Některé zásady pro vypořádání společného jmění manželů v praxi, 2. část

Manželé například společně opravují dům, který vlastnil jeden z nich již před uzavřením manželství, nebo splácejí úvěr, který si vzali na rekonstrukci bytu, který jeden z manželů zdědil po babičce apod. Z pohledu rodinného rozpočtu jde o do značné míry „samozřejmá“ plnění mezi manžely. Z pohledu práva (a případně i následného vypořádání) však jde striktně vzato o investici („vnos“) ze společného jmění na výlučný majetek jednoho z manželů.

Od 1.1.2014 každopádně došlo k poměrně výrazné změně v pravidlech pro vypořádávání tzv. investicí a vnosů, přičemž přístup k řešení případné redukce nebo naopak valorizace se sjednotil. Až praxe a ukáže, jakým způsobem budou řešeny otázky vznikající zejména se zavedením valorizace, v našem příspěvku se však nyní zaměříme na jiné souvislosti.

Jde totiž o to, že hodnota „bezplatného“ bydlení, kterou pro rodinu přináší manžel - vlastník (rodina bydlí v jeho nemovitosti, odpadá tedy jinak nutná povinnost hradit nájem či např. splátky hypotéky), se následně při případném vypořádání SJM nijak nezohledňuje.

Dochází sice k úsporám (tím, že na bydlení se nemusí vynakládat prostředky, nemusí být tedy použity prostředky ze SJM), nejspíše by to aktuálně soudy nezohlednily ani jako „zásluhu o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do SJM“. V judikatuře je naopak zastáván názor, že by vedlo k paradoxním závěrům²⁾, pokud bychom připustili možnost jakkoliv „započíst“ - zohlednit skutečnost, že rodina (i druhý z manželů) těžila z možnosti užívat majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů.

To, co bylo na „bydlení“ z rodinného rozpočtu vynaloženo (splátky úvěru na pořízení bydlení či na rekonstrukci, výdaje na nutnou přestavbu atd.), se však při vypořádání (po rozvodu, leckdy s odstupem mnoha let) zohledňují jakožto „vnos ze společného majetku na majetek výlučný“. To se jeví, jak se pokusím ilustrovat na následujícím modelovém příkladu, jako neméně paradoxní.

Obdobné situace přitom neušly již za účinnosti předchozí právní úpravy pozornosti Nejvyššího soudu, a tedy již dosavadní soudů si všímá toho, že např. situace, kdy mladí manželé po delší čas žijí např. s rodiči jednoho z nich v jejich domě, a proto, aby si toto bydlení zlepšili, investují do stavebních úprav domu, resp. bytu v něm, není nijak vzácná.

Například rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3194/2009 zde pak poskytuje poměrně praktický návod soudům, jak v takových situacích postupovat, musí-li se zabývat návrhem na vypořádání (alespoň jedním z manželů tvrzené) pohledávky z titulu investic do takového domu. Nalézací soudy totiž (i dle redakční poznámky JUDr. F. Baláka k publikovanému rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3194/2009 v časopise Soudní rozhledy č. 11-12/2012) v minulosti poměrně často v uvedených situacích vycházely z posouzení investic jako „bezdůvodného obohacení“ z plnění „bez právního důvodu“. Přitom situace, kdy by mezi vlastníky domu a jeho do něj investujícími spolubydlícími osobami neexistovala ani konkludentní dohoda, se jeví jako značně nepravděpodobná, neboť neodpovídá obvyklým vztahům mezi lidmi (kdy, zjednodušeně řečeno, platí „něco za něco“).

Domnívám se, že analogická východiska by měla skýtat i situace, kdy vlastníkem domu či bytu, kde rodina bydlí, nejsou rodiče jednoho z manželů, ale přímo tento manžel.

I v uvedeném modelovém příkladu, pokud by se „vnosům ze SJM na výlučný majetek“ přinejmenším rovnal majetkový přínos (úspora), tedy že si tyto vnosy celá rodina (tedy i manžel - nevlastník) „odbydlel“, by se jevilo spíše jako spravedlivé, aby se manželu - nevlastníkovi z titulu vnosů ze SJM na výlučný majetek žádné plnění nepřiznalo (což i odpovídá zásadám, že vlastně manžel - vlastník se proti manželu nevlastníkovi více zasloužil o společný zájem rodiny tím, že ve své nemovitosti umožnil bydlení; i jeho majetková práva mají v zásadě stejnou ochranu dle § 11 LZPS atd.).

Měl by jinak být rozhodovací praxí soudů manžel - vlastník v uvedeném modelovém příkladu také „nucen“ svou nemovitost (alespoň po dobu, než se splatí náklady na pořízení a rekonstrukci) pro potřeby bydlení celé rodiny neposkytnout a např. ji raději pronajímat? To jistě není řešení, které by odpovídalo vůli zákonodárce, který na mnoha jiných místech naopak akcentuje soudržnost rodiny a právní ochranu zájmů rodiny jako celku [§ 3 odst. 2 písm. b) OZ), zde tedy před majetkovým zájmem manžela - nevlastníka.

Můžeme se také dále ptát, proč by měl mít manžel - vlastník (výlučného majetku) při rozhodnutí, jak tento svůj majetek „alokovat“ (analogicky s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, č. 11 - 12/2012, s. 423 - 424, kde také se řešily úhrady za do značné míry „samozřejmá“ plnění mezi manžely), fakticky horší postavení, pokud ve své nemovitosti umožní bydlet druhému manželovi a celé rodině, než kdyby nemovitost za tržní nájemné pronajímal. Na podporu argumentace, uvedené v této části příspěvku, by z právní úpravy nového občanského zákoníku mohla sloužit i v úvahu přicházející aplikace ust. § 712 OZ, podle kterého se použijí pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti (popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví). Tímto ustanovením je tedy SJM výslovně zařazeno mezi případy tzv. právních společenství a je pak třeba zohlednit i např. zásadu ust. § 2717 OZ, podle kterého „vkládá-li společník do společnosti věc, použijí se přiměřeně ustanovení o koupi; vkládá-li jen právo věc užívat, použijí se přiměřeně ustanovení o nájmu“.

Úročený dluh ze smlouvy o úvěru se soudním rozhodnutím dle již ustálené praxe přikazuje ve výši, v jaké dluh existoval v době soudního rozhodnutí (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, Právní rozhledy č. 3/2007, stejně rozsudek ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008, publikovaný v ASPI), nikoliv v době zániku SJM.

Pokud tedy po zániku manželství některý z účastníků na společný dluh plnil (k čemuž dochází naprosto pravidelně), tyto částky se zohlední jako jeho vnos do společného majetku, a to i navzdory tomu, že šlo o plnění poskytnutá po zániku SJM (srov. § 736 OZ věta druhá; z dřívější rozhodovací praxe rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008 či sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 ze dne 29.4.2015).

Úskalí, které se skrývá v uvedeném rozsudku ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, představuje podle mého názoru striktní uplatňování zásady, že stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství - úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu.

Ohledně jejich konkrétní výše navíc může být problém s jejím prokázáním, neboť úvěry zpravidla nebývají zafixovány na celou dobu příštích 20 (nebo i více let), takže po skončení doby fixace se celkový součet úroků může také dost výrazným způsobem změnit.

Nejde zde tedy jen o to, že zásadně by měl soud rozhodovat pouze na základě dokazováním spolehlivě zjištěného skutkového stavu (a to stavu v době vyhlášení rozsudku, § 154 odst. 1 o. s. ř.), přičemž tedy součet úroků, které v budoucnu přirostou k dluhu, může být jen hypotetický (bude se odvíjet např. od aktuální úrokové sazby platné v době, kdy skončí v budoucnu tzv. fixace). Zejména jde o to, že se v praxi vyskytují situace, kdy by se jevilo jako spravedlivější řešení, aby při vypořádání SJM soud vycházel jednak samozřejmě z aktuální ceny nemovitosti (a nikoliv z ceny, která také vlivem obecného inflačního vývoje za 20 let může být dvojnásobná) a proti tomu však i v případě úvěru pouze z aktuální výše dluhu - jistiny, a nikoli včetně všech „budoucích“ úroků.

Vycházíme totiž ze zkušenosti, že nasčítají-li se u hypotéky všechny budoucí splátky za budoucích 20 nebo i 30 let, celková částka představuje řádově i dvojnásobek částky poskytnutého úvěru.

Vezměme pak do úvahy modelový příklad, kdy účastníci pořídí těsně před rozvodem („1 den před rozvodem“) nemovitost v hodnotě třeba 2 000 000 Kč plně na hypotéku. Pak může být k vypořádání na straně jedné nemovitost v uvedené hodnotě, ale naproti tomu dluh (i s úroky, které k němu teprve v budoucnu přirostou) třeba i v dvojnásobné výši.

Pokud by pak soud měl v řízení o vypořádání SJM určit výši vypořádacího podílu striktní úvahou vyplývající z citovaného judikátu, že jednomu z účastníků přikáže nemovitost i závazek - a druhého z účastníků zaváže povinností uhradit vypořádací podíl, mohlo by být takové vypořádání pro prvního účastníka, jemuž by připadla nemovitost a který nadále by měl hradit závazek z hypotéky, relativně výhodné. Sice by byl zavázán nadále hradit splátky hypotéky, alespoň by mu však zůstalo nadále výlučné vlastnické právo k nemovitosti - a na vypořádací podíl od bývalého manžela by se pak mohl těšit jako na, dá se říci, další „bonus“.

Na straně druhé závazek druhého z účastníků vyplatit prvnímu vypořádací podíl by se pak mohl ukázat jako daleko tíživější (navíc pokud by jeho splatnost nastávala v relativně krátké době po právní moc rozhodnutí bez výhody splátek) a navíc pro něj zřejmě i obtížně pochopitelný, když by měl být povinen na vypořádacím podílu hradit poměrně citelnou částku, avšak bez toho, aby na vlastnictví nemovitosti nadále jakkoliv participoval.

Jako schůdnější alternativa tedy přichází v úvahu vypořádání vycházející z aktuální ceny nemovitosti i „aktuální“ výše úvěru - jistiny (do značné míry by pak toto řešení pro účastníky bylo podobné situaci, kdy si účastník, který bude přebírat dluh i vlastnické právo k nemovitosti, bral úvěr a pořizoval nemovitost nikoliv „1 den před rozvodem“, ale až „1 den po rozvodu“, kdy také by na závazku ani na vlastnictví nemovitosti druhý z manželů nijak neparticipoval). Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006 je samozřejmě potenciálně možné, aby soud v řízení o vypořádání SJM přikázal celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem, popř. rovným dílem oběma přikázal i nemovitost - čímž ovšem bude jen a jen založeno na další spory ohledně užívání nemovitosti, ev. ohledně úhrad za toto užívání atd.

Diskuzních témat v dané oblasti je mnohem více. Ke zmíněnému tématu „SJM a dluhy, SJM a exekuce“ je třeba pro stručnost odkázat na jiné příspěvky, z nich zejm. článek Odpovědnost za dluhy manžela podle nového občanského zákoníku (publ. v časopise Právní rozhledy č. 19/2014, str. 649, autoři F. Melzer, P. Tégl, R. Šínová), podle kterého (a platit by to mělo i podle předchozí právní úpravy) se mj. musí zohlednit, co bylo ze společného vynaloženo na výlučné s tím, že nový občanský zákoník sice v § 742 odst. 1 písm. b) stejně jako předchozí § 149 odst. 2 věta druhá obč. zák. č. 40/1964 Sb. hovoří o tom, co bylo vynaloženo na výlučný majetek, avšak toto pravidlo je třeba analogicky aplikovat na všechny případy, kdy bylo něco ze společného majetku vynaloženo na výlučné jmění, tedy i na úhradu výlučných dluhů jednoho z manželů³⁾.

Soudní rozhodnutí přitom doposud vycházejí z toho, že nelze podle ust. § 149 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. [nyní § 742 odst. 1 písm. b) OZ] zohlednit to, co bylo druhým z manželů (ze společného, např. ze své mzdy - jakkoliv v teoretické rovině lze připustit, že samotný nárok na mzdu součást SJM netvoří) vynaloženo na jeho výlučný závazek - např. v podobě výživného na dítě z předchozího manželství (s argumentem, že nejde o vnos na výlučný majetek již z toho prostého důvodu, že „dítě není majetek“).

Ale i to může vést k paradoxnímu závěru, kdy rozvedený manžel odchází z předchozího manželského svazku nejen s vyživovací povinností ke svému nezaopatřenému dítěti, zároveň s vypořádacím podílem např. ve výši 1 000 000 Kč. Po dobu nově uzavřeného manželství má tedy přirozeně povinnost platit výživné (to bude dokonce o to vyšší, že se jeho dítě z předchozího vztahu má právo podílet na jeho životní úrovni, kterou nepochybně vystihuje i výše jeho úspor).

Z pohledu běžného hospodaření rodiny (cash-flow) samozřejmě příliš nezáleží na tom, zda příkaz k úhradě výživného odchází např. ze spořicího účtu, na kterém má manžel tento svůj „výlučný“ majetek (1 000 000 Kč) uložen, či zda je výživné hrazeno z běžného účtu, kam chodí např. i mzda tohoto manžela (tedy „ze společných prostředků“). Významné to začne být až v okamžiku, kdy i toto druhé manželství se rozpadne (např. pouze vlivem přelétavosti daného účastníka) a nastane nutnost provést vypořádání, ve kterém se najednou zjistí, že v SJM ani třeba nejsou významnější hodnoty, naopak manžel zatížený vyživovací povinností, který výše uvedeným způsobem vlastně ze zpětného pohledu velice prozíravě zachoval svůj „oddělený“ 1 000 000 Kč svého výlučného majetku, poměrně výrazným způsobem vydělal (neboť svého potomka výživným podporoval dlouhou řádku let, třeba ještě při studiích na vysoké škole, ze společných prostředků).

Rozhodovací praxe soudů i Nejvyššího soudu leckdy stojí v řízení o vypořádání SJM před řešením situace značně komplikované či netypické. Skutečnosti a úvahy, které jsou určující pro každé jednotlivé rozhodnutí, je pokaždé nutné důsledně poměřovat okolnostmi každého individuálního případu, a i podle Nejvyššího soudu, „vzájemné vztahy manželů vzhledem ke své variabilitě ztěžují vyslovení obecných vždy aplikovatelných závěrů“⁴⁾.

I judikaturou Ústavního soudu jsou však obecné soudy nabádány, aby při nalézání práva i v situaci značně komplikované či netypické „udělaly vše pro spravedlivé řešení,“ jakkoliv se to může jevit složité. Soud by se měl proto při výkladu daných zákonných ustanovení vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na či problematické důsledky, k nimž vede.

S ohledem na to, že zákonná úprava nemůže pamatovat na každou ojedinělou nebo i netypickou situaci, lze také veřejnosti doporučit, aby účastníci zvážili případnou modifikaci zákonného režimu svým vlastním smluvním ujednáním (§ 716 a násl. OZ).