Právnické osoby soukromého práva, které nejsou založeny za účelem podnikání, a jejichž právní život reguluje zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník “)1), se vyznačují organizační strukturou, tedy systémem statutárních, nejvyšších, kontrolních a dalších orgánů. Ty jsou v drtivé většině obsazovány fyzickými osobami. V praxi se již dlouhou dobu řeší otázka souběhu výkonu funkce v orgánech těchto právnických osob a pracovního poměru. Existuje nepřeberné množství případů, které byly v judikatuře řešeny, zejména v oblasti obchodních korporací. Nejvyšší soud se však již vyjádřil k této problematice i v případě, který se týkal neziskového sektoru.
Statutární orgány nevýdělečných organizací jako zaměstnanci?
JUDr.
Václav
Dobrozemský
Pakliže bychom měli položit výzkumnou otázku k výše uvedenému tématu, zněla by takto: Může statutární orgán nevýdělečné organizace vykonávat svou funkci na základě pracovní smlouvy (tj. v pracovním poměru), případně v jiném pracovněprávním vztahu (dohoda o provedení práce, o pracovní činnosti)?
Pravý a nepravý souběh funkcí
Souběhem funkcí se rozumí výkon funkce statutárního orgánu právnické osoby a souběžný pracovní poměr k této právnické osobě. Právní teorie rozlišuje tzv. pravé a nepravé souběhy.
Jako tzv. pravý souběh funkcí označujeme situaci, kdy náplň práce „výkon funkce statutárního orgánu“ je vykonávána na základě pracovní smlouvy, tedy v pracovním poměru (případně na základě jiné dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr), tj. druh práce uvedený v pracovní smlouvě statutárního orgánu je totožný s povinnostmi statutárního orgánu právnické osoby.
O nepravém souběhu hovoříme, pokud má statutární orgán s právnickou osobou uzavřenu rovněž pracovní smlouvu (či dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr), avšak na zcela odlišný předmět činnosti, než je výkon funkce statutárního orgánu. Půjde například o situaci, kdy statutární orgán vykonává činnosti správce informačních technologií, správce budovy či bude manažerem (vedoucím) konkrétního jednorázového projektu či akce na časově ohraničené období. Půjde tedy o činnost, která je sice v rámci právnické osoby vykonávána, ale o zcela jinou, než je v náplni práce statutárního orgánu.
V případě nadací nebude ani nepravý souběh funkcí možný. Ustanovení § 363 písm. b) občanského zákoníku stanoví, že ke členství ve správní radě není způsobilá osoba, která je vůči nadaci v pracovním poměru. Uzavřenou dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr by člen správní rady mohl mít s nadací uzavřenou.
Pracovní smlouva a smlouva o výkonu funkce
Pro pochopení celé problematiky je potřeba vymezit základní znaky pracovní smlouvy (uzavírané v režimu zákoníku práce) a smlouvy o výkonu funkce (uzavírané v režimu smlouvy příkazní dle občanského zákoníku).
Pracovní smlouva
Pracovní poměr je jedním ze základních pracovněprávních vztahů, který reguluje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Jedním z právních titulů pro vznik pracovního poměru je uzavření pracovní smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Mezi
obligatorní
náležitosti pracovní smlouvy, která musí být uzavřena v písemné formě, náleží: druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Pracovněprávní vztahy jsou vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Zaměstnanec tedy pro zaměstnavatele vykonává závislou práci, a to pouze osobně, na základě pokynů zaměstnavatele, jménem zaměstnavatele, na jeho náklady a odpovědnost. Za výkon závislé práce náleží zaměstnanci mzda, odměna nebo plat.
Mezi další znaky pracovního poměru patří:
–
Práce je vykonávána v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele nebo na jiném dohodnutém místě.
–
Pracovní poměr vzniká dnem nástupu do práce určeným v pracovní smlouvě.
–
Pracovní poměr zaniká pouze na základě zákonem vymezených skutečností.
–
Zaměstnanec jako slabší smluvní strana požívá v pracovněprávním vztahu ochrany, která vyplývá přímo ze zákoníku práce (povinnost rovného zacházení se zaměstnanci, zákaz diskriminace, ochrana osobnostních práv zaměstnance apod.).
–
Zaměstnanec odpovídá za škodu způsobenou z nedbalosti pouze do výše 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku.
Smlouva o výkonu funkce
Výkon funkce statutárního orgánu se zpravidla uskutečňuje na základě smlouvy o výkonu funkce v režimu příkazní smlouvy dle § 2430 a násl. občanského zákoníku. V tomto závazkovém právním vztahu nelze hovořit o vztahu nadřízenosti a podřízenosti; statutární orgán nemůže být nikomu podřízen. Statutární orgán řídí činnost právnické osoby, rozhoduje za ni a nahrazuje její vůli a zastupuje ji ve všech záležitostech.
Právní úprava příkazní smlouvy je
dispozitivní
, smluvní strany se od nich ustanovení zákona tedy mohou odchýlit a sjednat si podmínky takové, jaké jim budou vyhovovat s ohledem na charakter smluvního vztahu, typ právnické osoby a další okolnosti. U příkazní smlouvy nebude možné hovořit o ochraně příkazníka jako slabší strany. Jednou ze základních povinností statutárního orgánu je vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, tedy s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.
Za výkon funkce statutárního orgánu náleží odměna, jen byla-li sjednána ve smlouvě o výkonu funkce. Jinak se má za to, že je výkon funkce bezplatný.
Vymezení statutárních orgánů
Ustanovení § 152 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo o více členech (kolektivní). Občanský zákoník dále v § 163 upravuje institut statutárního orgánu, kterému náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby. Statutární orgán je tedy orgán, který právnické osoby zřizují obligatorně. Jeho charakter (individuální nebo kolektivní), počet členů v případě kolektivního orgánu, způsob ustavení (orgán, který statutární orgán jmenuje či volí), délka funkčního období, způsob jednání, resp. zastupování navenek, a rozsah oprávnění (pravomocí) určí zakladatelský dokument právnické osoby. Zákon dále řeší situace, kdy funkce statutárního orgánu není obsazena či tento orgán není schopen jednat.
V případě námi řešených právnických osob půjde o tyto statutární orgány:
–
Spolek – předseda (individuální) nebo výbor (kolektivní)2) – dle § 244 občanského zákoníku.
–
Nadace – správní rada (kolektivní, má alespoň tři členy) – dle § 362 občanského zákoníku.
–
Nadační fond – správní rada (kolektivní, má alespoň tři členy) – zvláštní právní úprava nadačního fondu bližší podmínky nespecifikuje, v souladu s převažujícím názorem se ustanovení upravující nadace použijí přiměřeně i na nadační fondy.
–
Ústav – ředitel (individuální)3) – dle § 408 odst. 1 občanského zákoníku.
–
Obecně prospěšná společnost – ředitel (individuální) – dle § 9a odst. 1 zákona o o. p. s.
Vývoj rozhodovací praxe soudů
Jak bylo uvedeno výše, dřívější soudní praxe se zabývala pouze otázkou vztahů v obchodních korporacích.
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, deklaroval, že:
„činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem“.
Jiným slovy funkce statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu zákoníku práce. Soud dále konstatoval, že pracovní poměr člena statutárního orgánu může být platný, pokud jeho náplň práce není výkon funkce člena statutárního orgánu (tzv. nepravý souběh funkcí). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010, rozhodl o neplatnosti pracovní smlouvy, ve které byl druh práce shodný s obsahem funkce statutárního orgánu. Konstatoval tedy, že výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce podle zákoníku práce, a není ji tedy možno vykonávat v pracovním poměru.
Uplatnění souběhu funkcí u nevýdělečných organizací
Z pohledu praxe je významný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3487/2016. Problematika souběhu funkcí se zde neřešila ve vztahu statutárních orgánů a obchodních korporací, nýbrž ve vztahu ředitele obecně prospěšné společnosti k této společnosti. Soud zde vyslovil závěr, že činnost statutárních orgánů ostatních právnických osob (vedle obchodních korporací) není možné vykonávat v pracovním poměru, neboť tato činnost není výkonem závislé práce.
Soud ve výše uvedeném rozsudku odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, který řešil postavení členů statutárních orgánů vůči obchodní korporaci a převzal jeho závěry i ve vztahu ke statutárním orgánům ostatních právnických osob.
Z tohoto rozsudku je možné dovodit tyto závěry:
–
Výkon funkce statutárního orgánu nebo jeho člena není závislou prací ve smyslu zákoníku práce.
–
Člen statutárního orgánu a obchodní
korporace
si mohou smluvně ujednat, že se jejich vztah v mezích nastavených kogentními právními normami řídí zákoníkem práce, neboť ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (viz bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).–
Člen statutárního orgánu a obchodní
korporace
se tedy mohou odchýlit od obecného pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obchodního zákoníku, podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (stejné platí pro aplikaci § 59 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, který odkazuje na použití ustanovení smlouvy o příkazu), a to tím, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.–
Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, podřídí-li se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce).
–
Vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí v důsledku smluvního ujednání dále příslušnými (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití není v rozporu s
kogentní
právní úpravou postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace
, a dále obchodním zákoníkem, resp. zákonem o obchodních korporacích.–
Je-li uzavřena „pracovní smlouva“ mezi členem statutárního orgánu, nutno na takovou smlouvu pohlížet jako na smlouvu o výkonu funkce s tím, že strany zvolily subsidiárně aplikaci režimu zákoníku práce, nikoli režim mandátní či příkazní smlouvy.
–
Takovýmto ujednáním se však zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení (včetně povinnosti k náhradě škody). Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za
kogentní
.4)Z rozsudku Nejvyššího soudu, který se zabýval problematikou právního vztahu ředitele obecně prospěšné společnosti k této společnosti lze odkázat na podstatné části rozsudku:
„Závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ohledně možnosti podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní
korporace
a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně.
Jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání
kogentní
právní norma upravující tento vztah.Zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí, mohou si tudíž pro svůj vztah sjednat i režim zákoníku práce. Takové ujednání z jejich vztahu však neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem.
Pravidla obsažená v zákoníku práce neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na vztah se vztahují nikoliv
ex lege
, ale jen proto, že si to strany ujednaly). To, zda jejich aplikaci nebrání kogentní
právní normy regulující vztah člena statutárního orgánu a právnické osoby, je nutné posuzovat stejně, jako kdyby si strany tato pravidla ujednaly výslovně (tedy jako kdyby do své smlouvy o výkonu funkce ‚opsaly text zákoníku práce).Ustanovení § 9a odst. 4
in fine
a § 10 odst. 5 věty třetí zákona o obecně prospěšných společnostech se prosadí vždy bez ohledu na to, zda si ředitel a společnost sjednali pro svůj vztah režim zákoníku práce, neboť ujednání o podřízení zákoníku práce bude v rozsahu, v němž odkazuje na § 257 odst. 2 zákoníku práce, neplatné pro rozpor s těmito ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech.“Kdo smlouvy o výkonu funkce se statutárními orgány schvaluje a uzavírá?
Z výše uvedeného textu je jednoznačně dovozeno, že statutární orgány nevýdělečných organizací budou vykonávat svou funkci na základě smlouvy o výkonu funkce, ať už je podřízena režimu občanského zákoníku či zákoníku práce. Je důležité upozornit, že není možné, aby statutární orgán podepsal smlouvu sám se sebou, tedy aby na jedné straně vstupoval jako statutární orgán (příkazník), a na druhé jako osoba zastupující v tomto smluvním vztahu právnickou osobou (příkazce).
Dle § 437 odst. 1 občanského zákoníku zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů nemůže statutární orgán zastoupit právnickou osobu při právním jednání se sebou jako se statutárním orgánem, neboť již samotné zastoupení představuje rozpor zájmů, dotyčná osoba vystupující na obou stranách smluvního vztahu nemůže odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako statutárního orgánu a zájmy právnické osoby. Uzavření takové smlouvy je výsledkem jednání, do něhož obě strany (statutární orgán a právnická osoba) vstupují s vlastními rozdílnými představami, chtějí-li sjednat smlouvu pro sebe co nejvýhodnější.5) Uvedené rozsudky soudů se sice vztahují na sjednání pracovního poměru a uzavření pracovní smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale v principu lze vztáhnout i na uzavření smlouvy o výkonu funkce mezi statutárním orgánem a právnickou osobou.
Naprosto zřejmá a jasná je situace u ředitele ústavu a obecně prospěšné společnosti. Ustanovení § 410 občanského zákoníku stanoví:
„Správní rada volí i odvolává ředitele, dohlíží na výkon jeho působnosti a rozhoduje o právních jednáních ústavu vůči řediteli; není-li určeno jinak, projevuje za ústav při těchto právních jednáních vůli předseda správní rady.“
Občanský zákoník pak v § 414 stanoví pravidlo týkající se odměn členů orgánů ústavu:
„Neurčí-li zakládací listina, že členům orgánů ústavu náleží za výkon funkce odměna a způsob jejího určení, platí, že řediteli náleží odměna obvyklá a má se za to, že funkce členů
ostatních orgánů jsou čestné. V takovém případě určí výši odměny ředitele nebo způsob jejího určení správní rada.“
V případě obecně prospěšných společností je ustanovení formulováno jinými slovy, ale v zásadě platí stejná úprava jako v případě ústavů. Ustanovení § 9a odst. 5 zákona o o. p. s. stanoví:
„Úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti činí správní rada.“
Z právního postavení předsedy správní rady obecně prospěšné společnosti lze dovodit, že smlouvu o výkonu funkce s ředitelem společnosti by za společnost uzavíral (podepisoval) on, nestanoví-li zakládací listina, statut či usnesení správní rady jinak.Již zrušený zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, obsahoval ve svém § 10 odst. 2 písm. f) výslovné ustanovení, kterým bylo do výlučné působnosti správní rady svěřeno oprávnění stanovit výši odměny za výkon funkce člena správní rady, dozorčí rady, popřípadě revizora. Z toho lze dovodit, že i rozhodnutí o schválení smlouvy o výkonu funkce náleželo správní radě. Občanský zákoník však žádné ustanovení o odměnách ani o pravomoci ke schvalování smluv o výkonu funkce neobsahuje. S ohledem na skutečnost, že tuto pravomoc nesvěřuje zákon výslovně nikomu, na základě § 163 občanského zákoníku stanovící, že statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby, lze uzavřít, že pravomoc rozhodnout o schválení smlouvy o výkonu funkce člena správní rady a stanovit odměnu členům správní rady bude náležet správní radě. Výše uvedené bude platit i u správní rady nadačního fondu.
V případě spolků není tato problematika upravena vůbec. Bude tedy záležet na spolku, respektive jeho stanovách či jiných vnitřních předpisech, jakým způsobem tuto záležitost uchopí. V případě standardní povinné bipartice orgánů spolku, tj. orgánu nejvyššího (členská schůze) a statutárního (výbor či předseda), platí, že neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku (§ 244 věta druhá občanského zákoníku). Má proto svou logiku, že orgán, který jmenuje, také schválí smlouvu o výkonu funkce s osobou do funkce jmenovanou, a stanoví tomuto funkcionáři odměnu. Tato pravomoc však může být svěřena například výkonnému orgánu (výbor či jinak označený orgán, který však není orgánem statutárním).
Vzor smlouvy o výkonu funkce ředitele ústavu
1) Spolek, nadace, nadační fond, ústav. Do této kategorie se ještě řadí obecně prospěšné společnosti, jejichž právní úprava se však řídí zákonem č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o o. p. s.“). Zákon pozbyl účinnosti dnem 31. 12. 2013, nicméně do tohoto termínu vzniklé společnosti se tímto zákonem řídí i nadále. Nové společnosti již vznikat nemohou.
2) Statutární orgán spolku může být pojmenován libovolně, a to tak, aby nevzbuzoval klamný dojem o jeho povaze.
3) Statut může pro statutární orgán ústavu zvolit i jiné označení, pokud tím nevzbudí klamný dojem o jeho povaze. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 14 Cmo 409/2017, dospěl k závěru, že ředitel ústavu je monokratický (jednočlenný) statutární orgán. Podle soudu užil zákonodárce tohoto slova v jednotném čísle, a neumožnil zakladatelům stanovit jeho počet. Zakladatelům ústavu tedy není dána možnost vytvářet si kolektivní statutární orgán, pouze si mohou zvolit jeho jiné označení, a to za splnění daných podmínek. Ústav tak nemůže mít kolegiální statutární orgán, popřípadě více jednočlenných statutárních orgánů.
4) ZUSKA, Karel. Ředitelé a jiné statutární orgány neziskových organizací nejsou zaměstnanci, přestože uzavřeli pracovní smlouvu [online]. PFSS.cz, 24. ledna 2019 [cit. 14. září 2019]. Dostupné na: https://www.pfss.cz/reditele-a-jine-statutarni-organy-neziskovych-organizaci-nejsou-zamestnanci-prestoze-uzavreli-pracovni-smlouvu/.
5) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 Ads 6/2007.