Povinnost mlčenlivosti zastupitelů

Zasedání zastupitelstva jsou veřejná, a může se jich tedy zúčastnit kdokoliv. O jednání zastupitelstva se vyhotovuje zápis, právo nahlížet do něj je však omezeno, stejně tak jako jeho zveřejnění.

Vzhledem k tomu, že ani zápis z jednání zastupitelstva nesmí být zveřejněn bez dalšího v plné verzi, neměl by ani zastupitel zveřejňovat údaje, s nimiž se seznámil při výkonu své funkce.

Podle § 82 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), má člen zastupitelstva obce při výkonu své funkce právo požadovat od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které obec založila nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jejich funkce; informace musí být poskytnuta nejpozději do 30 dnů.

Ustanovení § 82 písm. c) zákona o obcích žádné specifické pravidlo upravující vztah mezi právem člena zastupitelstva obce na informace a zvláštními zákony stanovenou ochranou určitých údajů výslovně neupravuje. V této souvislosti je proto nutné prioritně posoudit, zda poskytování informací členovi zastupitelstva obce je jejich zpřístupňováním vně obce¹⁾, nebo zda je „pouhým“ nakládáním s nimi uvnitř obce jakožto veřejnoprávní ²⁾. Právo uvedené v ustanovení § 82 písm. c) zákona o obcích zajišťuje, aby člen zastupitelstva obce mohl získávat informace pro jeho rozhodování na jednání zastupitelstva obce. Z tohoto hlediska lze mít za to, že poskytování informací, které se vztahují k výkonu funkce člena zastupitelstva obce, není jejich zpřístupňováním vně obce, ale naopak jejich „distribucí“ v rámci obce.

Pro určení vztahu práva zastupitele na získání informací nutných pro výkon jeho funkce a právním řádem předvídané ochrany některých údajů se proto uplatní princip proporcionality. Jako rozlišující kritérium, zda zákonem chráněný údaj má být zastupiteli poskytnut, lze považovat to, zda se zastupitelem požadované a jinak chráněné informace vztahují k rozhodovací pravomoci zastupitelstva obce k jeho „kontrolní“ pravomoci vůči ostatním obecním orgánům. V prvním případě bude mít člen zastupitelstva obce právo na přímý a neomezený přístup i k chráněným údajům, v případě druhém bude poskytnutí chráněných údajů vyloučeno, a to z dále uvedených důvodů. Informace, které se vztahují k rozhodovacím pravomocem zastupitelstva obce, tedy k výkonu zastupitelstvu svěřené samostatné působnosti (případně k zastupitelstvu výjimečně svěřené působnosti přenesené), musejí být členovi zastupitelstva obce poskytnuty bez omezení (včetně případných zaznamenaných osobních údajů a obchodního tajemství), neboť jejich znalost je podmínkou, aby se mohl účinně podílet na konkrétním rozhodování zastupitelstva obce. Jednoznačně tedy převažuje nezbytnost zpřístupnění zastupiteli nad právním řádem předvídanou ochranou, takže poskytnutí i zákonem chráněných informací lze považovat za přípustné. Členovi zastupitelstva obce se tyto údaje vydají jen v nezbytně nutném rozsahu pro výkon jeho funkce, tj. jen v rozsahu nutném pro jeho účast na rozhodování zastupitelstva obce. V konkrétních případech bude na členovi zastupitelstva obce, aby prokázal, že určitý jinak chráněný údaj nezbytně nutně potřebuje pro své rozhodování na zasedání zastupitelstva obce³⁾.⁴⁾

Je třeba uvést, že některé zákony, ať výslovně, či nepřímo, počítají s tím, že člen zastupitelstva obce má právo i na informace, které souvisejí s výkonem přenesené působnosti orgánu obce.

Zpřístupnění údajů členovi zastupitelstva ovšem neznamená, že tato osoba může dotčené údaje bez dalšího volně šířit či využívat. V případě, že zastupitel disponuje určitými údaji, které jsou chráněny některým ze zákonů, odpovídá tento zastupitel i za jejich případné zneužití.⁵⁾

V případě nerespektování ochrany osobních údajů se člen zastupitelstva vystavuje riziku postihu za její porušení. K postihu může dojít podle § 61 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (tzv. adaptační zákon) – dále jen „zákon o zpracování osobních údajů“, podle něhož fyzická osoba, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že poruší zákaz zveřejnění osobních údajů stanovený jiným právním předpisem. Zákon v tomto případě odkazuje např. na § 8a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 141/1961 Sb.“), § 8b odst. 1 až 4 zákona č. 141/1961 Sb. a § 8c zákona č. 141/1961 Sb., § 52 až 54 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů.

Se sankcí za porušení pravidel ochrany osobních údajů (nejčastěji formou sdělení či zpřístupnění) počítá také zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Sankce podle tohoto zákona při neoprávněném nakládání s osobními údaji není zanedbatelná.

Ustanovení § 180 trestního zákoníku tak obsahuje v odstavcích 1 a 2 dvě samostatné základní skutkové podstaty:

je vymezena v odstavci 1 a chrání každého před neoprávněným zveřejněním, sdělením, zpřístupněním, jiným zpracováváním nebo přisvojením si osobních údajů shromážděných o jiném v souvislosti s výkonem veřejné moci.

v odstavci 2 sankcionuje neoprávněné zveřejnění, sdělení nebo zpřístupnění třetí osobě osobních údajů získaných v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání nebo funkce pachatele, jestliže tím pachatel porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.⁶⁾

V obou případech je to vázáno na způsobenívážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají. Oběma skutkovými podstatami je postihováno jak , tak i nedbalostní jednání.

K naplnění znaku sdělení údaje o jiném postačí, že neoprávněné sdělení obsahující informaci o shromážděných údajích je učiněno alespoň jedné osobě rozdílné od poškozeného, a to na rozdíl od zveřejnění, kde musí být osobní údaj sdělován veřejnosti, tedy většímu počtu lidí. Může jít o sdělení ústní, písemné nebo může být předáno na nosiči informací apod.⁷⁾

Pro úplnost je nutné dodat, že v dříve platné právní úpravě provedené zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), byla povinnost mlčenlivosti stanovena v § 15, který uváděl, že zaměstnanci správce nebo zpracovatele, jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, a další osoby, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) neobsahuje samostatnou povinnost mlčenlivosti. Hovoří pouze o povinnosti mlčenlivosti podle práva Unie nebo členského státu nebo pravidel stanovených příslušnými vnitrostátními orgány či služebním tajemství.

Zákon o zpracování osobních údajů, který ruší dosavadní zákon o ochraně osobních údajů, však obecné ustanovení zakotvující povinnost mlčenlivosti nestanoví.

Objevil se názor, že s ohledem na tuto skutečnost je vhodné, aby zaměstnavatel uzavřel s každým příslušným zaměstnancem zvláštní dohodu, ve které se zaměstnanec zaváže nezpřístupňovat osobní údaje, s nimiž se při výkonu své práce seznámí, třetím osobám.⁸⁾ Stejné pravidlo by platilo i pro další osoby, které se seznamují s osobními údaji v rámci své činnosti pro správce.

Tento názor byl zároveň některými advokáty popřen s tím, že zákon o zpracování osobních údajů obsahuje § 47, který uvádí:

K tomu je však nutné uvést, že toto ustanovení je součástí Hlavy IV., která upravuje Ochranu osobních údajů při zajišťování obranných a bezpečnostních zájmů České republiky.

Zmiňované ustanovení se tak nevztahuje obecně na jakékoli zpracování osobních údajů, ale pouze na zpracování osobních údajů v této oblasti.

Povinnost mlčenlivosti lze však dovodit, neboť je součástí obecné povinnosti údaje zabezpečit. Článek 32 Obecného nařízení (GDPR) konstatuje, že správce a zpracovatel provedou vhodná technická a organizační opatření, aby zajistili úroveň zabezpečení odpovídající danému riziku, případně včetně schopnosti zajistit neustálou důvěrnost. Při posuzování vhodné úrovně bezpečnosti se zohlední zejména rizika, která představuje zpracování, zejména neoprávněné zpřístupnění předávaných, uložených nebo jinak zpracovávaných osobních údajů, nebo neoprávněný přístup k nim.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že jak správce, tak zpracovatel jsou povinni zajistit jimi zpracovávané osobní údaje před porušením důvěrnosti, jsou tedy povinni zajistit mlčenlivost.

Výslovně však tato povinnost stanovena není a bude třeba dovozovat její existenci nejen z různých ustanovení Obecného nařízení (GDPR), ale také ze zvláštních zákonů.⁹⁾