Judikatura Evropského soudního dvora (ESD) v oblasti DPH dopadající na činnost územních samosprávných celků (USC) - 1. část

[39] Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, se dodání recyklovatelného šrotu poskytuje jako protiplnění, pokud nabyvatel, tj. společnost provádějící demoliční práce, přikládá tomuto dodání hodnotu, kterou zohledňuje při stanovení ceny nabízené za provedení demoličních prací, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

[40] Tomuto závěru neodporuje okolnost, že množství a hodnota šrotu, který může obsahovat odpad z demolice, nebylo dohodnuto ve smlouvě o demolici.

[41] Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že případné technické problémy při stanovení výše protiplnění nedovolují dospět jen na základě této skutečnosti, k závěru, že neexistuje (viz obdobně rozsudek ze dne 14. července 1998, First National Bank of Chicago, C172/96, EU:C:1998:354, bod 31).

[42] V každém případě je třeba uvést, že v případě, který je uveden v bodě 39 tohoto rozsudku, je možné určit hodnotu dodání recyklovatelného šrotu. Vzhledem k judikatuře citované v bodě 38 tohoto rozsudku musí být tato hodnota chápána tak, že se rovná částce, o kterou poskytovatel snížil cenu za provedení demoličních prací.

40] Pokud jde o skutečnost, že ve věci v původním řízení dodala osoba povinná k dani zboží za cenu, která nepokrývá veškeré náklady, je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že výsledek ekonomické operace je pro nárok na odpočet irelevantní, pakliže samotné plnění podléhá DPH (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Hotel Scandic Gasabäck, C412/03, EU:C:2005:47, bod 22 a rozsudek ze dne 9. června 2011, Campsa Estaciones de Servicio, C285/10, EU:C:2011:381, bod 25).

[41] Navíc z judikatury Soudního dvora vyplývá, že je-li cena dodání nižší než nákladová cena, nelze odpočet poměrně snížit podle rozdílu mezi touto cenou a těmito náklady, třebaže je uvedená cena podstatně nižší než nákladová cena, ledaže by uvedená cena byla čistě symbolická (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 1988, Komise v. Francie, 50/87, EU:C:1988:429, bod 16).

[33] V tomto ohledu je třeba uvést, že obec Borsele získává z příspěvků, které vybírá, nazpět pouze malou část vynaložených nákladů. Příspěvky dotčené v původním řízení totiž neplatí všichni uživatelé a jsou placeny pouze jednou třetinou z nich, takže jejich částka pokrývá pouze 3 % celkových nákladů na dopravu, přičemž zbývající část je financována z veřejných prostředků. Takový rozdíl mezi náklady na provoz a částkami vybranými jako protiplnění za nabízené služby může naznačovat, že příspěvek rodičů může být postaven na roveň spíše poplatku, a nikoliv úhradě (obdobně viz rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Finsko, C246/08, EU:C:2009:671, bod 50).

[34] Z takové asymetrie tudíž vyplývá neexistence skutečné souvislosti mezi zaplacenou částkou a poskytnutím služeb. Není tedy zřejmé, zda souvislost mezi dopravním službami poskytovanými uvedenou obcí a protihodnotou, kterou mají hradit rodiče, má přímý charakter vyžadovaný k tomu, aby tato protihodnota mohla být považována za odměnu za tuto službu, a k tomu, aby tato služba byla považována za ekonomickou činnost ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice o DPH (obdobně viz rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Finsko, C246/08, EU:C:2009:671, bod 51).

S navrženými závěry lze v zásadě souhlasit. Instrumenty, které mají charakter odškodnění či sankce a je jednoznačné, že je nelze kvalifikovat jako úplatu za zdanitelné plnění, nelze považovat za předmět daně z přidané hodnoty. Rozhodně je nutné podtrhnout fakta konstatovaná v bodu 5. příspěvku (Doplňující závěry), tj, že je nezbytné vycházet z věcného obsahu právních úkonů a v případě, že je dohledatelná věcná vazba ke zdanitelnému plnění, je nutno příslušnou jakkoli jinak formálně označenou platbu hodnotit jako úplatu za takové zdanitelné plnění. Toto platí pro všechny instrumenty popisované v příspěvku, zejména pak pro tzv. odstupné.

[46] V této souvislosti je třeba dodat, že pokud by uvedená částka byla kvalifikována jako náhrada škody vzniklé společnosti MEO, povaha protihodnoty zaplacené zákazníkem by se změnila podle toho, zda se zákazník rozhodne využít či nevyužít předmětnou službu po dobu stanovenou ve smlouvě.

[47] Se zákazníkem, který využil služeb po celou minimální dobu vázanosti sjednanou ve smlouvě, a zákazníkem, který ukončí smlouvu před uplynutím této doby, by tedy bylo z hlediska DPH zacházeno rozdílně.

[48] Je proto třeba dovodit, že částka dlužená za nedodržení minimální doby vázanosti je odměnou za služby poskytnuté společností MEO bez ohledu na to, zda zákazník využije či nevyužije práva na poskytnutí uvedených služeb až do konce minimální doby vázanosti.

[49] Pokud jde o požadavek, aby zaplacené částky představovaly skutečnou protihodnotu za individualizovatelnou službu, je třeba zdůraznit, že poskytovaná služba i částka účtovaná zákazníkovi při ukončení smlouvy během minimální doby vázanosti jsou určeny již při uzavření smlouvy.

[50] Částka dlužená za nedodržení minimální doby vázanosti musí tedy být považována za nedílnou součást celkové ceny zaplacené za poskytnutí služeb rozdělené na měsíční splátky, která je okamžitě splatná při nesplnění platební povinnosti.

[28] Protihodnotou ceny uhrazené při koupi letenky je tudíž právo – které z toho vyplývá pro cestujícího – mít prospěch ze splnění závazků vyplývajících ze smlouvy o přepravě bez ohledu na to, zda cestující využije tohoto práva, takže letecká společnost uskuteční plnění, jakmile umožní cestujícímu, aby využil tato plnění.

[34] Je tedy třeba konstatovat, že částka, kterou si letecké společnosti ponechávají, nemá nahradit škodu, která jim vznikla z důvodu, že se cestující nedostavil k odletu, nýbrž je odměnou, a to i tehdy, pokud cestující nevyužil přepravy.

[23] Z předložených listin je zřejmé, že město bylo s provedením demoličních prací srozuměno a souhlasilo s nimi. Není podstatné, že demolice nebyly provedeny na základě konkrétní smlouvy, např. smlouvy o dílo. Stačí, že byly realizovány v souladu se stěžovatelem prováděným projektem, který byl v souladu se záměrem města a uzavřenými smlouvami. To, že stěžovatel prováděl na pronajatých pozemcích demoliční práce či terénní úpravy za účelem realizace vlastní budoucí výstavby, neznamená, že město od něj po ukončení nájemního vztahu nemohlo získat majetkově využitelnou hodnotu. Jinými slovy řečeno, jestliže záměrem projektu bylo provést rekonverzi a revitalizaci určitého objektu (a to prostřednictvím nové výstavby), je třeba za zhodnocení majetku považovat také demoliční práce (a případné terénní úpravy), které tuto výstavbu umožňují. Toto zhodnocení areálu bylo následně převedeno do dispozice města. Výsledek stěžovatelem provedených demoličních prací na pronajímaných pozemcích je proto majetkově využitelnou hodnotou dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty.

[25] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by se v případě peněžitého plnění přijatého od města na základě dohody o ukončení smlouvy o nájmu a smlouvy o spolupráci jednalo o náhradu škody, a že se nejednalo o plnění, které je předmětem daně z přidané hodnoty. Ačkoliv došlo k ukončení nájemního vztahu dříve, než bylo původně zamýšleno, stěžovatel neprokázal, že by město porušilo své zákonné či smluvní povinnosti, pročež by mu tím vznikla škoda, za kterou by od města obdržel částku 22 500 000 Kč.