Obecná povinnost mlčenlivosti zaměstnanců obce

Definice mlčenlivosti není v českém právním řádu obsažena, a je tedy třeba vycházet z obecného chápání tohoto pojmu. Dodržování povinnosti mlčenlivosti je především spojeno s očekávanou pasivitou konkrétní fyzické osoby, s jejím nekonáním, resp. zdržením se určitého jednání.¹⁾

Explicitně je povinnost mlčenlivosti uvedena v § 15 zákona o ochraně osobních údajů, který uvádí, že zaměstnanci správce nebo zpracovatele, jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, a další osoby, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací.

Citované ustanovení je tedy pojato poměrně široce. Předmětem povinnosti mlčenlivosti podle zákona o ochraně osobních údajů jsou jednak samotné osobní údaje, a dále bezpečnostní opatření sloužící k jejich ochraně. Okruh osob, na které se povinnost mlčenlivosti vztahuje, zahrnuje tři skupiny:

Do této skupiny spadají především osoby vykonávající volené funkce ve veřejné správě, které nejsou spojené se zaměstnaneckým vztahem, tedy např. poslanci a senátoři, členové vlády, hejtmani, starostové, členové krajských a obecních zastupitelstev.²⁾

Důležité je, že porušení mlčenlivosti zaměstnance může zaměstnavatel postihnout pouze nástroji, které mu zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), dává, tedy nejčastěji pravděpodobně jako porušení vnitřních předpisů. Za porušení mlčenlivosti stanovené zákonem o ochraně osobních údajů lze také uložit pokutu, neboť skutková podstata přestupku podle § 44 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů je svázána právě s povinností mlčenlivosti. Pokutu lze uložit až do výše 100 000 Kč.³⁾

Povinnost mlčenlivosti, byť je stanovena zákonem a jako taková platí bez dalšího, by měla být zmíněna v některém z vnitřních předpisů zaměstnavatele. Jako nejvhodnější se jeví . Podle § 306 odst. 1 zákoníku práce je „pracovní řád zvláštním druhem vnitřního předpisu; rozvádí ustanovení zákoníku práce popřípadě zvláštních právních předpisů podle zvláštních podmínek u zaměstnavatele, pokud jde o povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance vyplývající z pracovněprávních vztahů“. Ale ne každý zaměstnavatel jej musí vydat. A právě tento vnitřní předpis bude obsahovat pravidla zachovávání mlčenlivosti o informacích, údajích.

Vyhotovením vnitřního předpisu, který bude obsahovat pravidla pro ochranu osobních údajů včetně povinnosti mlčenlivosti, bude učiněno zadost i § 14 zákona o ochraně osobních údajů, který zaměstnavateli stanoví jednu povinnost. Podle § 14 totiž . Toto ustanovení stanovuje povinnosti i dalším osobám, rozdílným od správců nebo zpracovatelů.

Vzhledem ke stanovené povinnosti je zřejmé, že Ostatně to vyplývá i z důvodové zprávy k návrhu zákona o ochraně osobních údajů, kde je uvedeno, že „tímto ustanovením je vyloučeno, aby osoby, kterým nedá správce nebo zpracovatel souhlas, jakkoli zpracovávaly osobní údaje. Správce, resp. zpracovatel, musí stanovit též rozsah oprávnění, v němž určitá osoba má k osobním údajům přístup a může je zpracovávat“. Pokud se týká zaměstnanců, je zřejmé, že zaměstnanec musí takové pokyny obdržet.

Situaci lze řešit vložením příslušných pokynů do pracovní náplně zaměstnance nebo jejich obecným vyjádřením v některém z interních aktů řízení správce zaměstnavatele. Interním aktům řízení by měly zůstat vyhrazeny spíše obecné otázky, platné pro všechny typy zpracování, a jejich individualizace by měla být právě otázkou pracovní náplně či pokynů k práci s konkrétním zpracovávaným souborem osobních údajů na základě např. počítačového programu. V těchto pokynech by měly být přesně vymezeny mantinely zpracování, rozsah oprávnění jednotlivých zaměstnanců, přístupová práva apod. Obdobný obsah pak musí mít i smlouvy, na jejichž základě pro správce nebo zpracovatele osobní údaje zpracovává právnická osoba.⁴⁾ Do takového pokynu je pak možno implementovat i povinnost mlčenlivosti. Není však nutné, aby osoby podepisovaly jakékoli prohlášení o takové mlčenlivosti, neboť ta platí ze zákona. A protože podle § 301 písm. c) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, kruh se pomalu uzavírá a mlčenlivost bude možno i vynutit, resp. varovat a upozornit, zaměstnance, že pokud nebudou mlčet o věcech, osobních údajích ostatních zaměstnanců, hrozí jim buď postup podle výše zmíněného ustanovení § 52 písm. g) ZP, anebo i odpovědnost za přestupek podle § 44 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů a možná i citelná pokuta.⁵⁾

Otázkou zůstává, kdo může osobu povinnou zachovávat mlčenlivost podle § 15 zákona o ochraně osobních údajů této povinnosti zbavit. S ohledem na účel mlčenlivosti je nutné konstatovat, že i bez zákonného vymezení to bude vždy ten, k jehož ochraně mlčenlivost slouží, tj. subjekt údajů.⁶⁾

V případě, že zaměstnanec poruší povinnost mlčenlivosti, může být sankcionován nejen v rámci pracovněprávního vztahu nebo podle zákona o ochraně osobních údajů, ale v krajním případě může také dojít, jak už bylo uvedeno výše, k trestnímu stíhání podle § 180 trestního zákoníku.

Podle tohoto ustanovení:

Ustanovení § 180 trestního zákona tak obsahuje v odstavcích 1 a 2 dvě samostatné základní skutkové podstaty.

je vymezena v odstavci 1 a chrání každého před neoprávněným zveřejněním, sdělením, zpřístupněním, jiným zpracováváním nebo přisvojením si osobních údajů shromážděných o jiném v souvislosti s výkonem veřejné moci.

v odstavci 2 sankcionuje neoprávněné zveřejnění, sdělení nebo zpřístupnění třetí osobě osobních údajů získaných v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání nebo funkce pachatele, jestliže tím pachatel porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.

V obou případech je to vázáno na způsobení vážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají. Oběma skutkovými podstatami je postihováno jak úmyslné, tak i nedbalostní jednání.

se v tomto případě rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu (ÚS 3/1993-u.). Orgánem veřejné moci se rozumějí orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Mezi orgány veřejné moci patří mimo Parlamentu České republiky zejména prezident, vláda České republiky, jednotlivá ministerstva, další ústřední orgány státní správy, správní úřady s celostátní působností, které jsou podřízeny určitému ministerstvu, např. Česká inspekce životního prostředí, nebo územní odborné správní úřady, dále soudy, státní zastupitelství, ale i orgány samosprávy apod.⁷⁾

Důležitým pojmem je v této souvislosti pojem „zveřejnění“, který je jednou z forem zpracování ve smyslu ustanovení § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Je důležité vnímat, že sama definice nepříliš šťastně využívá i další formu zpracování, kterou je zpřístupňování. Vzhledem k tomu, že zákonodárce oba pojmy jako formy zpracování osobních údajů rozlišil, naznačuje, že mezi zpřístupněním a zveřejňováním bude rozdíl.

Z logiky věci se dá usoudit, že je zvláštní forma zpřístupnění spočívající v tom, že o zveřejnění se bude jednat v případě, kdy osobní údaje budou zpřístupněny neurčitému okruhu příjemců zveřejňovaného osobního údaje, jak naznačuje definice, když fakultativně uvádí na prvním místě hromadné sdělovací prostředky, mezi něž se běžně řadí periodický tisk v nejširším slova smyslu, rozhlas, televize a také bezpochyby internet jako prostředek moderní elektronické komunikace a šíření informací.

Naproti tomu lze chápat spíše tak, že osobní údaj je zpřístupněn omezenému okruhu adresátů, byť by tento omezený okruh mohl být i relativně velký. Nebude se však jednat o „širokou veřejnost“, tak jak je tento pojem dnes běžně chápán, tedy že zveřejněná informace je určena jakoby všem, na něž dopadá i teoretický nebo potencionální vliv daného sdělovacího prostředku.

Zveřejnění ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů je však vždy třeba chápat jako zpracování, tedy jako systematickou činnost správce osobních údajů ve smyslu ust. § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Přitom je zveřejňování nutno považovat za jeden z nejcitlivějších způsobů zpracování.

Zpřístupnění osobních údajů jinou formou než přímo hromadnými sdělovacími prostředky je možno chápat jako jakýkoliv jiný způsob, jehož prostřednictvím jsou informace, jsou-li osobními údaji, poskytnuty veřejnosti, tedy zveřejněny.⁸⁾

K naplnění znaku sdělení údaje o jiném postačí, že neoprávněné sdělení obsahující informaci o shromážděných údajích je učiněno alespoň jedné osobě rozdílné od poškozeného, a to na rozdíl od zveřejnění, kde musí být osobní údaj sdělován veřejnosti, tedy většímu počtu lidí. Může jít o sdělení ústní, písemné nebo může být předáno na nosiči informací apod.

Zda se skutečně jedná o vážnou újmu na právech nebo právem chráněných zájmech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména se zřetelem k tomu, o jaké právo či právem chráněný zájem šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu či právem chráněném zájmu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Odstavec dva poskytuje ochranu před zneužitím osobních údajů získaných pro jiné účely než v souvislosti s výkonem veřejné moci, a to v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání nebo funkce pachatele. Jedná se o samostatnou základní skutkovou podstatu.⁹⁾

Podstatnou informací je, že tento trestný čin může být spáchán jak úmyslně, tak z nedbalosti. Vyjadřuje zájem společnosti na ochraně osobních údajů před neoprávněným zveřejňováním, zneužíváním, jakož i zájem společnosti na ochraně dalších práv a oprávněných zájmů, které mohou být zveřejněním osobních údajů poškozeny. Následek jednání obviněného v individuální podobě je tak vždy shodný, ať již obviněný jednal úmyslně, či nedbalostně. ¹⁰⁾

Smyslem ustanovení § 180 trestního zákoníku je postihnout právě a jen porušení právním předpisem stanovené povinnosti mlčenlivosti tím, že pachatel sdělí nebo zpřístupní osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem veřejné správy nebo s výkonem povolání, zaměstnání nebo funkce, nikoliv udržování tohoto protiprávního stavu. Svým vymezením jde proto o poruchový delikt, pro nějž je příznačné způsobení protiprávního stavu, nikoliv jeho udržování.¹¹⁾

Pokud aplikujeme výše uvedené do praxe, je nutné upozornit především na to, že ke spáchání tohoto trestného činu nemusí dojít úmyslným činem. Postačí nedbalostní jednání, k němuž může dojít i tím, že zaměstnanec např. nechá někde volně položené dokumenty, které obsahují osobní údaje. Jak přestupek podle zákona o ochraně osobních údajů, tak trestný čin mají proto úzkou souvislost s § 13 zákona o ochraně osobních údajů, který správci osobních údajů stanoví povinnost osobní údaje zabezpečit.

K neúmyslnému porušování povinnosti mlčenlivosti může docházet především v malých obcích, kde se lidé dobře znají. Může tak nastat situace, kdy zaměstnanec obce v dobré víře někomu řekne, ať vyřídí sousedovi, že např. dluží již čtyři měsíce na nájemné xy korun, a ať to dojde zaplatit, než bude věc předána k vymáhání.

K porušení povinnosti mlčenlivosti může dojít velmi snadno nepozorností, neúmyslně. Následky však mohou být velmi tíživé. Je proto vhodné, aby této povinnosti věnovali pozornost nejen zaměstnavatelé, ale i zaměstnanci sami.