V souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „NOZ“) doznala i úprava odpovědnosti za škodu na odložených věcech nemalých změn. V tomto článku bych ráda věnovala krátkou pozornost této problematice a nejvýznamnějším změnám, které s sebou nová právní úprava přinesla.
Legislativní novinky s komentářem
JUDr.
Michaela
Ryslová
JUDr.
Jan
Šafra
LL. M.
Odpovědnost za škodu na odložených věcech
Ustanovení o povinnosti k náhradě škody na věcech odložených odpovídá z větší části právní úpravě, která byla upravena v ustanovení § 433-437 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „starý občanský zákoník“). Nicméně po vzoru německého BGB byly provedeny některé dílčí změny a došlo k několika formulačním změnám.
Úvodem si pro větší srozumitelnost dovolím osvětlit, že jako místa (provozy), s nimiž je zpravidla spojeno odkládání věcí, přicházejí v úvahu např. restaurace, kavárny, vinárny, kadeřnictví, zdravotnická zařízení, koupaliště, plovárny, divadla, biografy, kulturní zařízení, školy, školní družiny, studovny, jídelny atd. Musí jít o provozovnu, kde zpravidla - nikoliv jen ojediněle - dochází k odložení věcí zákazníků za účelem využití poskytované služby.
Dle nové právní úpravy pro případ, že je s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném, nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu, nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.
První podstatnou změnou, na kterou je třeba upozornit, je, že nově byl zcela vypuštěn důvod zproštění se odpovědnosti tohoto provozovatele pro případ, že by ke škodě došlo jinak.
Na první pohled nejviditelnější změnou bylo vypuštění ustanovení, dle kterého se osoba odpovědná za škodu na odložených věcech nemohla zprostit odpovědnosti jednostranným prohlášením, např. vývěskou „za odložené věci neodpovídáme“, či dohodou uzavřenou s poškozeným. Uvedené ustanovení NOZ nepřevzal.
Poměrně důležitou změnou je i úprava lhůty pro uplatnění náhrady škody. NOZ opustil stávající pojetí zániku práva na náhradu škody prekluzí. Dle starého občanského zákoníku v případě neplnění této oznamovací povinnosti došlo marným uplynutím patnáctého dne k zániku, tzv. prekluzi práva na náhradu škody, přičemž při soudním sporu k prekluzi soud přihlížel i bez návrhu provozovatele. Dle ustanovení § 2945 odst. 2 NOZ a § 2949 odst. 1 NOZ soud právo nepřizná, pouze pokud provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Povinné osobě se poskytuje dostatečná ochrana založením práva k námitce opožděného uplatnění práva na náhradu, pokud však provozovatel nenamítne, že právo nebylo uplatněno včas, soud k uvedenému nepřihlédne a právo poškozenému přizná. Nicméně provozovateli nelze bránit, aby z důvodů, které sám uzná za vhodné, náhradu škody ze své vůle sám poskytl i v případě, že poškozený uplatnil právo po lhůtě. Pro přehlednost pouze doplním, že samotná délka lhůty pro uplatnění náhrady škody na odložených věcech zůstává stejná a nejpozději lze tedy právo na náhradu škody uplatnit do patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.
Na závěr můžeme říci, že odpovědnost za škodu na odložených věcech je v NOZ upravena poměrně jednoduše a přehledně.