Právní jednání v občanském zákoníku

Pojem právní jednání se prolíná Nalezneme jej například v § 5 odst. 2 občanského zákoníku, kde je vymezeno, že proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána. Podle § 15 odst. 2 občanského zákoníku je svéprávnost způsobilost nabývat pro sebe vlastním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Podle § 31 občanského zákoníku se pak má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Doplňme, že podle § 79 odst. 1 občanského zákoníku může člověk pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk přijmout pseudonym, přičemž pod pseudonymem není na újmu platnosti, je-li zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít pochybnosti o osobě jednajícího. V oblasti věcných práv, například v § 1127 občanského zákoníku, nalezneme, že z týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.

S pojmem právní jednání pracuje ale i zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), kdy například podle § 8 odst. 3 vychází správce daně ze skutečného obsahu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. V souvislosti s dokazováním pak nalezneme v § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu, že správce daně prokazuje skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu nebo jiné skutečnosti.

Občanský zákoník stanovuje, že které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. přičemž se tak může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Podle § 548 občanského zákoníku lze vznik, změnu nebo zánik práv vázat na splnění podmínky. Pokud je zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní. Občanský zákoník rozlišuje podmínku odkládací a rozvazovací. podmínky závisí na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Naproti tomu podmínka znamená, že pokud bude splněna, právní následky již nastalé pominou. Pokud neplyne z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací. Občanský zákoník myslí i na situace, kdy splnění podmínky způsobí záměrně osoba, která není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na prospěch. V takovém případě se podle § 549 občanského zákoníku ke splnění podmínky nepřihlíží. Pokud naopak záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky zmaří strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou. Podle § 550 občanského zákoníku platí, že pokud je k účinnosti právního jednání určena počáteční doba, použijí se obdobně § 548 a 549 občanského zákoníku o odkládací podmínce. Omezí-li se účinnost právního jednání konečnou dobou, použijí se obdobně § 548 a 549 občanského zákoníku o rozvazovací podmínce.

K tomu důvodová zpráva k občanskému zákoníku dodává, že posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení. Pokud má být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Platí, že to, co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Pokud není možné zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám. V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.

V souvislosti s výše uvedeným doplňme, že podle § 420 občanského zákoníku platí, že kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 občanského zákoníku se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. K tomu § 421 občanského zákoníku dále doplňuje, že za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku, přičemž to, za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon. Dále se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

Podle občanského zákoníku má každý právo zvolit si pro právní jednání není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. pak vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.

Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Pokud byl záznam pořízen při provozu obchodního závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale je schopen seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem. V případě, že není schopen se podepsat, učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího. O svědcích pak obdobně platí § 39 občanského zákoníku, ve kterém mimo jiné nalezneme, že svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu nemají zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení učiněno, a že svědci musí prohlášení podepsat a být schopni potvrdit schopnost prohlašujícího jednat a obsah jeho prohlášení. Pokud není možné postupovat tak, jak je popsáno výše, vyžaduje se k jednání osoby, která nemůže číst a psát, forma veřejné listiny (viz níže). Taková forma se vyžaduje i tehdy, stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být na listině napsán vlastní rukou. Je-li toho jednající schopen, připojí na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.

Pokud tuto formu vyžaduje pouze ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

Podle § 565 občanského zákoníku V případě, že je soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

Má se však za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž dochází při běžném provozu obchodního závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá strana k svému prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla vystavena v době na ní uvedené, a to i v případě, že listina nebyla podepsána. Pro úplnost doplňme, že podle § 502 občanského zákoníku je obchodní závod organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti, přičemž se má za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.

To ovšem neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla. od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, .

To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví zákon. Pokud byla veřejná listina pořízena, aby popřela dřívější veřejnou listinu o právním jednání mezi týmiž osobami, nabývá vůči třetím osobám účinky, byl-li její obsah zveřejněn ve (například katastru nemovitostí), anebo byla-li třetí osobě předložena.

Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku platí, V případě, že druhá strana vědomě zmaří dojití, platí, že řádně došlo. Právní jednání nepůsobí vůči osobě, která není plně svéprávná, dříve, než projev vůle dojde jejímu zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Sleduje-li se však právním jednáním poskytnout takové osobě jen právní výhodu, působí právní jednání již od okamžiku, kdy je učiněno vůči této osobě.

Pokud dojde projev vůle změněn vlivem prostředků použitých tím, kdo jednal, anebo jiných okolností, které nastaly během přepravy, posoudí se právní případ podle ustanovení o omylu (viz níže). Osoba jednající v písemné formě může svůj projev vůle odvolat, dojde-li odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem vůle. Podle § 573 občanského zákoníku se pak má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

Podle § 574 občanského zákoníku je Pokud má neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.

Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Je-li důvod neplatnosti pouze v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu z toho vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku popisuje, že ustanovení o hlavních důvodech neplatnosti uvádějí jako tyto důvody rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem, počáteční nemožnost plnění, nezpůsobilost nebo neschopnost právně jednat a nedostatek formy. Konkrétně podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného. V případě, že není osoba plně svéprávná, je právní jednání, ke kterému není způsobilá, neplatné. .

Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních. Pokud není dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li už plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté občanského zákoníku, které se zabývají relativními majetkovými právy.

V souvislosti s omylem občanský zákoník rozlišuje okolnosti na rozhodující a vedlejší. Jednal-li někdo v omylu o a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. Týká-li se omyl kterou ani strany neprohlásily za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.

Pokud bylo právně jednáno v omylu je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti. Vyvolala-li omyl jednajícího třetí osoba, je právní jednání platné. Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu.

Pokud je neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Neplatnost právního jednání má právo namítnout ten, kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu. Ten, kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou.

Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění, které je od počátku nemožné.

Právní vymezení relativní neúčinnosti nalezneme v § 589 až 599 občanského zákoníku. Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání:

Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován. Neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o plnění povinnosti uložené zákonem, obvyklé příležitostné dary, věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

Stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 občanského zákoníku (viz předchozí odstavec a výše uvedené odrážky) se posoudí i opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil. To platí i tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo předluženo.

Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli neběží lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání, dokud se pohledávka nestane vykonatelnou.

Neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch vůči jeho dědici, nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy, jestliže:

Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada. Ten, kdo je zavázán plnit, se považuje za nepoctivého držitele; jeho dědic nebo jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání. Poctivý příjemce bezúplatného plnění uspokojí věřitele z tohoto plnění v rozsahu, v němž jím byl obohacen. To neplatí, mohl-li se věřitel dovolat neúčinnosti právního jednání, i kdyby se stalo za úplatu.

Nabyla-li třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě škody.

Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596 občanského zákoníku (tj. předchozí dva odstavce), může se jí zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem. Může tak učinit i předtím, než se věřitel neúčinnosti dovolá. Kdo má vůči věřiteli povinnost podle zmiňovaného § 595 nebo 596 občanského zákoníku, může od dlužníka požadovat vrácení vzájemného plnění nebo splnění pohledávky oživlé následkem toho, že se věřitel dovolal neúčinnosti. Dovolává-li se neúčinnosti téhož právního jednání více věřitelů, nemůže být od povinné osoby požadováno v souhrnu více, než stanoví § 595 a 596 občanského zákoníku.

Dovolá-li se věřitel neúčinnosti právního jednání týkajícího se věci zapsané ve veřejném seznamu, může spolu s předložením odpůrčí žaloby a důkazu o jejím podání žádat orgán pověřený vedením takového seznamu, aby v něm poznamenal dovolání se neúčinnosti právního jednání. Vyhoví-li soud žalobě, má rozsudek účinky i proti osobám, které po provedení poznámky nabyly věc nebo právo k věci v takovém seznamu zapsané.

Podle § 551 občanského zákoníku nejde o právní jednání, chybí-li vůle jednající osoby. Dále o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, nebo pokud není možné pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. K zdánlivému právnímu jednání se podle § 554 občanského zákoníku nepřihlíží. Podle § 610 odst. 2 občanského zákoníku platí, že pokud jsou strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy nebo ze zrušeného závazku, přihlédne soud k námitce promlčení, jen pokud by promlčení mohla namítnout i strana druhá. To platí i v případě, že bylo plněno .

Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, starý občanský zákoník používal pojem právní úkon, který definoval jako projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, přičemž projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen. Hned v § 2 odst. 1 starého občanského zákoníku bychom nalezli ustanovení, které říká, že občanskoprávní vztahy vznikají z nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje.

Podle § 36 starého občanského zákoníku lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky, přičemž k podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. I ve starém občanském zákoníku jsme se setkali s podmínkou odkládací a rozvazovací. Podle § 36 odst. 2 je podmínka odkládací, pokud na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Na splnění podmínky rozvazovací závisí, zda následky již nastalé pominou. Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným. K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch. Nevyplývá-li z právního úkonu nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací.

Pro právní úkon dále starý občanský zákoník stanovil, že musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. A dále, že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný. Neplatností právních úkonů se dále starý občanský zákoník zabýval v § 38 a 39, kde vymezil, že právní úkon je neplatný, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům, a rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Neplatný je také právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 40 odst. 1 starého občanského zákoníku je neplatný také ten právní úkon, který nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Blíže viz § 34 a následující starého občanského zákoníku.