Stížnost v daňovém řízení
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a.s.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 Afs 143/2015,
www.nssoud.cz
K předpisům:
-
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že stížnost nelze v žádném případě chápat jako řádný,
mimořádný, resp. dozorčí opravný prostředek. Jedná se o doplňkový prostředek ochrany sloužící
zejména k bezprostřední nápravě vad postupu správce daně a nevhodného chování úředních osob. Nutno
rovněž podotknout, že jak šetření stížnosti, tak i prošetřování způsobu jejího vyřízení nadřízeným
orgánem není řízením, s jehož výsledkem by bylo spojeno vydání rozhodnutí. Stížnost je navíc
prostředkem subsidiárním,
ultima ratio
, který lze podat pouze v případě, nepřipadá-li v úvahu žádný
jiný prostředek ochrany. Nejvyšší správní soud předesílá, že
daňový řád upravuje velké množství ochranných
prostředků, které budou mít před podáním stížnosti přednost; jedná se např. o odvolání, rozklad,
námitku, obnovu řízení, přezkum, ochranu před nečinností, žádost o prodloužení lhůty, stížnost na
postup plátce daně, námitku podjatosti, apod. Odvolání je například přípustné proti každému
nepravomocnému rozhodnutí správce daně, pokud není výslovně stanoveno, že tomu tak není; je tak
zachována dvojinstančnost řízení. Nutno také upozornit, že existuje-li možnost podat odvolání proti
rozhodnutí jakožto výsledku sporného postupu správce daně, jejž lze v průběhu odvolacího řízení
učinit předmětem přezkumu, vylučuje to podání stížnosti podle
§ 261 odst. 1 daňového řádu i za situace,
nelze-li odvolání podat v tu samou chvíli, ve které by osoba zúčastněná na správě daní mohla
uplatnit svoji stížnost, ale až v budoucnu (po ukončení sporného postupu). Ačkoli zákon nestanoví
výslovně, že opakování stejných stížností není zakázáno, z povahy věci je zřejmé, že bylo-li již
jednou o žádosti rozhodnuto negativně a tento postup byl stvrzen také nadřízeným správcem daně,
správce daně, který o stížnosti rozhodoval, nemá důvod se od svého předchozího rozhodnutí jakkoli
odchýlit, nejsou-li v další stížnosti uplatněné nové relevantní
skutečnosti. Poněvadž dle
§ 261 odst. 4 in fine daňového řádu platí, že
stížnost musí být vyřízena nejpozději do ukončení daňové kontroly, došlo by akceptováním opakovaných
stížností k paralyzaci správce daně a k nemožnosti daňovou kontrolu řádně ukončit. S ohledem na
uvedené je nutné takovou opakovanou stížnost jako nepřípustnou odmítnout. Stížností podle
§ 261 daňového řádu totiž nelze napadat skutkové
ani právní závěry správce daně.Institut stížnosti prochází v průběhu času velmi zajímavým vývojem. Občas nabývá na
významnost (požadavek vyčerpání stížnosti před podáním zásahové žaloby). V tomto případě však utrpěl
mírnou ztrátu. Ta spočívá v omezení toho, kdy lze stížnost vůbec použít. Stížnost tak není přípustná
tam, kde řízení s určitostí povede k vydání rozhodnutí. Proto např. v odvolacím řízení tak stížnost
připuštěna není. Stejně tak není stížnost připuštěna proti úvahám správce daně tam, kde tyto lze
napadat opravnými prostředky, jelikož by tím docházelo k předčasnému přesunu pravomoci na odvolací
orgán.
V souvislosti s vydáváním rozsudku pak Nejvyšší správní soud zmínil ještě jednu poměrně
zásadní skutečnost. Dle ustanovení § 261 odst. 4
platí, že stížnost proti nevhodnému chování úřední osoby při daňové kontrole nebo postupu správce
daně při daňové kontrole musí být vyřízena nejpozději do ukončení daňové kontroly. Tato povinnost se
však nevztahuje na případy, kdy se jedná o stížnost opakovanou, již jednou prošetřenou. V takovém
případě tak není nutno s ukončením kontroly čekat na celou proceduru upravenou v ustanovení
§ 261.