K uzavírání smluv

Příznivý průběh obchodních případů (bez nepříznivých důsledků), realizace, eventuálně aplikace právních ustanovení je po našem soudu limitována zejména úrovní obsahu právních předpisů, úrovní smlouvy i kvalitním dokladováním průběhu plnění smlouvy a rychlostí a kvalitou rozhodování sporů.

Z těchto předpokladů k úspěšné realizaci a aplikaci práva přispívá tedy i kvalifikované uzavírání smluv (jasných, srozumitelných, určitých) a dokladování průběhu plnění smlouvy, které je v možnostech subjektů práva.

Rozhodující význam má přitom výběr smluvního partnera a vhodná volba zajišťovacích prostředků.

Občanský zákoník se inspiroval a se můžeme nadále inspirovat mezinárodními úmluvami i národními úpravami v rámci jiných zemí a jejich zkušenostmi.²⁾ Například odsouhlasí-li všechny podstatné části smlouvy a navrhne změnu některých částí nepodstatných, například odkazem na některé obchodní podmínky, pak, pokud nevyjádří včas svůj nesouhlas, se naplní domněnka, že smlouva byla uzavřena ve znění vyjádřeném akceptantem.

Měli bychom se poté v oblasti kontraktace inspirovat i tzv. Společným referenčním rámcem, resp. Akademickým společným referenčním rámcem (DFCR), který je významným evropským výstupem na cestě k další harmonizaci těchto otázek.³⁾

Jeho tvůrci uvádějí, že předkládaný návrh (podobně jako předchozí obdobné výstupy) v mnoha směrech překračuje hranici smluvního práva. Jednak se to týká ustanovení právních jednání obecně, dále také zahrnuje širokou škálu ustanovení spadajících do širšího obligačního práva, jako jsou mimosmluvní závazky (náhrada škody, bezdůvodné obohacení apod.). Akademický společný referenční rámec se člení na tzv. knihy.

V Knize I. je obsaženo několik málo ustanovení, která slouží spíše jako návod k použití díla. Do knihy II. a III. byly převzaty výsledky práce Komise pro evropské smluvní právo (PECL), a obsahují tedy v našem pohledu obecnou část závazkového práva.

V Knize II. „Smlouvy a ostatní právní jednání“ tak byly zahrnuty otázky obecné (kap. 1), zahrnující mimo jiné svobodu smluvních stran, zvyky a zvyklosti, formu právních jednání apod.

Kniha III. se zabývá povinnostmi a korespondujícími právy. Zde se nacházejí definice a některé zásady, jako zásada dobré víry, nediskriminace apod. Ve druhé kapitole je upraveno splnění, tedy místo, čas, alternativní způsoby, plnění prostřednictvím jiného, způsoby placení, nepřijetí plnění, náklady plnění. Kapitola 3 je věnována důsledkům nesplnění, tedy prodlení.

Knihy IV. až X. vycházejí z výstupů uveřejňovaných již dříve v edici PEL, a tvoří vlastně „zvláštní část“ závazkového práva.

Volnější právní úpravu (zčásti obdobnou úpravě v jiných zemích), než byla úprava obchodněprávní, přináší pak i nový občanský zákoník.

Podle nového občanského zákoníku nebude možné postupovat shodně pro všechny osoby.

Při výkladu právních budeme muset lišit jednání v právním styku podnikatelů.

V právním styku podnikatelů se totiž (kromě výkladu podle ustanovení § 555–558 odst. 1 Nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“), který vychází z obchodněprávní úpravy) přihlíží podle výkladového ustanovení § 558 odst. 2 NOZ k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jenž nemá donucovací účinky (tedy před dispozitivními ustanoveními), jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že:

Tato právní úprava platí jen pro právní styk podnikatelů, neplatí obecně. Obecně platí, že co se týká formy právních jednání, každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.

Písemnou formu vyžaduje jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. Formě právních jednání se dále věnuje ustanovení § 561–563 NOZ.

Navazující ustanovení § 564 NOZ pak určuje, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje (tato úprava za středníkem je obsahově blízká dřívější úpravě v § 272 obchodního zákoníku).

Úpravě smluv se pak v NOZ věnuje ustanovení § 1724–1784. Z těchto ustanovení můžeme upozornit jen na některá, která považujeme za zásadní.

V ustanovení § 1725 se obecně určuje, že je smlouva uzavřena, jakmile si strany sjednají její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a její obsah určit. To se může jevit shodné s právní úpravou předchozí.

Jsou zde však i speciální ustanovení. Smlouvy, které se uzavírají s použitím úprav smluvních typů, by měly obsahovat tzv. podstatné náležitosti.⁴⁾

Je však určeno v § 1726, že považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti.

Otázkou pak zůstává, zda to může být náležitost jakákoli, a to i ta která, by byla pro daný smluvní typ určující. Text zákona náležitosti nijak neomezuje, na otázku by tedy zřejmě mělo být odpovězeno kladně. Daná smlouva by se pak měla řídit právní úpravou příslušného smluvního typu, což může být náročné na provedení tohoto ustanovení. Přesto dané ustanovení může vyvolávat otázky. Může být například smlouva o kontrolní činnosti, která nebude mít ujednán závazek k nestrannému zjištění stavu věci?

Ustanovení § 1726 pak dále uvádí, že dala-li některá ze stran již při uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o určité náležitosti, je předpokladem k uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla; tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li o nich vyhotoven zápis. Zde může jít o jakoukoli, byť obecně nepodstatnou náležitost, která se takto stává podstatnou.

Tato ustanovení připomínají úpravu předcházející obchodnímu zákoníku. Je zřejmé, že přestože šlo o úpravu pro jiné ekonomické podmínky, byla tato zřejmě inspirována úpravami zahraničními a lze ji označit za přínosnou.

Následující ustanovení § 1727 upravuje tzv. závislé smlouvy, a to standardním způsobem. Každá ze smluv se posuzuje samostatně, ledaže jsou to smlouvy závislé, kdy vznik každé z nich je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku některé z nich bez uspokojení věřitele, zrušuje ostatní závislé smlouvy.

Strany by měly při uzavírání smluv postupovat poctivě. Ustanovení § 1729 odst. 2, při splnění podmínek určených v § 1729 odst. 1 stanoví, že strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu. Náhrada však bude nanejvýš v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.

Nový občanský zákoník se věnuje i zneužití důvěrných údajů nebo sdělení, a to v ustanovení § 1730. Tyto údaje nesmí být zneužity a nesmí dojít k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li strana tuto povinnost a obohatí se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.

Návrh smlouvy označuje NOZ legislativní zkratkou „nabídka“. Protože pod pojmem nabídka a podání nabídky rozumí podniková praxe i některé předpisy (viz zadávání veřejných zakázek) jednání s jiným obsahem, může to po určitou dobu být pro praxi složitější při používání tohoto pojmu. Časem lze poté očekávat zlepšení situace, zejména u jiných úprav .⁵⁾

Návrh smlouvy musí být určitý, musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž návrh smlouvy (nabídku) činí.

Ustanovení § 1732 určuje, že nabídkou je takové právní jednání, které obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jednoduchým a nepodmíněným přijetím. Je třeba, aby z něho plynula vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li smlouva přijata.

Obsahově zcela nové je přitom ustanovení § 1732 odst. 2; zde je stanovena vyvratitelná domněnka (text obsahuje formulaci „má se za to“) o tom, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu, učiněný při podnikatelské činnosti reklamou v katalogu nebo vystavením zboží, je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit.

Obvyklé úpravě koresponduje § 1734. Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí, i když přítomné osobě byla předložena nabídka v písemné formě.

Standardní úpravou je navazující ustanovení § 1735. Nabídka učiněná písemně vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce.

Pokud není lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky.

Občanský zákoník obsahuje v § 1736 i úpravu tzv. neodvolatelné nabídky, i když se v praxi používá jen zcela ojediněle.

Podle navazujících ustanovení lze pak nabídku zrušit (i když je neodvolatelná) a odvolat. O zrušení se jedná, pokud zrušovací projev dojde druhé straně před (nebo současně) doručením nabídky. Pokud je to v nabídce vyhrazeno, lze ji odvolat i ve lhůtě určené pro její přijetí. Jinak platí, že lze odvolatelnou nabídku odvolat, jen pokud odvolání dojde druhé straně dříve, než ta odeslala přijetí nabídky.

Ustanovení upravující návrh na uzavření smlouvy jsou pak zakončena ustanovením § 1739 o odmítnutí nabídky v případech, kdy zemře některá ze stran, nebo pozbude-li svéprávnosti.

K navazujícímu ustanovení § 1740 uvádí důvodová zpráva, že ustanovení odst. 1 a odst. 2 přejímají dosavadní úpravu. Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. Pokud je učiněn projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, jde o odmítnutí nabídky a je to považováno za nabídku novou.

Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jiným slovem (například místo čtvrté čtvrtletí je uvedeno říjen-prosinec).

Podle důvodové zprávy pak odst. 3 § 1740 vyjadřuje mimo jiné podle některých zahraničních úprav myšlenku, že není racionální popírat uzavření smlouvy, případně stíhat smlouvy neplatností v případech, kdy se akceptační prohlášení nepodstatně odchyluje od oferty. Důvodová zpráva pak uvádí příklad, kdy prohlásí „nabízím 100 ks za 1 000 Kč“. a oblát odpovídá „přijímám, ale baleno bude po 10 ks“ nebo „přijímám platbu v hotovosti“.

Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky je tedy přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. To platí, pokud navrhovatel přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem nevyloučil již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost.

Standardním způsobem je upravena nabídka určena více osobám. Při takové nabídce je smlouva uzavřena, přijmou-li nabídku všechny osoby, pokud takový úmysl vyplývá z obsahu nabídky nebo lze-li takový úmysl rozumně vyvozovat, za nichž byla nabídka učiněna. Totéž platí, je-li zřejmý úmysl navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal určitý počet těchto osob.

Ustanovení § 1742 navazuje na obecná ustanovení o právním jednání; upraveno je zrušení přijetí nabídky. Přijetí nabídky lze totiž zrušit, dojde-li navrhovateli nejpozději s přijetím.

Přitom pozdní přijetí návrhu má podle ustanovení § 1743 účinky včasného přijetí, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu, alespoň ústně vyrozumí osobu, které nabídku učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve shodě s nabídkou.

Plyne-li z písemnosti, která vyjadřuje přijetí nabídky, že byla odeslána za takových okolností, že by došla navrhovateli včas, kdyby její přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí alespoň ústně osobu, které byla nabídka určena, že považuje nabídku za zaniklou.

Ustanovení § 1744 pak přináší možnost konkludentního uzavření smlouvy a vychází z dřívějšího ustanovení § 275 odst. 4 obchod. zák. Přináší opět pro uzavření smlouvy stanovení dvou skupin podmínek.

První skupina podmínek přináší taxativně podmínky:

Druhá skupina podmínek je vyjádřena demonstrativně; může návrh přijmout provedením jednání:

Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo a uskutečnilo-li se včas. K uzavření smlouvy dojde tedy jednáním při naplnění jedné z podmínek z první skupiny, které naplní podmínku skupiny druhé.

Lze přitom předvídat, že se budou rozšiřovat případy naplnění 3. podmínky prvé skupiny a 2. podmínky druhé skupiny.

Stručné ustanovení 1745 konstatuje, že smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

Počítá se s uzavíráním typových smluv a zákonná ustanovení smluvních typů se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

Podle § 1746 však strany mohou uzavřít i tzv. nepojmenovanou smlouvu, tj. takovou smlouvu, která není zvlášť jako typ upravena (například o spolupráci, o spolupůsobení apod.).

K následujícímu ustanovení § 1747 uvádí důvodová zpráva, že pro smlouvy, v nichž se někdo zavazuje poskytnout jiné osobě plnění bezúplatně, nelze použít obecné interpretační pravidlo, podle něhož se výraz, připouštějící různý výklad, použije k tíži toho, kdo jej použil jako první, ale naopak, použila-li takový výraz ta osoba, která se k bezúplatnému plnění zavazuje, nutno jej v pochybnostech vykládat tak, že se tato osoba chtěla zavázat spíše méně než více.

Vyvratitelná domněnka koncipovaná v § 1748 přitom určuje, že se má za to, že ujednání, že určitá část obsahu bude mezi stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy.

Podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy je též určení určité náležitosti při ujednání stran, že určitou náležitost určí třetí osoba nebo soud. Pokud není navrženo doplnění smlouvy do jednoho roku od uzavření smlouvy, pak nastupuje další vyvratitelná domněnka a má se za to, že se smlouva od počátku ruší.

K dalším ustanovením § 1751–1754 pak důvodová zpráva uvádí: Stranám nelze bránit, aby ve smlouvě určily, že se jejich práva a povinnosti budou řídit obchodními podmínkami, na něž odkáží. Při stanovení pravidel pro tuto praxi je však třeba odlišit případy vzájemného styku podnikatelů a případy ostatní. Nejedná-li se o vztah mezi podnikateli, vyžaduje se, aby takové podmínky byly k nabídce přiloženy anebo aby stranám byly při uzavření smlouvy známy, ledaže prohlásí, že tyto podmínky zná. Splnění této podmínky se nevyžaduje v případech, ve kterých se odkazuje na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, o nichž se předpokládá, že jsou profesionálům známy.

Je přitom též možné a stranám nelze bránit, aby odkázaly nejen na použití obchodních podmínek, ale i obchodních zvyklostí a vykládacích pravidel. To je v souladu s dřívější právní úpravou v ustanoveních § 264, 273 a 274 obchod. zák.

Jsou přitom upraveny zákonné předpoklady, za kterých lze ujednat, že strana má možnost v přiměřeném rozsahu u stanovených smluv obchodní podmínky změnit.

Prosadila-li se myšlenka, že v některých případech je třeba měnit obchodní podmínky jednostranně, pak je správné, že je tato možnost zákonem vymezována.

Ustanovení § 1755 pak určuje, že vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží se k tomu.

Další ustanovení (v návaznosti na obecnější ustanovení) upravují formu smlouvy v § 1756–1758 a účinky smlouvy v § 1759–1763.

Po uzavření smlouvy v jiné než písemné formě je stranám ponecháno na vůli, zda si obsah smlouvy písemně potvrdí.

V ustanovení § 1764 je upravena tzv. změna okolností. To je významné novum. Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na jejich povinnosti splnit dluh. Výjimky stanoví § 1765 a 1766. Výjimky lze použít za určených podmínek. Za těchto podmínek lze obnovit jednání o smlouvě. Nedohodnou-li se strany, může na návrh rozhodnout soud a ten není vázán návrhy stran. Právo na obnovu jednání musí být však uplatněno v přiměřené lhůtě.

Právní úprava obsahuje pak i ustanovení § 1767 a 1768 o smlouvě ve prospěch třetí osoby a § 1769 o smlouvě o plnění třetí osoby; v § 1770 a násl. jsou pak upraveny zvláštní způsoby uzavírání smlouvy (včetně dražby, veřejné soutěže a veřejné nabídky).

Po další úpravě jsou pak v občanském zákoníku upraveny i jednotlivé smluvní typy. Velká řada z nich je přitom z obchodního zákoníku.

Kontraktace s jejich užitím by zejména v podnikatelské sféře neměla být nějak zvláště problémová. Předepsaná technika vzniku smlouvy by přitom v podnikatelské sféře měla probíhat bez potíží, jde o úpravu, která (jak již bylo uvedeno) byla v podstatě již v našem právním řádu používána v jeho určitých segmentech před účinností obchodního zákoníku.

Při našem prvním zkoumání odezvy na tuto úpravu v praxi je možno říci, že nová materie se jeví nepodnikatelům v praktické sféře poměrně složitá. Právní úprava smluvních typů je bohatší než v dřívější úpravě občanskoprávní.

Kladně lze hodnotit, že NOZ určuje, že pokud při akceptaci dojde k odsouhlasení všech podstatných částí smlouvy a oblát mění části nepodstatné, pak pokud takové řešení bez reakce přijme, stanou se takto změněné nepodstatné části součástí smluvního ujednání.

Shrneme-li uvedenou problematiku, pak nezbývá než znovu uvést, že příznivý průběh obchodních případů (bez nepříznivých důsledků), realizace, eventuálně aplikace právních ustanovení je po našem soudu limitován zejména úrovní právních předpisů, úrovní smluvního ujednání, kvalitním dokladováním průběhu plnění smlouvy a rychlostí a kvalitou rozhodování případných sporů.

Z těchto předpokladů k úspěšné realizaci a aplikaci práva přispívá tedy i kvalifikované uzavírání smluv (jasných, srozumitelných, určitých) a dokladování průběhu plnění smlouvy, které je v možnostech subjektů práva.

Rozhodující význam přitom má výběr smluvního partnera a vhodná volba zajišťovacích prostředků. Začasté nejsou dohody učiněné mezi smluvními stranami v souladu se zákonem nebo nejsou voleny příliš vhodně. Značné procento smluv trpí nedostatkem již při určení subjektů. Podnikatelé totiž uvádějí různá svoje označení, která nejsou v souladu se zákonem.

Další neméně důležitou otázkou je používání nevysvětlených pojmů a zkratek. Smluvním stranám lze jen doporučit, aby pojmy použité ve smlouvě (které nejsou pojmy právních předpisů) v úvodu smlouvy definovaly; totéž platí o zkratkách.

Pokud jsou tyto pojmy a zkratky použity tak, jak se vžily, lze je ve smlouvě uvést s tím, že obsah pojmů (a tomu odpovídající práva a povinnosti stran) odpovídá obchodním zvyklostem.

Ve smlouvách bývají též prováděny odkazy na zrušená ustanovení dřívějších předpisů. Zde nezbývá než doporučit, aby strany výslovně uvedly, že jde o zrušená ustanovení a že se jejich obsahem chtějí řídit na základě smluvních ujednání. Ještě vhodnější by však bylo, aby do smluv převzaly konkrétní text bez těchto odkazů.

Naše poznatky z praxe ukazují, že dosti často nebývá vhodně sjednán předmět plnění.

Předmět plnění bývá „otevřený“, není přesně vymezen rozsah plnění, odkazuje se i na různé podklady, které v době uzavření smlouvy neexistují či nejsou dostatečně konkretizovány. Předpokládá se přitom dodatečné upřesňování (například dodatky).

„Neohraničený“ předmět plnění, pokud smlouva vůbec vznikne, vede ke sporům. Lze proto doporučit přesné odkazy na dokumentaci (projekty), příp. tam, kde by dokumentace potřebné otázky neřešila, volit pro specifikování podrobný slovní popis.

S ohledem na konkrétního obchodního partnera je vhodné volit také právní či obchodní zajišťovací prostředky (například sjednávání zástavního práva, ručení, výhradu vlastnického práva, sjednávání zálohy).

Péče, která se nepovrchní kontraktaci věnuje, se rozhodně vyplatí.

Občanský zákoník je přitom koncipován zásadně s dispozitivními ustanoveními, které převažují. Široce se tedy uplatňuje zásada smluvní volnosti.⁶⁾

Je však třeba respektovat ta ustanovení, která jsou (a neumožňují odchylné ujednání); jejich počet je však limitován. Respektovat je přitom třeba i posloupnost pramenů a pravidel smluvního práva.⁷⁾

BĚLOHLÁVEK, A. J. a B. HALFAR. pro třetí tisíciletí. Ekonom, 11/2000.

ČECH, P. Vliv principů evropského závazkového práva, resp. společného referenčního rámce na konvergenci národních obligačních úprav. In: Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem, č. 32. Praha: Univerzita Karlova, 2007.

ELIÁŠ, K.: K dispozitivnosti práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie, č. 9/2015.

HAJNIŠOVÁ, E. a K. MAREK. To general matters of business law of contract in Czech Republic and Slovak Republic. In: Naukovyj visnyk Užhorodskoho nacionalnoho Universitetu, serija Mižnarodni vidnosyny, vypusk 2–3. Užhorod: Lira, 2008.

HURDÍK, J.; FIALA, J.; LAVICKÝ, P. a K. RONOVSKÁ. Východiska a tendence vývoje českého občanského práva po vstupu České republiky do Evropské unie. In: Sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26.9.2006. Brno: Masarykova univerzita, 2006.

HUSÁR, J. Obchodné záväzky a obchody. In: Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem: sborník ze setkání kateder obchodního práva právnických fakult České republiky a Slovenské republiky ve dnech 6. až 8. února 2007 v Průhonicích u Prahy, č. 32. Praha: PF Univerzity Karlovy, 2007.

HUSÁR, J. Právna regulácia ingerencie verejnej moci do podnikania. Košice: EQUILIBRIA, 2007.

KIRSANOV, S. Rozvitije meždunarodnych svazej Rosii i Evrosajuza. In: Sborník z konference Poslední rozšíření Evropejskogo sajuza. Petrohrad, 2005.

MAREK, K. Prameny a pravidla smluvního obchodního práva a občanského práva mezi podnikateli. Daně a právo, č. 4/2015.

MAREK, K. Právní režim provádění smluvních typů v ČR. In: Podnikání a management v malých a středních podnicích: teoretické aspekty a aplikace. Brno: Akademie Sting, 2015.

RABAN, P. a kol. DFCR první výstup na cestě k Evropskému zákoníku soukromého práva. Karlovarská právní revue (příloha), č. 2/2008.

SUCHOŽA, J. Kľukaté cesty procesu rekodifikácie súkromého práva v Slovenskej republike. In: Sborník Právo a obchodovanie. Košice: UPJŠ, 2008.

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. a J. FIALA. Občanský zákoník, Komentář. Díl V. a VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014.