Zánik práva na úrok z přeplatku

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.7.2015, sp. zn. 2 Afs 79/2015,

www.nssoud.cz

K předpisům:

Nejvyšší správní soud připomíná (viz bod 16 jeho rozsudku ze dne 10.6.2015, č. j. 2 Afs 234/2014-43), že – s ohledem na § 1 odst. 2 daňového řádu – „smyslem a účelem daňového řízení je stanovení a vybrání daně ve správné výši“ a že daňový řád „v žádném svém ustanovení nestanoví, že by neuspokojené nároky daňových subjektů při placení daní zanikaly jinak než marným uplynutím lhůty pro placení daně, která činí 6 let (srov. § 155 odst. 7 a § 164 odst. 3 daňového řádu); naopak v jeho § 20 odst. 2 se výslovně uvádí, že daňový subjekt má práva a povinnosti při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku (srov. § 160 odst. 1 daňového řádu)“. Uvedený princip se v obecných rysech vztahuje i na nyní projednávanou věc. Nárok daňového subjektu na plnění z titulu jeho daňověprávního vztahu ke státu je časově limitován zásadně jen prekluzívní lhůtou pro jeho přiznání či vyplacení. Domáhá-li se plnění na základě takovéhoto nároku, byť třeba jen částečně, opakovaně anebo v delším časovém odstupu od doby, kdy mohl být takovýto nárok uplatněn poprvé, avšak stále ještě v rámci prekluzívní lhůty, je na správci daně, aby se s požadavkem daňového subjektu patřičným procesním postupem vypořádal, tj. mu zákonem předepsaným způsobem dal najevo, jak na jeho tvrzený nárok nahlíží (vydal o tom rozhodnutí, učinil faktický úkon např. v podobě poukázání vratitelného přeplatku aj.). Neučiní-li tak, tj. zůstane-li správce daně nečinný, je daňový subjekt oprávněn domáhat se nápravy nejprve podle § 38 daňového řádu. Není-li ani takto uspokojen, má daňový subjekt k dispozici – podle povahy tvrzeného omisivního jednání správce daně – prostředky soudní ochrany, tedy žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.) či žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.); k tomu, jaký z nich lze kdy použít, viz zejm. body 16 až 18 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.11.2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, srov. též bod 17 již zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.6.2015, č. j. 2 Afs 234/2014-43.

Úrok z přeplatku je stejně jako přeplatek sám pohledávkou daňového subjektu za správcem daně. Z tohoto důvodu se tento bude řídit co do plynutí času výhradně prekluzivními lhůta daňového řádu. Jinak nelze tento nárok omezit. Z tohoto důvodu je daňový subjekt oprávněn o úhradu přeplatku žádat nesčetněkrát, aniž by zde byla založena překážka věci pravomocně rozhodnuté. Takovéto žádosti tak nelze procesně smést ze stolu, avšak je třeba se jimi meritorně zabývat.

Uvedené má pak vliv také na soudní ochranu. Zmešká-li tak daňový subjekt lhůty pro podání žaloby ve věci rozhodnutí o přeplatcích, lze dát podnět k vydání rozhodnutí nových, aniž by tím daňový subjekt ztratil svou možnost celou věc následně žalovat.