Obchodní závazkové vztahy - jejich promlčení

Promlčení práv v obchodních závazkových vztazích bylo právně upraveno v ustanoveních § 387 až 408. Všechna tato ustanovení jsou .

Při promlčení (uplynutí promlčecí doby) právo nezaniká, lze však použít námitku promlčení a právo nelze vynutit.

Právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem. Promlčují se zásadně všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou:

I po uplynutí doby a uplatnění námitky promlčení může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže:

Existuje-li právo uskutečnit právní úkon, a promlčí se, pak účinky tohoto právního úkonu nenastanou vůči osobě, která namítne promlčení.

Jestliže však nastane případ, že dlužník splnil svůj závazek po uplynutí promlčecí doby, není oprávněn požadovat vrácení toho, co plnil, i když nevěděl v době plnění, že promlčecí doba již uplynula.

Obecná promlčecí doba je stanovena v obchodním zákoníku a platí, pokud není pro jednotlivé případy stanovena promlčecí doba zvláštní.

Obchodní zákoník určuje, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí obecná promlčecí doba čtyři roky (viz § 397 obchodního zákoníku). Promlčecí doba zvláštní může být tedy delší i kratší. K otázce, zda tuto zvláštní promlčecí dobu může stanovit jen obchodní zákoník nebo i jiný zákon, zastáváme stanovisko, že to může být i jiný zákon,³⁾ pochopitelně včetně občanského zákoníku.

Ze zvláštních dob promlčení stanovených obchodním zákoníkem uveďme:

Může však dojít k prodloužení doby, a to písemným prohlášením strany, které svědčí promlčení (§ 401 obchodního zákoníku), tato strana může druhé straně prodloužit promlčecí dobu i opakovaně. Celková promlčecí doba však nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze přitom učinit i před počátkem promlčecí doby. Z pojmu „prodloužení“ lze dovozovat, že § 401 nelze realizovat po uplynutí promlčecí doby. Prodloužení nelze zaměňovat s uznáním závazku podle § 407.

Avšak k běhu nové promlčecí doby dochází také:

Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části (§ 407 odst. 1 obchodního zákoníku). Uznáním závazku tímto způsobem (podle § 407 odst. 1) nastávají účinky uznání závazku i v případě, kdy jemu odpovídající právo bylo v době uznání již promlčeno.

Placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí (§ 407 odst. 2). Plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (§ 407 odst. 3).

Počátek běhu promlčecí doby stanoví obchodní zákoník obecně i zvláštní úpravou (viz např. § 392-396, 398, 399). Obecně je stanoveno, že u práv vymahatelných u soudu (viz § 391) začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, a to opět za podmínky, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Zvláštní úprava určuje běh promlčení např. takto:

Promlčecí doba však přestává běžet (§ 402), když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. (Zákon se věnuje i uplatnění protinároku v § 404.) Dochází k tzv. stavení promlčení. K tomu dochází i tehdy, pokud věřitel zahájí stanoveným způsobem rozhodčí řízení (§ 403).

Jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402-404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet (viz § 405 odst. 1).

Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v § 405 odst. 1 promlčecí doba již uplynula nebo do jejího skončení zbývá méně než rok, pak se promlčecí doba prodlužuje a neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení.

Obecné omezení promlčecí doby stanoví obchodní zákoník v § 408. Je stanoveno, že bez ohledu na jiná ustanovení zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této doby (§ 408 odst. 1).

Pro případy, že by však bylo právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

I v otázkách promlčení v obchodních závazkových vztazích existují však témata, která jsou předmětem diskuse.

V praxi se diskutuje, v jaké lhůtě se promlčí bezdůvodné obohacení v obchodněprávních vztazích, zda lze v obchodněprávních vztazích použít § 107 odst. 3 občanského zákoníku a zda lze v obchodněprávních vztazích použít v občanském zákoníku stanovenou úpravu promlčení stanovící běh promlčení práva přiznaného pravomocným soudním rozhodnutím (viz § 110 občanského zákoníku) nebo rozhodnutí jiného orgánu.

K těmto otázkám jsme již měli možnost se vyjádřit.⁶⁾

V následující diskusi se k tomu vyslovili i jiní autoři, a to A. Zlámal, J. Petřík a M. Strnad.⁷⁾

Článek A. Zlámala nesouhlasí s naší argumentací, že je třeba v obchodním zákoníku rozlišovat situace, kdy obchodní zákoník uvádí slova „tento zákon“ nebo jen slovo „zákon“. To není podle názoru A. Zlámala určující.

Úvodem k této problematice můžeme uvést text z rozsudku Nejvyššího soudu z 18. června 2003 35 Odo 619/2002-232: „Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku – srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“

Dále uvádíme text z rozsudku Nejvyššího soudu 29 Odo 813/2001-172 z 27. srpna 2003:

„K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon. Tak je tomu i v tomto případě, neboť neplatným právním úkonem, ze kterého bylo podle odvolacího soudu poskytnuto plnění, jež je bezdůvodným obohacením úpadkyně, je smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obch. zák., která je tzv. absolutním obchodem (obchodním závazkem) bez zřetele k povaze smluvních stran.

K otázce, podle jakého předpisu má být posouzen obchodní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného úkonu, se Nejvyšší soud vyjádřil (byť jen na okraji tam řešené problematiky) již v rozsudku ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99 uveřejněném v časopise Soudní č. 8, ročník 2000, pod číslem 83. Tam mimo jiné uzavřel, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408 a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 obch. zák.), je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Ve výše již citovaném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia pak Nejvyšší soud uzavřel – zabývaje se promlčením obchodního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl – že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a že ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení § 107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“ Připomínáme, že příslušná obchodněprávní úprava byla tehdy relativně nová. Její realizace a aplikace, mimo jiné ve vztahu k občanskoprávní úpravě, je mnohdy problematická. Při hledání odpovědi na položenou otázku je podle našeho soudu nejprve třeba zjistit, zda se u bezdůvodného obohacení jednalo o obchodněprávní vztah.

Přitom podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením:

Jedná se mimo jiné o případy, kdy strany chtěly uzavřít úvěrovou smlouvu nebo například úplatnou smlouvu týkající se cenných papírů a v daných případech šlo o podnikatele. Smlouvy však nebyly řádně uzavřeny.

Podle ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku by se obecně mohlo jednat o vztahy podřízené obchodnímu zákoníku bez ohledu na povahu účastníků, pokud půjde o závazkové vztahy, které zákon v § 261 odst. 3 vyjmenovává. Jestliže však taková smlouva nebyla řádně uzavřena a závazkový vztah z ní nevznikl, nemělo by jít podle § 261 odst. 3 o vztah podřízený obchodnímu zákoníku.

O vztahy mezi podnikateli podřízené obchodnímu zákoníku se dále jedná podle ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, a to jestliže je při jejich vzniku zřejmé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Pokud daná smlouva nebyla řádně uzavřena, nevznikl v době, kdy ji strany „uzavíraly“, obchodně závazkový vztah z titulu uzavření smlouvy.

Vznikla však povinnost - bylo-li plněno - bezdůvodné obohacení vydat, což je chápáno jako závazek, z něhož vzniká povinnost tomu, kdo se obohatil, vydat to, čím se obohatil. Vzniká též právo toho, na jehož úkor obohacení vzniklo, aby toto obohacení vydal. Používá se přitom - podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku - ustanovení § 451 občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník právní úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje.

Pokud jde o závazek (z titulu bezdůvodného obohacení) mezi podnikateli a pokud je při jeho vzniku zřejmé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti, jde o obchodněprávní závazkový vztah podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Vztah podnikatelů je tedy v takovém případě obchodněprávní (mohlo by též jít v některém konkrétním případu o vztah podle § 261 odst. 2).

Promlčení upravuje v obchodním zákoníku ustanovení § 387 až 408.

Ustanovení § 397 určuje, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li zákon jinak.

Povšimněme si textu „nestanoví-li zákon jinak“. Domníváme se, že zde nebude možné „zákon“ nahradit pojmem „předpis“, tak jak se někdy správně „zákonný“ postup vysvětluje „postupem podle právních předpisů“. Kde totiž u promlčení obchodní zákoník nechtěl odkázat jen na zákon, použil formulace jiné, např. v závěru § 393 odst. 1, kde se hovoří o „zvláštní úpravě“.

Dále je třeba řešit, zda „zákonem“ je myšlen obchodní zákoník, či zákon obecně. Zde docházíme k názoru, že správný výklad je, že jde o zákon (zákon obecně), nikoli pouze o obchodní zákoník. Tam, kde totiž u promlčení měl zákonodárce na mysli jen obchodní zákoník, použil slov „tento zákon“, jak to učinil např. v § 391.

Z uvedeného můžeme činit dílčí závěr, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li obchodní zákoník (je zákonem rovněž) či jiný zákon jinak. To platí v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 obchodního zákoníku a tam, kde obchodní zákoník příslušnou speciální úpravu obsahuje, tam se nejprve postupuje podle obchodněprávní úpravy.

Jiným (ve smyslu ustanovení § 397 obchodního zákoníku) zákonem je pro promlčení bezdůvodného obohacení občanský zákoník a jeho úprava doby promlčení bezdůvodného obohacení v § 107 odst. 1 a 2.

Domníváme se, že v posuzované problematice – v obchodních závazkových vztazích – se řídíme § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.

Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčuje za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Tato doba je subjektivní; běží ode dne, kdy se splní obě podmínky, tj. kdy se dozví, že k obohacení došlo (1. podmínka) a kdo se obohatil (2. podmínka).

Současně však běží objektivní lhůta. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Jsme přesvědčeni, že obchodní zákoník skutečně rozlišoval, kdy použít pojem „tento zákon“, tedy kdy měl na mysli „tento zákon“ - obchodní zákoník; tyto úpravy viz např. v ustanovení § 331, 337, 391, 757 a 769. Z toho je možné uvést například § 757, kdy slovo „tento zákon“ nebudí pochyb.

V jiných případech pak obchodní zákoník používá pojem „zákon“ ve smyslu obchodní zákoník a jiný zákon (při přednosti použití obchodního zákoníku podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku a použití občanskoprávních předpisů včetně občanského zákoníku, pokud obchodní zákoník tuto úpravu neobsahuje); tyto úpravy viz např. v § 27 (modifikováno pak v § 35 „právním předpisem“), § 264 odst. 1, § 387 a § 397. Z toho je možno uvést například § 27, kdy slovo „zákon“ nebudí pochyb, že jde o „zákon“, nikoli jen obchodní zákoník, a mimo jiné § 264 odst. 1, kdy slovo zákon opět nebudí pochyb, že jde o zákon, a nikoli jen o obchodní zákoník (o obchodních zvyklostech mluví mimo jiné zákon o ochranných známkách).⁸⁾

Protože jsme došli k závěru, že se bude aplikovat ustanovení § 107 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku, nemělo by být pochyb, že se bude aplikovat i ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku, které na ustanovení § 107 odst. 1 a odst. 2 navazuje.⁹⁾

Ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku určuje: „Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“

Je ovšem nutno vzít na vědomí, že soud dovodil (viz rozhodnutí výše), že je vyloučeno použít občanskoprávní úpravu promlčení.

Bereme-li na vědomí citovaná soudní rozhodnutí, nezbývá než v otázce případné aplikace § 107 odst. 3 občanského zákoníku poukázat na ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku.

Úpravu promlčení v obchodním zákoníku nelze totiž považovat za izolovanou, a pokud obchodní zákoník úpravu některé otázky neobsahuje, lze použít příslušné úpravy v občanskoprávních předpisech, v daném případu v občanském zákoníku (viz § 1 odst. 2 obchodního zákoníku).

Protože se i podle soudního rozhodnutí (viz rozhodnutí z 18. června 2003) použije především úprava obchodněprávní, vytváří se prostor pro aplikaci vhodné občanskoprávní úpravy, kterou je v daném případu i ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku. Toto ustanovení má totiž obecnou ochrannou povahu (viz výše).

Není přitom podle našeho názoru důvodné, aby tato ochrana účastníka, který nemohl namítat promlčení, snad platila jen v občanskoprávních vztazích, a nikoli ve vztazích obchodněprávních.

Naopak lze podle našeho mínění souhlasit s tím, že § 107 odst. 3 občanského zákoníku je tu obecně proto, aby zabránil neopodstatněnému zvýhodnění jedné ze stran neplatného či zrušeného smluvního vztahu. Jeho smyslem je zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku například při nepromlčitelnosti vlastnického práva zvýhodněn oproti kupujícímu, jehož nárok na vrácení peněžitého plnění se promlčuje.

Ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku bylo do zákona zařazeno novelou, a to k ochraně „druhého účastníka“, který nemohl namítat promlčení. Jeho aplikace i pro obchodněprávní vztahy je potřebná.

Obchodní zákoník totiž neměl žádnou speciální právní úpravu toho obsahu a účelu, která by mohla mít při aplikaci přednost.

Bez aplikace ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku by jinak nezbývalo než vycházet z obecnějších zásad a aplikovat ustanovení § 265 obchodního zákoníku, event. § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

K tomu se vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím z 25. ledna 2006.

Podle tohoto soudu není rozhodující, který zákon zakládá chráněné právo a tomu odpovídající povinnost, ale pro posouzení promlčení je rozhodující povaha právního vztahu. Proto i pokud právo v obchodním vztahu má svůj základ v úpravě občanského zákoníku, je otázku promlčení třeba posuzovat podle obchodního zákoníku. Podle Vrchního soudu je pravdou, že Nejvyšší soud ve zmiňovaném judikátu při řešení otázky promlčení práva na bezdůvodné obohacení zcela nevyloučil použití i jiné úpravy než úpravy obchodního zákoníku (viz „... se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku...“ v textu odůvodnění uvedeného judikátu), avšak ve svém rozhodnutí nezmiňuje, ve kterých situacích by bylo možné o aplikaci jiné úpravy uvažovat. Podle odvolacího soudu by bylo možné použít na posouzení práva z bezdůvodného obohacení jinou úpravu v situaci, kdy by spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky nebylo možné dosáhnout ani podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o závazkových vztazích (§ 265 obchodního zákoníku). O takovýto případ se však v tomto sporu nejedná.

Jak je zřejmé, vycházel odvolací soud z Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2003, vydaném v řízení sp. zn. 35 Odo 619/2002. Podle našeho názoru odvolací soud svoji argumentaci přejímá z rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeví se nám, že tuto argumentaci již neprohlubuje.

Vychází se přitom z toho, že úprava v obchodním zákoníku je „komplexní“. K tomu připomínáme, že úpravu jednotlivých institutů v obchodním zákoníku lze považovat za „komplexní“ jen s velkou licencí. K tomu viz § 1 odst. 2 obchodního zákoníku, který uvádí, že pokud některé vztahy nelze řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle občanskoprávních předpisů. K argumentaci proti „komplexní úpravě“ viz též podpůrně § 397 obchodního zákoníku, který odkazuje na použití „zákona“.

Ostatně teorie obchodního práva, pokud pojem „komplexní“ úprava vůbec používala, pak jej již opustila, neboť téměř každý institut obchodního práva potřebuje k řešení otázek i občanskoprávní předpisy, zejména občanský zákoník.

Domníváme se, že i případné úvahy o použití zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník (tedy i zásady poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku), by event. přicházely v úvahu až po použití občanskoprávních předpisů (zejména občanského zákoníku) tak, jak to stanoví § 1 odst. 2 obchodního zákoníku.

Použití ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku v obchodněprávních vztazích tedy považujeme za správné.