Odpovědnost provozovatele za obsah na internetu

Jedna z otázek, kterou je třeba řešit, je odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb souvisejících s internetem, kterými rozumíme zejména poskytovatele připojení k internetu (accessprovider) a poskytovatele hostingu a jeho různých podob (hostprovider) - tito umožňují šíření cizího obsahu, na němž se sami nepodílejí. Tuto oblast upravuje především zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 480/2004 Sb.“).

Základní principy týkající se mimo jiné odpovědnosti za cizí obsah na internetu přinesla Evropská směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o elektronickém obchodu“). Účelem směrnice o elektronickém obchodu bylo zvýšit právní jistotu tohoto obchodu s cílem posílit důvěru uživatelů internetu. Měla vytvořit stabilní právní rámec tím, že podřídila služby informační společnosti zásadám vnitřního trhu (volný pohyb a svoboda usazování) a že zavedla omezený počet harmonizovaných opatření.

Vedle toho upravila směrnice problematiku spamu, byť nechala jednotlivým zemím k volné úvaze, jak přísnou regulaci zvolí (ČR se přiklonila k té přísnější). Směrnice rovněž uložila členským státům povinnost, aby jejich právní řády umožňovaly uzavírání smluv elektronickou cestou (přičemž definovala výčet výjimek).

Směrnice o elektronickém obchodu byla implementována do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 480/2004 Sb. - do té doby se zmíněnou problematikou česká vůbec nezabývala! Principem úpravy odpovědnosti poskytovatelů tzv. zprostředkovatelských služeb je jejich privilegované postavení, které vychází ze skutečnosti, že ačkoliv může prostřednictvím jimi nabízených služeb docházet k rozšiřování nelegálního obsahu či sdělení, není fakticky možné, aby sledovali činnost každého uživatele.

Zákon upravuje jednak odpovědnost poskytovatelů, kteří umožňují přenos informací (§ 3 zákona) a jednak odpovědnost poskytovatelů, kteří umožňují ukládání informací jednotlivým uživatelům (§ 5). Tito jsou zákonem zproštěni odpovědnosti za obsah přenášených popř. uložených informací, ne však zcela.

Dle ustanovení § 3 zákona č. 480/2004 Sb. poskytovatelé služeb spočívajících v přenosu informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím internetu, popř. poskytovatelé zprostředkovávající takové služby, odpovídají za obsah přenášených informací, jen pokud:

Zákon zároveň výslovně uvádí (§ 6), že poskytovatelé nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace.

Lze říci, že zákon omezuje odpovědnost providerů skutečně pouze na případy, kdy se nějakým způsobem aktivně podílejí na obsahu, popř. na jeho přenosu. Při své běžné činnosti však jsou v podstatě odpovědnosti zproštěni. Samozřejmě, že s ohledem na obecnou povinnost předcházet hrozícím škodám jsou i provideři povinni konat v těch případech, kdy se o protiprávním obsahu dovědí.

Mezi služby těchto poskytovatelů nepatří jen klasický hosting, ale rovněž provozování portálů, na kterých je možno chatovat, vkládat příspěvky či komentáře nebo provozování e-aukcí, kteří umožňují uživatelům „vystavit“ zboží jako např. e-Bay nebo české Aukro. Tyto služby jsou zpravidla poskytovány automatizovaně a jejich poskytovatelé nemohou dost dobře sledovat každý diskusní příspěvek nebo ověřit každý jeden kus nabízeného zboží. Přitom může jít o propagaci nacismu prostřednictvím diskusního příspěvku nebo mohou být nabízeny plagiáty značkového zboží, popř. nelegální software.

poskytovatelů vylučující jejich odpovědnost není bezbřehé. Poskytovatel, který umožňuje ukládání informací, je odpovědný za jejich obsah:

I zde platí ustanovení § 6 zákona č. 480/2004 Sb., podle kterého poskytovatelé uvedených služeb nejsou povinni provádět průběžný dohled ani aktivně vyhledávat protiprávní obsah. Privilegované postavení platí pouze u cizího obsahu, nikoliv pro obsah, na němž se poskytovatel sám podílel nebo s nímž se zřetelně ztotožnil.

Zákon u poskytovatelů, kteří umožňují uživatelům ukládání informací, vylučuje jejich odpovědnost méně přesvědčivě a používá přitom řadu neurčitých právních pojmů (vzhledem k okolnostem a povaze; lze požadovat). Může dojít k řadě případů, které jsou hraniční.¹⁾

Z tohoto tedy vyplývá, že provozovatel služby není povinen aktivně vyhledávat skutečnosti o tom, zdali některý z příspěvků uživatele není protiprávní. Avšak v případě, že se provozovatel „prokazatelně dozví“ (nejčastěji na základě upozornění dotčeného subjektu), že některý příspěvek uživatele je protiprávní, měl by ho neprodleně odstranit. Omezení odpovědnosti provozovatele služby se samozřejmě vztahuje pouze na informace ukládané uživateli. Ze strany provozovatele je tak vhodné zřetelně rozlišit, který obsah na webové stránce je obsahem zveřejňovaným provozovatelem a kdy se jedná o příspěvky uživatelů.

Z výše uvedených ustanovení zákona o některých službách informační společnosti vyplývá, že z pohledu provozovatele služby hraje dominantní roli otázka posouzení protiprávnosti obsahu uloženého uživatelem. Toto samozřejmě nemusí být v praxi vždy jednoduché, a to jak z hlediska skutkového, tak i z hlediska právního. Na druhou stranu je nutné vzít v úvahu skutečnost, že provozovatel služby je ve většině případů podnikatel profesionál, a předpokládá se tak, že bude schopen situaci náležitě vyhodnotit (nebo si náležité vyhodnocení zajistit). V důležitějších případech nebo v případech, kdy hrozí vznik větší škody, lze doporučit konzultovat nastalý případ s právním zástupcem.

V rozhodování o odpovědnosti provozovatelů internetových fór nejsou soudy jednotné. Za všechny však můžeme zmínit rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.3.2010, čj. 10 Cm 47/2009-39, který se týká odpovědnosti provozovatele internetového portálu za obsah diskuse. Na jeho základě uložil soud povinnost provozovateli portálu smazat vlákno diskuse s nevhodným obsahem.

Na portálu Mesec.cz, jehož provozovatelem je společnost Internet Info, s.r.o., (dále jen „Internet Info“) byl 16.10.2006 zveřejněn článek na téma „Chcete prodat byt: Sám, nebo s realitní kanceláří?“. Obsah článku byl věcný, stručný a především objektivní bez invektiv či jednostranně cílené kritiky. Se zveřejněním předmětného článku došlo i k otevření diskuse (internetového diskusního fóra). Obsahem diskusního fóra se postupem času staly též příspěvky osob, které popsaly své negativní zkušeností se společností PROLUX Constulting Int, s.r.o. (dále jen „Prolux“), anebo jednoduše přispěvatelé svým názorem vyjádřili ostrou kritiku na účet uvedené realitní společnosti. Některé z příspěvků diskusního fóra obsahovaly výrazy, které se staly předmětem sporu. Konkrétně se jednalo o příspěvky: (a) „Společnost PROLUX lže jak svině“, (b) „zlikvidovat PROLUX!!!!“ a (c) „Nikdy jsem si nemyslela, jaká jsem s prominutím husa a naletím podvodníkům, jinak je nazvat nemůžu.“ V červenci roku 2009 obdržela společnost Internet Info od společnosti Prolux žádost o odstranění inkriminovaných částí diskuse. Žádosti společnosti Prolux vyhověno nebylo, neboť, dle vyjádření společnosti Internet Info, nebyla prokázána protiprávnost u konkrétních příspěvků diskuse. Vzhledem k tomu, že se strany sporu nedohodly, rozhodla se společnost Prolux v září roku 2009 pro podání žaloby, prostřednictvím které se domáhala jednak odstranění sporné diskuse, jednak zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Dne 17.3.2010 vydal Městský soud v Praze rozsudek čj. 10 Cm 47/2009-39 (viz celý text rozsudku), na základě kterého uložil společnosti Internet Info, jakožto žalovanému, povinnost k odstranění předmětného diskusního vlákna, požadavek na zaplacení finančního zadostiučinění ve prospěch spol. Prolux zamítl.

Oba účastníci řízení se rozhodli pro odvolání. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2.3.2011, čj. 3 Cmo 197/2010-82, v němž rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku II., ve výroku I.²⁾ pak jen v rozsahu povinnosti žalovaného odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, z tam uvedeného vlákna, z nadpisu příspěvku z 21.5.2009, 15:05 hod., slova „jak svině“, jinak se výrok I. mění tak, že žaloba o povinnosti žalovaného odstranit tam označené vlákno ve zbývajícím rozsahu se zamítá. Vrchní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že z dikce citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že odpovědnost žalovaného za obsah uložených informací na stránkách www.mesec.cz (v tomto případě za obsah diskusních příspěvků) by v daném případě byla dána podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona pouze v případě, že by obsah diskusních příspěvků byl zjevně protiprávní a tak zcela zřejmým způsobem zasáhl do dobré pověsti žalobce. Protože k tomu, aby pak určitá informace (sdělení) byla způsobilá zasáhnout do dobré pověsti jiné osoby, musí jít o informaci dehonestující dotčenou osobu a současně nepravdivou (neboť pravdivost difamující informace vylučuje neoprávněnost zásahu do dobré pověsti), musely by [aby byla založena odpovědnost žalovaného coby poskytovatele služby podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona] diskusní příspěvky na označeném diskusním „vláknu“ být zjevně nepravdivé a žalobce dehonestující. Odvolací soud na základě vlastních zjištění, učiněných z dokazování (přečtení obsahu diskusních příspěvků z předmětného diskusního „vlákna“), dospěl k závěru, že žádný z příspěvků diskutujících uživatelů neobsahuje žádnou informaci, kterou by bylo možné považovat za zjevně protiprávní, zřejmě nepravdivou a dehonestující. Uvedené příspěvky podle názoru odvolacího soudu nijak zřetelněji nevybočují z rámce kritických diskusí, v daném prostředí internetu se vyskytujících. Jsou popisem zkušeností diskutujících a zaměřené věcně, pak nebyl ani důvod, aby provozovatel služby sám bez dalšího zasáhl (příspěvek vymazal či znepřístupnil). Je třeba připomenout, že žalovaný coby poskytovatel služby informační společnosti nebyl povinen aktivně zjišťovat okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na míru pravdivosti popisu zkušeností jednotlivých diskutujících uživatelů se žalobcem a jeho obchodními praktikami. Odpovědnost žalovaného jako poskytovatele služby informační společnosti podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona tak dána není.

Vzhledem k tomu, že žalovaný k žádosti žalobce do dne rozhodnutí soudu příspěvky daného diskusního vlákna ponechal přístupné, bylo třeba se zabývat jeho odpovědností podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona za obsah těchto příspěvků, a to pro jejich tvrzenou způsobilost zasáhnout do dobré pověsti žalobce. I v tomto směru má odvolací soud za to, že žaloba důvodná není, neboť obsah diskuse nebyl způsobilým do dobré pověsti žalobce zasáhnout, jak podrobněji dále, - uvedené však neplatí pro slovní spojení „jak svině“, použité v nadpisu diskusního příspěvku „PROLUX lže jak svině“.

Je zřejmé, že bude ještě chvíli trvat, než se soudy vypořádají zejména s problematikou odpovědnosti za obsah informací ukládaných a zpřístupňovaných prostřednictvím internetu. Nejen soudní orgány, ale také jednotliví poskytovatelé budou muset při výkladu uvedené problematiky pečlivě vážit jednotlivé zájmy, aby nedošlo k nepřiměřeným zásahům do služeb informační společnosti ani bezdůvodnému poškozování práv třetích osob.

V rámci provozování inzertních portálů se mohou provozovatelé setkat i s dalšími problémy, resp. narazit na limity dalšího zákona. Tím je zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Vzhledem k tomu, že tato oblast zpracování osobních údajů rozhodně není z hlediska objemu zpracovávaných informací zanedbatelná, a nadto zpracování probíhá v prostředí internetu, kde neoprávněné zveřejnění údajů týkajících se fyzické osoby může mít i nevratné důsledky pro její soukromí, je nutné podívat se na danou problematiku blíže.

Běžný vztah provozovatele internetového inzertního portálu k osobním údajům inzerentů, pakliže se jedná o inzerenty - fyzické osoby, podléhá zejména úpravě zákona o ochraně osobních údajů. Provozovatel se rozhodl nabízet určitou službu a to prostřednictvím internetových stránek. Jinými slovy zvolil účel a prostředky zpracování údajů, a toto zpracování rovněž provádí a v zásadě za něj zodpovídá, byť jeho odpovědnost je, na rozdíl od jiných způsobů zpracování osobních údajů, částečně omezena zvláštní právní úpravou, konkrétně zákonem č. 480/2004 Sb. Z pohledu zákona o ochraně osobních údajů, se tedy jedná o správce údajů ve smyslu § 4 písm. j) tohoto předpisu a z pohledu zákona č. 480/2004 Sb. o poskytovatele služby informační společnosti.

Provozovatel portálu jako správce údajů je povinen plnit v zásadě všechny povinnosti, které mu z tohoto zákona vyplývají. Jedná se zejména o povinnost zpracovávat osobní údaje za legálním a legitimním účelem a na základě řádného právního titulu, jejichž konečný výčet je uveden v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. V případě zpracování osobních údajů souvisejících se zveřejňováním nabídky či poptávky po určitém produktu nebo službě prostřednictvím inzertního portálu přichází v úvahu především právní titul upravený v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, tedy zpracování nezbytné pro uzavření a plnění smlouvy. Z dalších povinností správce lze uvést například povinnost shromažďovat údaje pouze v přiměřeném rozsahu, uchovávat je po dobu nezbytnou účelu a zpracovávat je rovněž pouze v souladu s účelem, ke kterému je shromáždil. Důležitou povinností je i povinnost informovat uživatele, inzerenta, o zpracování jeho osobních údajů v souladu s § 11 zákona o ochraně osobních údajů a v rozsahu vyžadovaném tímto ustanovením zákona, dále povinnost zabezpečit zpracovávané osobní údaje v rozsahu vyžadovaném § 13 zákona a v neposlední řadě je správce, provozovatel internetového inzertního portálu, před započetím zpracování povinen splnit oznamovací povinnost vůči Úřadu postupem dle § 16 zákona o ochraně osobních údajů.

Jako problematická se v praxi jeví situace, kdy inzerent protiprávně zveřejní údaje týkající se jiné fyzické osoby. Může se jednat o jméno a příjmení třetí osoby, o její kontaktní informace, telefonní číslo, e-mailovou adresu, nebo o její fotografii atd. Přitom není rozhodné, zda jsou tyto údaje zveřejněny jako informace o údajném inzerentovi (někdo podá inzerát pod cizím jménem či s cizími kontaktními údaji) nebo v samotném textu inzerátu, například i s dalším slovním doprovodem. S takovýmto zneužitím osobních údajů se lze setkat především u těch inzertních portálů, které nabízejí bezplatné služby a jejichž provozovatelé obvykle uvedené identifikační údaje či obsah inzerátu nijak nekontrolují ani neověřují.³⁾ Druhým problémem je případ, kdy provozovatel zveřejní údaje inzerenta, ale ten posléze žádá o jejich stažení.

K uvedenému je třeba konstatovat, že údaje o fyzické osobě v rozsahu číslo mobilního telefonu, předmět prodeje a kupní cena jsou nepochybně osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, neboť se vztahují k jednoznačně určenému, resp. určitelnému, subjektu údajů. Ve vztahu k problematice čísla mobilního telefonu jako osobního údaje ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, a to i bez znalosti jména a příjmení konkrétní fyzické osoby, považuje správní orgán za především argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že plná identita fyzické osoby v současných podmínkách technologicky vyspělé společnosti, tj. za vysokého stupně rozvoje elektronických a jiných médií, která jsou většině populace snadno dostupná, ve své podstatě neznamená nic jiného, než možnost tuto osobu určitým způsobem kontaktovat, aniž by bylo nutno znát místo jejího aktuálního pobytu. Proto se výklad pojmu „osobní údaj“ nemůže omezit striktně jen na znalost např. rodného čísla, adresy či pracoviště subjektu údajů. Z tohoto pohledu je za osobní údaj třeba považovat i číslo mobilního telefonu určité osoby, jakkoli může být takové číslo používáno příslušnou osobou jen dočasně, a zároveň nijak nespecifikuje jeho fyzickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu (viz shora). Prostřednictvím tohoto čísla je však možno daný subjekt v určitém časovém úseku přímo kontaktovat a tento subjekt je tak dosažitelný a jistým způsobem určitelný, a to případně i bez znalosti jeho jména a dalších údajů, které již vazbu na jeho fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu mají.⁴⁾

Pro každé zpracování osobních údajů potřebuje správce právní titul, kterým může být souhlas subjektů údajů nebo splnění některé z výjimek stanovených v § 5 odst. 2 písm. a) až g) zákona o ochraně osobních údajů. Podle § 5 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů souhlas subjektu údajů se zpracováním osobních údajů musí být správce schopen prokázat po celou dobu zpracování, přičemž podle § 20 odst. 1 téhož zákona je správce povinen provést likvidaci osobních údajů, jakmile pomine účel, pro který byly osobní údaje zpracovány, nebo na základě žádosti subjektu údajů podle § 21, tj. v daném případě, domnívá-li se subjekt údajů, že správce provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů.

Pokud inzerent opakovaně vyzývá k odstranění jím vloženého inzerátu (telefonního čísla), popř. k jeho přesunutí do neveřejné sekce, je zřejmé, že inzerentem byl výslovně vyjádřen jeho nesouhlas se zveřejněním jeho osobních údajů na předmětných webových stránkách. V takovém případě je třeba, aby provozovatel jednal podle zákona o ochraně osobních údajů a požadované údaje odstranil.

Zveřejnění osobních údajů prostřednictvím služby internetového inzertního portálu či služeb obdobných je zpracováním osobních údajů. Odpovědným subjektem je potom podle zákona o ochraně osobních údajů i zákona č. 480/2004 Sb. především provozovatel portálu. V případě, že v rámci této služby dojde k neoprávněnému zveřejnění osobních údajů, může se dotčená osoba bránit, a to na prvém místě vůči provozovateli portálu, který je povinen protiprávně zveřejněné osobní údaje odstranit, případně prostřednictvím Úřadu pro ochranu osobních údajů nebo poskytovatele hostingových služeb. Samostatná odpovědnost toho, kdo osobní údaje protiprávně zveřejnil, a to ať odpovědnost za škodu či odpovědnost trestněprávní, tímto není dotčená, je však nutné domáhat se jí prostřednictvím soudu či orgánů činných v trestním řízení.