Výslechy z jiných řízení - zásada bezprostřednosti

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 2 Afs 45/2012, www.nssoud.cz

K předpisům:

S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že žádný z protokolů o výpovědi zadržované osoby, na něž se stěžovatel odvolává, nebylo v dané věci možno použít jako důkazu v trestním řízení. Nebyly-li použitelné pro dokazování před soudem, nemohou být logicky bez dalšího převzaty jako důkazy v jiném řízení, zde v řízení daňovém. Kategorický závěr krajského soudu o naprosté a bezvýjimečné nepoužitelnosti těchto listin jako důkazů však také nelze akceptovat. Daňové řízení není totiž řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.) a není tak nutné na něj vztahovat všechny procesní standardy (včetně požadavků na dokazování), jimiž je ovládáno řízení trestní. Pokud by nebylo v daném řízení možné opatřit o skutečnostech, jichž se posuzované výpovědi týkaly, důkazy, které by mohly být v tomto řízení provedeny, lze si představit i akceptování těchto protokolů, coby listinných důkazů; takový postup by však měl být postupem , vyhrazeným jen pro výjimečné případy, neboť opačný přístup by byl popřením principu bezprostřednosti, který se uplatňuje i v dokazování v daňovém řízení.

V daňovém řízení správce daně shromažďuje všemožné důkazní prostředky. Nezřídka se jedná o protokoly z výslechů uskutečněných v jiných řízeních, řízení nedaňová nevyjímaje. Tyto protokoly však lze v rámci vedeného daňového řízení použít jen výjimečně za situace, kdy uskutečněný výslech nelze zopakovat přímo před správcem daně, to při poskytnutí práva daňovému subjektu na pokládání otázek. V tomto se projevuje zásada bezprostřednosti, která velí, aby důkazní prostředky byly uskutečňovány v zásadě před správcem daně.