Započtení a srážky ze mzdy

Od 1.1.2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a kdy se pracovněprávní vztahy řídily mimo jiné právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), se vedou diskuze, zda je možné využít též institutu započtení dle ustanovení § 580 a 581 občanského zákoníku a jestli tak lze učinit i vůči mzdě (platu) zaměstnance.

Po novele začátkem roku 2012 se vazby pracovněprávních vztahů na občanský zákoník týkaly ustanovení § 4 a 4a zákoníku práce. Vycházely z toho, že nelze-li na pracovněprávní vztahy použít zákoník práce, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů vymezenými v ustanovení § 1a zákoníku práce. Následně byla přímo vyjmenována ustanovení občanského zákoníku, která na pracovněprávní vztahy nebylo možné použít.

Použitelnost ustanovení § 580 a 581 občanského zákoníku výslovně vyloučena nebyla. Bylo proto výkladovou otázkou, jestli bylo možné započtení v pracovněprávních vztazích možné a pokud ano, za jakých podmínek a v jakém rozsahu.¹⁾

Touto otázkou se zabýval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19.2.2013, čj. 21 Cdo 3330/2011. V tomto rozsudku uvedl, že v pracovněprávních vztazích může závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele zaniknout rovněž započtením. Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. Započtení (včetně započtení na pohledávku zaměstnance na mzdu) se v pracovněprávních vztazích do 31.12.2013 řídilo - jak vyplývá ze zásady subsidiarity občanského zákoníku na úpravu pracovněprávních vztahů - občanským zákoníkem.

Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení; zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (srov. § 580 občanského zákoníku).

Započtení není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu (§ 581 odst. 1 věta první občanského zákoníku). Započtení není přípustné proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí (§ 581 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů (§ 581 odst. 2 věta první občanského zákoníku). Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná (§ 581 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku). Všechny uvedené pohledávky vyloučené z jednostranného započtení však lze vyrovnat dohodou účastníků o započtení (srov. § 581 odst. 3 občanského zákoníku). Z uvedeného tedy v první řadě vyplynulo, že v pracovněprávních vztazích mohl závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele zaniknout. Započtením zanikly vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Závazky (dluhy) zanikly okamžikem, v němž se vzájemné pohledávky zaměstnavatele a zaměstnance setkaly (střetly), nebylo-li ujednáno něco jiného. K započtení došlo, jen jestliže alespoň některý z věřitelů (dlužníků) vzájemných pohledávek učinil projev k započtení. Kompenzační projev mohl zaměstnanec nebo zaměstnavatel učinit námitkou nebo dohodou, obojí se mohlo stát písemně nebo ústně, popřípadě i konkludentně, neboť jejich forma nebyla předepsána; kompenzační námitka byla účinná jen tehdy, došla-li druhému ze subjektů vzájemných pohledávek. V rozsahu, v jakém se kryly, vzájemné pohledávky zanikaly dnem, který byl sjednán v dohodě o započtení. Nebyl-li okamžik zániku pohledávek dohodnut a při započtení učiněném námitkou závazky (dluhy) zanikly okamžikem, kdy se vzájemné pohledávky setkaly (střetly); k setkání (střetu) pohledávek dochází dnem, v němž se poslední z nich stala splatnou (dospělou). Započtení bylo možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. Uvedené platilo i tehdy, představovala-li jedna ze vzájemných pohledávek právo zaměstnance na mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Ze subsidiárního užití ustanovení § 581 odst. 1 věty druhé a § 580 odst. 3 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích vyplynulo, že započtení není - s výjimkou dohody účastníků - přípustné proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Pohledávkami nepostižitelnými výkonem rozhodnutí byly jednak pohledávky, které byly vypočteny v ustanoveních § 317, § 318 a § 319 občanského soudního řádu, jednak pohledávky na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracovní činnosti a na další příjmy uvedené v ustanovení § 299 odst. 1 občanského soudního řádu, s nimiž se při výkonu rozhodnutí zachází stejně jako se mzdou, a to v rozsahu, v jakém nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí. Srážky ze mzdy, platu, odměny z dohody o pracovní činnosti a z dalších příjmů uvedených v ustanovení § 299 odst. 1 občanského soudního řádu se prováděly z „čistých příjmů“, tedy z příjmů, od nichž byly -podléhají-li těmto „odvodům“ - odečteny záloha na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění (srov. § 277 občanského soudního řádu). Proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody o pracovní činnosti a na další příjmy z pracovněprávního vztahu uvedené v ustanovení § 299 odst. 1 občanského soudního řádu tedy nebylo jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce (§ 278 občanského soudního řádu) a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody o pracovní činnosti nebo příjmů uvedených v ustanovení § 299 odst. 1 občanského soudního řádu (§ 279 odst. 1 občanského soudního řádu).

Tato výkladová pravidla našla svůj odraz v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), který nabyl účinnosti od 1.1.2014, který ve svém ustanovení § 1988 říká, že se zakazuje započtení proti pohledávce mzdy, platu, odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek a náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu. Z toho vyplývá, že NOZ výslovně připouští započtení na mzdu (plat) zaměstnance a zároveň stanoví výši, v jaké je možné toto učinit (ve výši přesahující jejich polovinu).

Od ledna 2014 tedy není již nutné možnost započtení vůči mzdě (platu) zaměstnance dovozovat z judikatury, nicméně dosavadní bude pravděpodobně přiměřeně využívána i nadále.

Pro jakékoli své pohledávky měl a stále má zaměstnavatel možnost se zaměstnancem uzavřít dohodu o srážkách ze mzdy podle ustanovení § 146 zákoníku práce, podle nichž srážky ze mzdy smějí být provedeny jen:

Dluh zaměstnance vůči zaměstnavateli je možné zajistit dohodou o srážkách ze mzdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí. Dohoda podle věty první musela být uzavřena písemně.

Jinak řečeno, mzda je zákonem chráněna a zaměstnavatel může postihnout mzdu srážkou jen za určitých podmínek. Kromě srážení daně z příjmů a pojistného na sociální zabezpečení může zaměstnavatel srážet jen na základě písemné dohody o srážkách ze mzdy. Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Srážky ze mzdy jsou povoleny pouze za podmínek a do výše stanovené vnitrostátními předpisy anebo určené kolektivní smlouvou či rozhodčím výrokem. Ze systematického výkladu souvisejících ustanovení zákoníku práce vyplývá, že zaměstnanec je zásadně chráněn před jednostrannými zásahy do mzdy, na kterou mu vznikl nárok. Zaměstnavatel je oprávněn jednostranně snížit nárokové části mzdy pouze z důvodů výslovně upravených v zákoníku práce nebo v jiném zákoně. Pokud by bylo jednostranné započtení v pracovněprávních vztazích dovoleno i vůči mzdě zaměstnance, pak by došlo k obejití ochrany alimentační funkce mzdy. Došlo by tak k jednoznačnému zneužití nadřazené pozice zaměstnavatele a k popření základních zásad pracovněprávních vztahů zakotvených v § 1a zákoníku práce, kde je mimo jiné v písm. a) zakotvena zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Zaměstnavateli tak není umožněno, aby svévolně strhával v rozporu s § 146 písm. b) zákoníku práce mzdu zaměstnance jenom z toho titulu, že k tomu má jako silnější strana pracovněprávního vztahu možnost, když zaměstnanec není schopen ovlivnit, zda mu zaměstnavatel mzdu dobrovolně vyplatí či nikoli.

I na poli srážek ze mzdy došlo od 1.1.2014 ke změnám. Zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, novelizuje zákoník práce. Ruší totiž ustanovení § 327. Zákoník práce tedy bude i nadále obsahovat možnost provést na základě dohody srážky ze mzdy, nicméně již nebude stanovovat podmínky, za jakých je možné takovou dohodu uzavřít.