Smlouva mandátní a smlouva komisionářská

Ve III. části obchodního zákoníku platí široká smluvní volnost. Strany se mohou odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její ustanovení vyloučit s výjimkou ustanovení vyjmenovaných v § 263 odst. 1. V ustanovení § 263 odst. 1 však není uvedeno žádné ustanovení pro smlouvu mandátní ani pro smlouvu komisionářskou. Smluvní řešení konkrétních smluv je tedy velmi otevřené.

Podle ustanovení § 263 odst. 2 se přitom strany nemohou odchýlit od základních ustanovení, tj. od § 566 pro mandátní smlouvu a § 577 pro smlouvu komisionářskou; nemohou se též odchýlit od ustanovení III. části obchodního zákoníku, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu. V právní úpravě smlouvy mandátní hovoří o písemné formě úkonu § 568 odst. 3. Určuje, že písemná musí být plná moc vystavená pro mandatáře. Z formulace § 575 o „doručení“ výpovědi mandantovi pak lze dovozovat písemnou formu výpovědi učiněné mandatářem.

Právní úprava komisionářské smlouvy hovoří o písemnosti v § 582, a to pro písemné převzetí závazku komisionáře. Jak je zřejmé, je právní úprava mandátní smlouvy a smlouvy komisionářské zásadně .

Zákonnými ustanoveními se dané vztahy budou řídit tehdy, pokud odchylné smluvní ujednání existovat nebude.

Pro smlouvy mandátní a komisionářské není úpravou obchodního zákoníku obecně předepsaná písemná forma. Pokud by se ovšem na uzavíranou smlouvu vztahovala i zvláštní právní úprava, která by pro danou smlouvu nebo pro některé úkony (např. pro některé úkony týkající se cenných papírů) písemnou formu stanovila, je třeba respektovat i speciální právní předpis.

Ani smlouva mandátní, ani smlouva komisionářská nepatří mezi obchody vyjmenované v ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku. Upravují tedy vztahy podnikatelů, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti podle § 261 odst. 1, a rovněž upravují vztahy subjektů podle § 261 odst. 2 obchodního zákoníku.

U smluvního typu smlouvy mandátní i smlouvy komisionářské není výjimkou, že si smluvní strany písemně sjednají použití těchto smluvních typů obchodního zákoníku, přestože nebudou naplněny podmínky stanovené v ustanovení § 261 odst. 1 a odst. 2 obchodního zákoníku. Příslušné ujednání bude provedeno v souladu s § 262 obchodního zákoníku.

Domníváme se tedy, že subjekty mandátní a komisionářské smlouvy nemusí být (při naplnění podstatných částí smluv) jen podnikatelé, i když se zejména o podnikatele bude jednat.¹⁾ V případě, že by se u mandátní a komisionářské smlouvy jednalo o „úplatné smlouvy týkající se cenných papírů“ [podle § 261 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku], byly by tyto smlouvy tzv. absolutními, resp. typovými obchody. Tyto vztahy by se tedy řídily třetí částí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. Respektovat je přitom třeba i zvláštní úpravu týkající se cenných papírů.

Úvodem charakterizujme podstatu smlouvy mandátní jako smlouvu o vynaložení úsilí, nikoli „smlouvu o výsledku“; z této podstaty musíme vycházet.

Dnešní zákoníky kontinentálního práva tento typ obchodní smlouvy neupravují a vystačí s úpravou příkazní smlouvy v občanských zákonících; mandátní smlouvu neznal mimo jiné ani český dřívější zákoník mezinárodního obchodu.

Mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.

Je-li zařízení záležitosti předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena. To je základní ustanovení tohoto smluvního typu, přestože tak není v obchodním zákoníku označeno.

Při mandátní smlouvě jde o jednání za jiného na smluvním základě. Takové jednání lze ovšem realizovat i na základě jiných smluv podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku, příp. zvláštních předpisů. Může se jednat o smlouvy podle zákona o cenných papírech, smlouvu příkazní, smlouvy „o obstarání“ podle občanského zákoníku, smlouvu zprostředkovatelskou, smlouvu o obchodním zastoupení²⁾, smlouvu komisionářskou a mimo jiné i o kontrakt inominátní (např. o inženýrské činnosti).

Podstatnými částmi (ve smyslu ustanovení § 269 odst. 1 obchodního zákoníku) mandátní smlouvy jsou:

Při zařízení obchodní záležitosti prováděním právních úkonů se může jednat např. o vystupování před soudy, uzavírání smluv, zastupování při obchodním jednání apod. Jinou činností může např. být i sledování trhu a na něm používaných nezapsaných označení a mimo jiné i řízení stavby či „zařízení“ stavebního povolení nebo .

Vzhledem k tomu, že smlouva o dílo, jak je dnes v obchodním zákoníku koncipována, nezahrnuje provedení všech činností (ale jen činností, které splňují podmínky v úpravě smlouvy o dílo stanovené), využívá se smlouva mandátní velmi široce a dosti univerzálně (někdy se sjednává kontrakt inominátní).

Mandátní smlouvu můžeme charakterizovat jako druh smlouvy příkazní, od ní se však konkrétními znaky odlišuje. V obchodním zákoníku je mandátní smlouva smlouvou s obecným vymezením ve vztahu ke smlouvám s vymezením zvláštním, v nichž jde také o „zařízení záležitosti“. Z takových „speciálních smluv“ můžeme jmenovat např. smlouvu o zprostředkování a o obchodním zastoupení.

Obchodní zákoník pak na použití smlouvy mandátní, resp. na její přiměřené použití, v některých případech odkazuje. Přiměřeně se ustanovení o mandátní smlouvě mohou použít např. i pro vztah člena orgánu společnosti ke společnosti, za niž člen orgánu jedná (§ 66 odst. 2 obchodního zákoníku). Plně se použijí např. u bankovní záruky na vztah mezi bankou a dlužníkem (§ 322 odst. 2 obchodního zákoníku). Dále např. mezi obchodním zástupcem a zastoupeným při činění právních úkonů jménem zastoupeného se ustanoveními o mandátní smlouvě řídí práva a povinnosti s tím související (viz § 654 odst. 2 obchodního zákoníku).

Mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Mandatář je přitom povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta.

Činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Od pokynů mandanta se může mandatář odchýlit, jen je-li to naléhavě nezbytné v zájmu mandanta a mandatář nemůže včas obdržet jeho souhlas. Ani v těchto případech se však mandatář nesmí od pokynů odchýlit, jestliže je to zakázáno smlouvou nebo mandantem.

Zákon výslovně neřeší, zda do rámce mandatářových povinností patří i upozornění mandanta na to, že udílené pokyny nejsou správné nebo vhodné. Tuto povinnost však lze dovodit z mandatářovy profesní odpovědnosti, při níž musí postupovat s odbornou péčí a jednat v zájmu mandanta.³⁾ Mandatář je tedy povinen postupovat zásadně podle pokynů mandanta. Současně však vystupuje jako osoba, která je v zařizované záležitosti odborně vyspělá. Pokud by mandatář nezjistil, ale při tom měl zjistit při patřičné odbornosti, že pokyny mandanta jsou v rozporu s vhodným zařízením záležitosti, popř. to zjistil a mandanta neinformoval, může vůči mandatáři přicházet v úvahu postup podle ustanovení o odpovědnosti za škodu.

Mandatář je povinen zařídit záležitost osobně, jen jestliže to stanoví smlouva. (Mandátní smlouva - stejně jako komisionářská - nemá tedy ze zákona výlučně osobní charakter.) Poruší-li tuto povinnost, pokud je sjednána, odpovídá za škodu tím způsobenou mandantovi.

Obecně tedy mandatář zařizovat záležitosti osobně nemusí. Pokud však bude mandant klást důraz na osobní znalosti a schopnosti mandatáře, může dojít k ujednání osobního zařízení ve smlouvě. Porušení této povinnosti obecně (i když může být za stanovených předpokladů uplatněna odpovědnost za škodu) nebude znamenat neplatnost takového zařizování.

Mandant je povinen předat včas mandatáři věci a informace, jež jsou nutné k zařízení záležitosti, pokud z jejich povahy nevyplývá, že je má obstarat mandatář. Nemluví se o úplnosti a přesnosti informací, to však vyplývá z povahy věci.

Vyžaduje-li zařízení záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas mandatáři písemně potřebnou plnou moc. Není-li plná moc obsažena ve smlouvě, nenahrazuje ji převzetí smluvního závazku mandatářem jednat jménem mandanta, a to ani v případě, že osoba, s kterou mandatář jedná, o tomto závazku ví.

Není vyloučeno, aby mezi osobami smlouvy mandátní byla sjednána i smlouva pracovní, nikoliv však na stejné činnosti, které jsou předmětem smlouvy mandátní. Je tedy možné, aby jednatel nebo člen představenstva a.s. uzavřel se společností smlouvu na výkon funkce statutárního orgánu a současně uzavřel pracovní smlouvu z titulu výkonu funkce vedoucího oddělení výzkumu.

Při vyřizování záležitosti často přejímá mandatář pro mandanta věci. Tyto věci je povinen předat mandantovi bez zbytečného odkladu.

Vzhledem k tomu, že činnost mandatáře může být značně různorodá, stanovení lhůty „bez zbytečného odkladu“ je pro lhůtu stanovenou zákonem vhodné. V konkrétních smlouvách lze ovšem tuto záležitost také prakticky smluvně upravit.

Mandatář odpovídá za škodu na věcech převzatých od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob, ledaže tuto škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Jedná se o speciální úpravu odpovědnosti za škodu.

Převzaté věci je mandatář povinen dát včas pojistit, jen když to stanoví smlouva nebo když jej mandant o to požádá, a to na účet mandanta. Pojištění věcí nevyplývá tedy přímo jako povinnost ze zákona, může být však dohodnuto ve smlouvě, eventuálně ke vzniku povinnosti mandatáře stačí i jednostranný právní úkon mandanta.

Odpovědnost mandatáře za škodu na věcech převzatých od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob je odpovědností založenou na objektivním principu. Vychází se zřejmě z toho, že mandatář by měl být odborníkem profesně zdatným. Liberace mandatáře při posuzování této odpovědnosti za škodu je možná podle zákona jen tehdy, jestliže mandatář unese důkazní břemeno a prokáže, že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče.

Není-li výše úplaty ve smlouvě stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil při zařízení záležitosti. Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykonává činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek či nikoliv. Lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním záležitosti vzniknou mandatáři značné náklady (např. bude hradit značné soudní či správní poplatky), může mandatář požadovat po uzavření smlouvy přiměřenou zálohu.

K textu zákona o nároku na úplatu připomeňme, že úplata bude zpravidla sjednána. Pokud by tomu tak nebylo, přicházela by do úvahy obvyklá úplata v době uzavření smlouvy. Zde je ovšem případné nebezpečí pohybu cenových hladin, bude-li doba mezi uzavřením smlouvy a zařízením záležitosti delší.

Pro vznik smlouvy však není nutné výši úplaty sjednat, stačí, že ve smlouvě bude sjednáno, že mandant se zavazuje k úplatě, a to bez uvedení její výše. Rozsah úplaty bude pak začasté záviset na počtu učiněných úkonů. Je tedy možné sjednat jen závazek k úplatě, příp. i její výši, event. sjednat způsob výpočtu úplaty.

Není-li sjednáno něco jiného, připomínáme, že zásadně – při řádném plnění jeho povinností – vzniká mandatáři nárok na úplatu bez ohledu na výsledek.

Úplatu lze sjednat nikoliv jen absolutní částkou, ale typicky procentním podílem z přínosu pro mandanta, smluvně lze také dohodnout, že pokud nebude zařízení záležitosti úspěšné, budou mandatáři hrazeny jen nutné nebo účelně vynaložené náklady.

Obecně však není, jak jsme již zdůraznili výše, mandátní smlouva smlouvou o výsledku, a vzniká proto nárok na úplatu, i když k dosažení výsledku nedošlo. Zákon stanoví, že mandant je povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně vynaložil při plnění svého závazku, ledaže z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty v úplatě (§ 572 obchodního zákoníku).

Mandatáři tedy zásadně vzniká nárok na úhradu úplaty a na úhradu nákladů. Je ovšem třeba posuzovat, zda všechny náklady byly nutně (např. soudní a správní poplatky) nebo účelně (např. cestovní náklady) vynaloženy.

Konstrukce zákonného textu je zde odlišná od ustanovení komisionářské smlouvy řešící tuto situaci (viz § 588 obchodního zákoníku); u komisionářské smlouvy se má podle zákona v případě pochybnosti za to, že v úplatě je obsažena i úhrada nákladů. Ze zákona lze přitom dovodit, že nárok na úhradu nutně nebo účelně vynaložených nákladů existuje, i když mandatář nesplnil svoje povinnosti. I zde je pochopitelně možná vhodná smluvní úprava.

Mandatář neodpovídá za porušení závazku osoby, s níž uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, ledaže se ve smlouvě zaručil za splnění závazků převzatých jinými osobami v souvislosti se zařizováním záležitosti (§ 573 obchodního zákoníku). Zde opět můžeme porovnat úpravu tohoto ustanovení se smlouvou komisionářskou.

Zatímco u mandátní smlouvy mandatář podle zákona za porušení závazku neodpovídá, u komisionáře je tomu jinak. Použije-li ke splnění závazku jiné osoby, odpovídá, jako by záležitost obstaral sám (§ 580 odst. 2 obchodního zákoníku). Skutečnost, že mandatář neodpovídá za porušení závazku osoby, s níž uzavřel smlouvu, je v souladu s tím, že účinky právních úkonů mandatáře postihují přímo mandanta.

Úplatu i lhůty jejího plnění je vhodné sjednat. Nejsou-li tyto lhůty sjednány, mělo by být placeno v návaznosti na plnění mandatáře v přiměřené době. Placení „v přiměřené době“ platí i o měsíčních splátkách.

Pokud by došlo k prodlení, platí se zákonný úrok podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění novel (7% bodů p.a. a polovina repo sazby ČNB, tedy např. 7,5% p.a.). Je možno si místo toho sjednat úrok smluvní, jeho výše např. 0,1% za den není v rozporu ani s dobrými mravy ani zásadou poctivého obchodního styku.

Závazky z mandátní smlouvy zanikají obecnými způsoby (žádoucí je zejména včasné a řádné splnění), obchodní zákoník zná však i způsoby zvláštní.

Podle obchodního zákoníku může mandant i mandatář mandátní smlouvu kdykoli vypovědět. Žádná z výpovědí přitom nemusí být pochopitelně jakkoli odůvodněná.

Mandant může smlouvu vypovědět kdykoliv částečně nebo v celém rozsahu. Nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět. Od účinnosti výpovědi je mandatář povinen nepokračovat v činnosti, na kterou se výpověď vztahuje. Je však povinen mandanta upozornit na opatření potřebná k tomu, aby se zabránilo vzniku škody bezprostředně hrozící mandantovi nedokončením činnosti související se zařizováním záležitosti.

Za činnost řádně uskutečněnou do účinnosti výpovědi má mandatář nárok na úhradu nákladů vynaložených podle § 572 a na přiměřenou část úplaty (za činnosti uskutečněné do účinnosti výpovědi).

Na rozdíl od mandanta, který může smlouvu vypovědět kdykoliv, může mandatář smlouvu vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovi, nevyplývá-li z výpovědi doba pozdější. Zákon stanovil příznivější podmínky pro mandanta a přísnější pro mandatáře.

Vychází se z předpokladu, že okamžité ukončení činnosti mandatáře by mohlo mít pro mandanta nepříznivé důsledky. Pokud byla vystavena plná moc, je třeba postupovat též v souladu s občanskoprávní úpravou § 33b občanského zákoníku, která se v daném případu použije na základě ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku. Podle § 33b odst. 1 plná moc mimo jiné zanikne, je-li odvolána zmocnitelem, či je-li vypovězena zmocněncem.⁴⁾

Ke dni účinnosti výpovědi zaniká závazek mandatáře uskutečňovat činnost, ke které se zavázal. Jestliže by však přerušením této činnosti vznikla mandantovi škoda, je mandatář povinen jej upozornit, jaká opatření je třeba učinit k jejímu odvrácení. Jestliže tato opatření mandant nemůže učinit ani pomocí jiných osob a požádá mandatáře, aby je učinil sám, je mandatář k tomu povinen (§ 575 odst. 2 obchodního zákoníku).

Závazek mandatáře zaniká také jeho smrtí, je-li fyzickou osobou, nebo jeho zánikem, je-li právnickou osobou.

Za činnost uskutečněnou ode dne výpovědi mandatáře do její účinnosti a uskutečněné podle § 575 odst. 2 obchodního zákoníku má mandatář nárok na úhradu nákladů podle § 572 obchodního zákoníku a na část úplaty přiměřené výsledku dosaženému při zařizování záležitosti.

Je třeba si všimnout, že zatímco při výpovědi mandanta má za činnosti řádně uskutečněné do účinnosti výpovědi mandatář nárok na „přiměřenou část úplaty“, má mandatář při vlastní výpovědi nárok na část úplaty „přiměřenou výsledku“. Vzhledem k dispozitivnosti ustanovení bude mít ovšem i zde přednost případné ujednání ve smlouvě, které bude v praxi velmi obvyklé.

Ustanovení o smlouvě mandátní (kromě ustanovení základního), tj. § 567 až § 575 obchodního zákoníku, se použijí přiměřeně v případech, kdy je povinnost podle jiných ustanovení tohoto zákona zařídit určitou záležitost na účet jiného, ledaže z těchto jiných ustanovení vyplývá něco jiného.

Vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně.

Jak je zřejmé, může společnost a statutární orgán (u s. r. o. jednatel) uzavřít smlouvu o výkonu funkce. To, co v této smlouvě bude upraveno jinak, to má přednost před právní úpravou Mandátní smlouvy (§ 566 a násl. obchodního zákoníku). To, co ve smlouvě o výkonu funkce upraveno nebude, to se bude zákonnou úpravou Mandátní smlouvy řídit. Jestliže nebude smlouva o výkonu funkce uzavřena, pak se právní úpravy mandátní smlouvy použije v plném rozsahu.

Smlouvu o výkonu funkce i smlouvu mandátní obecně lze doporučit uzavřít v písemné formě. Pokud by jedna ze stran zaslala smluvní návrh písemně a druhá ho nepřijala, ale chovala se podle něho, pak by podle současné úpravy smlouva obecně nevznikla, ledaže by se naplnily podmínky právní úpravy § 275 odst. 4 obchodního zákoníku.

Obecně lze tedy říci, že pokud by jedna ze stran nepřijala písemný návrh smlouvy o výkonu funkce, používala by se ve vztahu statutárního orgánu a společnosti zákonná úprava mandátní smlouvy.

„Komisionářská smlouva je klasickým smluvním typem obchodní smlouvy, který je upraven ve všech právních řádech Evropy. Byla obsažena také ve zrušeném zákoníku mezinárodního obchodu, na který zcela zřetelně navazuje.“⁵⁾

Smlouva komisionářská musí obsahovat podstatné části, které jsou uvedeny v základním ustanovení tohoto smluvního typu.

Podle základního ustanovení se smlouvou komisionářskou zavazuje , že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a se zavazuje zaplatit mu úplatu.

Rozdíl mezi komisionářskou a mandátní smlouvou spočívá zejména v tom, že jedná vlastním jménem. (I když to není uvedeno výslovně, má -obdobně jako mandatář - jednat vždy v zájmu komitenta). Svými podstatnými částmi se ovšem neodlišuje komisionářská smlouva jen od mandátní smlouvy, ale odlišuje se i od jiných smluv, se kterými může mít některé shodné znaky. Připomenout je vhodné zejména odlišnost komisionářské smlouvy od smlouvy zprostředkovatelské, smlouvy o obchodním zastoupení i od tzv. smlouvy dealerské.⁶⁾

Podstatnými částmi komisionářské smlouvy jsou:

je povinen při zařizování záležitosti jednat s potřebnou odbornou péčí podle pokynů komitenta. Od pokynů komitenta se může odchýlit, jen když je to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat jeho včasný souhlas. Při porušení této povinnosti nemusí uznat jednání za uskutečněné na svůj účet, jestliže účinnost jednání pro sebe odmítl bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání dověděl.

Lze jen doporučit, aby pokyny a podmínky zařizování určité obchodní záležitosti byly pokud možno co nejpřesněji vymezeny ve smlouvě. Situace, kdy se bude potřebovat od vymezení ve smlouvě odchýlit v zákonem vymezeném rozsahu, nelze však zcela vyloučit.

je povinen chránit jemu známé zájmy komitenta související se zařizováním záležitosti a oznámit mu všechny okolnosti, jež mohou mít vliv na změnu komitentových příkazů. Kromě ochrany zájmů komitenta je komisionáři uložena oznamovací povinnost. Protože je povinen chránit jemu známé zájmy a nikoli zájmy, které mají být známy, lze doporučit komitentům, aby své zvláštní zájmy komisionáři sdělili, a to nejlépe ve smlouvě.

Pojištění je povinen obstarat, jen když to stanoví smlouva nebo když k tomu dostal příkaz od komitenta, a to na účet komitenta.

Zprávy o zařizování záležitosti je povinen podávat způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak na výzvu komitenta.

Pokud to není ve smlouvě vyloučeno, je povinen použít ke splnění smlouvy jiné osoby, jestliže nemůže svůj závazek splnit sám. (Ani komisionářská smlouva - stejně jako smlouva mandátní - nemá ze zákona výlučně osobní charakter.) je tedy povinen plnit závazek sám, a teprve pokud jej sám nemůže splnit, je povinen použít jiné osoby. Zákonná formulace přitom nestanoví jen možnost komisionáře použít jiné osoby, ale určuje to přímo jako povinnost.

Při použití jiné osoby ke splnění závazku (§ 580 obchodního zákoníku) odpovídá , jako by záležitost obstaral sám (srovnej jiné řešení § 573 obchodního zákoníku pro mandátní smlouvy).

Z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva, ani povinnosti. sice jedná na účet komitenta, ale jedná vlastním jménem. však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil , jestliže tak nemůže učinit pro okolnosti, které se týkají jeho osoby. Toto oprávnění komitenta je vlastně vyjádřením skutečnosti, že se jedná pro komitenta a na účet komitenta. Toto zvláštní právo komitenta se však uplatní jen tehdy, jestliže tak nemůže učinit z uvedeného důvodu.

Podle dalšího ustanovení obchodního zákoníku může požadovat na komisionáři splnění závazku třetí osoby, aniž tato splnila svůj závazek vůči komisionáři, jen pokud takový závazek písemně převzal nebo jestliže porušil příkazy komitenta týkající se osoby, s níž měla být smlouva na účet komitenta uzavřena. V takovém případě platí přiměřeně ustanovení o ručení. Závazek ručení, pokud je sjednán, se označuje jako „delkredere“ (zvláštní odměna náležející osobě, jež jedná jménem druhého, za převzetí ručení za sjednaný závazek - i u dalších druhů příkazní smlouvy).

K movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba. Vlastnické právo k movitým věcem získaným pro komitenta nabývá již jejich předáním komisionáři. V souladu s charakterem smlouvy tedy k těmto věcem vlastnického práva vůbec nenabývá. Za škody na těchto věcech odpovídá podle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o skladování.⁷⁾

Po zařízení záležitosti je povinen o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Ve zprávě označí osobu, se kterou smlouvu uzavřel. Jestliže tak neučiní, je oprávněn vymáhat vůči komisionáři nárok na plnění závazku z této smlouvy (§ 584 obchodního zákoníku).

je dále povinen bez zbytečného odkladu převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat mu vše, co přitom získal, a je povinen je převzít (§ 585 obchodního zákoníku).

Jestliže osoba, se kterou uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, poruší své závazky, je povinen na účet komitenta splnění těchto závazků vymáhat, nebo jestliže s tím souhlasí, postoupit mu pohledávky odpovídající těmto závazkům (§ 586 obchodního zákoníku). Při neplnění třetí osoby je tedy vymáhání splnění závazků povinností komisionáře. Může však požádat komitenta, aby pohledávky převzal, a ten tak může učinit.

Pro příklad uveďme situaci, že třetí osoba, která neplní komisionáři své závazky včas a řádně, má jiné vztahy s komitentem a přímé vymáhání komitentem se může jevit pružnější. Postoupení pohledávek je přitom obecně upraveno v ustanovení § 524 až § 530 občanského zákoníku.

Nebyla-li výše úplaty sjednána, přísluší komisionáři úplata přiměřená uskutečněné činnosti a dosaženému výsledku s přihlédnutím k úplatě obvykle poskytované za obdobnou činnost v době uzavření smlouvy.

Na rozdíl od mandátní smlouvy – „smlouvy o vynaložení úsilí“ – je komisionářská smlouva „smlouvou o výsledku“. Komisionáři vzniká podle zákona nárok na úplatu, jakmile splní povinnosti stanovené v § 584 až § 586 obchodního zákoníku. Sjednání úplaty není povinným obsahem smlouvy, bude však obvyklé. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy bude obvyklé i dohodnutí záloh a postupné úplaty. Pokud výše úplaty sjednána není, je opět (jako u jiných smluv) jisté nebezpečí pohybu cenových hladin v době mezi uzavřením smlouvy a právem na výši úplaty ze zákona.

Zároveň s úplatou je povinen uhradit komisionáři náklady, které nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku. V pochybnostech se má podle § 588 obchodního zákoníku za to, že v úplatě je obsažena i náhrada nákladů (srovnej jiné řešení § 572 obchodního zákoníku u mandátní smlouvy).

Pro komisionářskou smlouvu platí obdobně ustanovení § 574 a § 575 obchodního zákoníku. Obdobně jako u mandátní smlouvy je tedy u komisionářské smlouvy upravena výpověď komisionáře a komitenta.

Je-li předmětem závazku komisionáře trvalá činnost, použije se na vztah mezi komitentem a komisionářem přiměřeně též ustanovení upravující smlouvu o obchodním zastoupení.

Na rozdíl od obdobné úpravy výpovědi jako u smlouvy mandátní je použití smlouvy o obchodním zastoupení u trvalé činnosti jen přiměřené. Můžeme opět považovat za vhodné, aby i v těchto případech byla podrobnější ujednání v dané smlouvě.

V novém občanském zákoníku (jehož účinnost je zatím stanovena k 1.1.2014) je v podstatě zachována dosavadní právní úprava smlouvy komisionářské.

V novém občanském zákoníku (NOZ) není smlouva mandátní upravena, má se využít smluvního typu smlouvy příkazní. V rámci právní úpravy příkazního typu je „Příkaz“ regulován v ustanoveních § 2430 až § 2444.

Základní ustanovení zachovává obecnost úpravy a určuje, že příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce.

Určeno je též, že obstarává-li někdo určité záležitosti jako podnikatel, má povinnost, byl-li o obstarání takové záležitosti požádán, dát druhé straně bez zbytečného odkladu výslovně najevo, zda na sebe obstarání záležitosti bere nebo ne; jinak hradí škodu tím způsobenou.

Příkazníku je uloženo, aby plnil příkaz poctivě a pečlivě podle svých schopností; použije přitom každého prostředku, kterého vyžaduje povaha obstarávané záležitosti, jakož i takového, který se shoduje s vůlí příkazce.

Od příkazcových pokynů se může příkazník odchýlit, pokud je to nezbytné v zájmu příkazce a pokud nemůže včas obdržet jeho souhlas.

Veškerý užitek z obstarané záležitosti přenechá příkazník příkazci.

Ustanovení NOZ se dále zabývají postupem pokynu příkazce, který je zřejmě nesprávný, osobnímu či neosobnímu provádění příkazu, zprávou o postupu plnění příkazu, úhradou zálohy, nákladů a náhradou škody.

Příkazce má podle NOZ poskytnout příkazníkovi odměnu byla-li sjednána nebo je-li obvyklá, zejména vzhledem k příkazcovu podnikání.

Jde rovněž o smlouvu „o úsilí“, neboť příkazce poskytne odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže byl nazdar způsoben tím, že příkazník porušil své povinnosti. To platí i v případě, že splnění příkazu zmařila náhoda, ke které příkazník nedal podnět.

Vyžaduje-li obstarání záležitosti, aby příkazník za příkazce právně jednal, vystaví příkazce příkazníkovi včas plnou moc. Není-li plná moc ve smlouvě obsažena, nenahrazuje ji ujednané převzetí povinnosti příkazce jednat jménem příkazníka, to platí v případě, že třetí osoba, se kterou příkazník jedná, o této povinnosti ví.

Dále právní úprava reguluje ukončení smluvního vztahu.

Poslední ustanovení (§ 2444) zní: „Ustanovení o příkazu se použijí přiměřeně i na případy, kdy má někdo podle smlouvy nebo podle jiných ustanovení zákona povinnost zařídit záležitost na účet jiného.“ Bude zde tedy platit v zásadě vše, co jsme uvedli o vztahu právní úpravy smlouvy mandátní ke vztahům jiným.