Státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem v pohledu judikatury Soudního dvora EU

Z ekonomického hlediska je podpora poskytovaná státem jedním z významných nástrojů, prostřednictvím kterého se může stát spolupodílet například na rozvoji určitých regionů, některého z odvětví či nepřímo ovlivňovat případná selhání trhu apod. Proto jedním z hlavních cílů regulace poskytování státních podpor právem EU je usměrňovat opatření přijímaná členskými státy, jejichž kroky častokrát mají (poměrně logicky) tendenci podporovat v rámci své vnitrostátní politiky pouze vlastní podniky a vlastní ekonomiku. Takové chování je však neslučitelné s principy vnitřního trhu, proto se určitá regulace poskytování státních podpor v rámci pravidel ochrany hospodářské soutěže uplatňovala již od samého počátku fungování Evropského hospodářského společenství. Počátky regulace poskytování státních podpor jsou totiž spojeny již s prvopočátečním odstraňováním překážek obchodu v rámci vytváření zóny volného obchodu. V dnešním pohledu je právní úprava poskytování státních podpor v rámci práva EU významnou součástí pravidel hospodářské soutěže.

Záměrem tohoto příspěvku je pohled na vymezení podmínek, při jejichž naplnění je poskytnutá státní podpora považována za neslučitelnou s principy vnitřního trhu, a to pohledem judikatury Soudního dvora EU, resp. Evropského soudního dvora¹⁾. S ohledem na rozsáhlost tohoto tématu se zaměřím pouze na vybrané judikáty, ať již dříve známé či některé z poslední doby, které v této souvislosti považuji za nejvýznamnější. Cílem tohoto příspěvku rozhodně není poskytnout pohled vyčerpávající, protože judikátů k tomuto tématu je celá řada. V této souvislosti si ještě dovolím jednu poznámku úvodem. Zaměřím se zde výhradně na rozhodovací činnost Soudního dvora EU, resp. Evropského soudního dvora, popř. na názory vyslovené některým z generálních advokátů, zabývat se však nebudu zde rozhodovací činností jiných institucí EU (např. Komise), ani tuzemských orgánů. Nicméně závěry uváděné v rozhodnutích těchto institucí jsou rovněž velmi zajímavé a mohly by být nepochybně zajímavým tématem některého z dalších příspěvků.

Současná platná právní úprava poskytování státních podpor z hlediska primárního práva EU je obsažena v čl. 107 až 109 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Podíváme-li se o něco zpět do historie, prvopočátky právní regulace státních podpor lze najít již v rámci ustanovení Smlouvy o evropském hospodářském společenství (dále jen „SEHS“), a to konkrétně v čl. 92 až 94 SEHS. Po přečíslování článků této smlouvy v souvislosti s přijetím Maastrichtské smlouvy²⁾ se poté jednalo o čl. 87 až 89 SEHS. Pohledem srovnání lze říci, že k výrazné změně nedošlo. Základní principy regulace poskytování státních podpor se v obou uvedených smlouvách shodují, v určitém ohledu došlo jen k mírnému zpřesnění či spíše doplnění úpravy. Shodně tak i přijetí Lisabonské smlouvy žádnou výraznou změnu týkající se vymezení podmínek, za nichž je poskytnutí státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem, nepřineslo.

Současná platná ustanovení SFEU upravující poskytování státních podpor v rámci primárního práva EU lze rozdělit následovně:

V souvislosti se zmíněným rozdělením státních podpor slučitelných s vnitřním trhem lze konstatovat, že zatímco první skupina těchto státních podpor uvedená v čl. 107 odst. 2 SFEU je charakteristická tím, že tyto státní podpory jsou považovány za slučitelné s vnitřním trhem bez dalšího přímo na základě ustanovení Smlouvy o fungování EU (nutno však zdůraznit, že jejich výčet je ) a v případě druhé skupiny státních podpor vyjmenovaných v čl. 107 odst. 3 je podstatnou skutečností to, že tyto podpory lze poskytnout pouze na základě jejich schválení Komisí³⁾. Výčet těchto státních podpor slučitelných s vnitřním trhem je naopak demonstrativní.

Základní pravidla primárního práva EU upravující poskytování státních podpor dále doplňují prameny sekundárního práva EU, zejména nařízení, popř. směrnice, dále rozhodnutí Komise a soudních orgánů EU aj. V této souvislosti jsou významná též sdělení Komise, která, ačkoliv nejsou právně nezávazná, obsahují však jeden významný prvek, a to právní názor Komise, který nepochybně za pozornost stojí také.

Vymezení pojmu „státní podpora“ je jedním z klíčových prvků. Třeba však říci, že se nejedná o záležitost snadnou. V souvislosti s pojmem „státní podpora“ neboli state aid či pouze aid (anglické výrazy) nebo les aides d’état či les aides accordées par les états (výrazy užívané ve francouzštině), jinak také staatliche Beihilfen (německý výraz) apod. se lze setkat nejenom s různými jazykovými vyjádřeními, ale také s různými způsoby vyjádření podstaty tohoto pojmu. Z hlediska českých ekvivalentů někteří autoři běžně užívají namísto pojmu „státní podpora“ pojem „veřejná podpora“, přičemž tento pojem považují za výstižnější.⁴⁾ V anglické verzi textu Smlouvy o fungování EU nese oddíl 2 -kapitoly I - hlavy VII název "AIDS GRANTED BY STATES" a shodně tak i anglická verze čl. 107 odst. 1 SFEU používá pojem "state" nikoliv například "public" apod. Jsem si vědoma, že názory odborníků na to, zda je vhodnější užívat pojem „veřejná podpora“ či „státní podpora“ se ne vždy shodují, nicméně pro účely tohoto příspěvku budu užívat pojem „státní podpora“.

Jak jsem již zmínila, vymezení tohoto pojmu je obecně považováno za klíčové. Odstavec 1 čl. 107 SFEU definuje znaky, při jejichž naplnění je státní podpora z hlediska práva EU považován za neslučitelnou s vnitřním trhem. Pohledem detailním lze dle mého názoru uvedené ustanovení považovat za poněkud vágní, a proto obsahové upřesnění tohoto ustanovení bylo již v minulosti a je tomu tak i dnes významně dotvářeno ustálenou evropskou judikaturou.

V souvislosti s vymezením pojmu „státní podpora“ uvedla generální advokátka Juliane Kokott ve stanovisku ve věci Frucona Košice, a.s. vs. Komise⁵⁾, že v případě tohoto pojmu, tak jak je obsažen v primárním právu, "se jedná o právní pojem, který je třeba vykládat na základě objektivních kritérií; z tohoto důvodu musí unijní soud v zásadě a s ohledem jak na konkrétní skutečnosti sporu, o kterém rozhoduje, tak na technickou nebo komplexní povahu posouzení učiněných Komisí v plném rozsahu přezkoumat, zda opatření spadá do působnosti čl. 87 odst. 1 SES (původně čl. 92 odst. 1 SEHS, nyní čl. 107 odst. 1 SFEU)".⁶⁾ Soudní dvůr pak k tomuto názoru dodal, že soudnímu přezkumu podléhá i použití kritéria soukromého věřitele, tedy právního kritéria, na základě něhož Komise určí, zda a do jaké míry jsou platební úlevy poskytnuté podniku orgány veřejné moci případně třeba kvalifikovat jako výhodu ve smyslu práva státních podpor.⁷⁾ Někteří autoři v této souvislosti uvedli, že poskytovatelem této podpory může být nejen členský stát jako takový, ale rovněž orgány veřejné moci na centrální, regionální, provinciální či dokonce místní úrovni.⁸⁾

V souvislosti s výkladem tohoto pojmu se však nyní vrátím o něco zpět v historii, neboť výklad toho, co se rozumí státní podporou, se v průběhu vývoje právních názorů Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) poněkud měnil. V rozsudku z roku 1984 ESD vyslovil názor k výkladu pojmu „stát“, pod nímž si dle tehdejšího výkladu bylo třeba představit nejen stát samotný, ale také subjekty, které jsou státem kontrolovány, proto pod pojem „stát“ se chápala nejen centrální vláda, ale také jednotky regionální, územní či lokální samosprávy“.⁹⁾ Souhlasím tak s názorem Meroly¹⁰⁾, že se v 80. letech 20. století orientovala z hlediska dovozování státního původu jednotlivých opatření spíše alternativně z veřejné povahy zdrojů použitých k jeho financování nebo z jejich přičitatelnosti státu. Bylo tomu tak například i v případě ve věci Komise vs. Francie¹¹⁾, z roku 1985, kdy ESD při posuzování povahy příspěvku poskytovaného zemědělcům a financovaného z provozních přebytků francouzského národního zemědělského úvěrového fondu výslovně potvrdil, že "podpora nemusí být nezbytně financována ze státních prostředků, aby byla kvalifikována jako státní podpora". O tři roky později v roce 1988 pak tento výklad zastávaný ESD potvrdil také v rozsudku ve věci Kwekerij van der Kooy a další vs. Komise¹²⁾. V jiném z rozsudků vydaného ve stejném roce pak ESD tento svůj názor a výkladový přístup označil již za ustálenou judikaturu. Stalo se tak v případě ve věci Řecko vs. Komise¹³⁾, který se zabýval otázkou posouzení povahy snížení úrokové sazby vývozních úvěrů, které v té době bylo odsouhlaseno řeckými orgány prostřednictvím řecké centrální banky.¹⁴⁾

Přestože ESD tento výklad označil za „ustálenou judikaturu“, přibližně ve stejné době byl vydán jiný rozsudek, v němž zaujal stanovisko poněkud odlišné.¹⁵⁾ V tomto případě totiž vyslovil názor vylučující existenci podpory poté, co soud shledal, že výhody v daném případě nebyly poskytovány přímo nebo nepřímo ze státních prostředků. Obdobný názor byl vysloven ojediněle již v jednom z případů z roku 1978, a to ve věci van Tiggele¹⁶⁾. Výklad, podle něhož veřejné financování podpory není nezbytnou podmínkou k tomu, aby mohlo být opatření považováno za státní podporu, o jehož přičitatelnosti státu není pochyb, lze najít také ve stanoviscích několika generálních advokátů.¹⁷⁾

V průběhu 90. let minulého století, resp. počínaje rozsudkem ESD ve věci Sloman Neptun¹⁸⁾, se však ESD přiklonil k opačnému přístupu. V tomto poměrně známém rozsudku odmítl ESD názor Komise, která vycházela z dřívější ustálené judikatury, a došel k závěru, že "pouze výhody poskytované přímo nebo nepřímo ze státních prostředků mohou být považovány za podpory poskytované státem nebo ze státních prostředků a že ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že výhody poskytované jiným způsobem či jiných zdrojů než ze státních prostředků, nespadají do působnosti předmětných ustanovení".¹⁹⁾ Podstatným závěrem přijatým v tomto uvedeném případě tedy bylo, že rozlišování mezi podporou poskytnutou státem a podporou poskytnutou ze státních prostředků tak slouží především k tomu, aby do definice takto poskytnuté podpory byla zahrnuta nejen podpora poskytnuta přímo státem, ale také podpora poskytnutá veřejnými nebo soukromými subjekty založenými nebo zřízenými státem. Ačkoliv byl tento názor v rozporu s tehdejším stanoviskem generálního advokáta Darmona, potvrdil jej ESD také později v případě ve věci Kirsammer-Hack²⁰⁾, který se týkal oblasti sociálního zákonodárství. Tento názor se poté opakoval i v dalších případech. Ve světle tohoto výkladu změněného ESD pak Komise výslovně v případě ve věci PreussenElektra²¹⁾ vyzvala ESD, aby "zvláště ve světle předchozího vývoje právního řádu Společenství přehodnotil svou judikaturu." ESD však tuto výzvu Komise nevyslyšel.²²⁾

Z platné právní úpravy Smlouvy o fungování EU vyplývá, že nestanoví-li Smlouva jinak, jsou neslučitelné s vnitřním trhem "jakékoliv podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, ovlivňují-li obchod mezi členskými státy EU."²³⁾ Ze znění této úpravy lze vyvodit, že primárním cílem je bezpochyby zachování rovných pravidel hospodářské soutěže pro všechny zúčastněné a nezvýhodňovat některé podniky či určitá odvětví prostřednictvím poskytnutí státní podpory. Z dikce ustanovení čl. 107 odst. 1 SFEU lze pak jednoznačně vyvodit, že podmínky, při jejichž naplnění je státní podpora považována za neslučitelnou s vnitřním trhem, jsou formulovány kumulativně. Pro účely stanovení státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem je tak třeba současného naplnění všech čtyř podmínek²⁴⁾, tj.:

Pokud některá z výše uvedených podmínek naplněna není, o podporu neslučitelnou s vnitřním trhem se nejedná.

V této souvislosti se však nabízí řada otázek, např. co se rozumí podporou poskytnutou ze státních prostředků? Rozumí se tím například i vždy podpora od podniku s účastí státu, příp. jak velká účast státu je myšlena? Jakým způsobem chápat "schopnost opatření narušit hospodářskou soutěž"? Jakým různým způsobem může opatření ve skutečnosti ovlivňovat obchod? Jsou tyto způsoby někde taxativně vymezeny? Kdy se skutečně jedná o opatření státní podpory a kdy již nikoliv? A řada dalších a dalších otázek. Vzhledem k tomu, že odpovědi na ně v samotném čl. 107 SFEU nenajdeme, je třeba hledat právě v judikatuře.

Z úvodu odstavce 1 čl. 107 SFEU vyplývá, že pro tyto účely se za státní podporu považuje "podpora poskytnutá v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků". V souvislosti s vymezováním definičních znaků, kdy může být podpora považována za neslučitelnou s vnitřním trhem, je dle mého názoru třeba rozlišovat první část tohoto sousloví, zaměřující se na to, kým je podpora poskytována, tj. na subjekt poskytující podporu, od jeho druhé části, která se naopak zaměřuje na to, z jakých zdrojů je případná podpora poskytována. Skupina podpor, jež mohou být do ní zařazeny, je pak díky této koncepci poměrně rozsáhlá. Podpory musí být tak financovány z veřejných peněžních prostředků, jinak by se o státní podpory pochopitelně nemohlo jednat²⁵⁾. Domnívám se, že v praxi výkladové obtíže více způsobuje právě tato druhá část.

K vymezení pojmu státní podpora bylo stručně pojednáno již v úvodu tohoto příspěvku. Pro úplnost v této souvislosti lze doplnit, že dle ustálené judikatury je pojmovým znakem podpory zapojení státních prostředků, kdy podpora představuje zátěž pro státní rozpočet.²⁶⁾ Za velmi podstatný v této souvislosti považuji názor ESD vyslovený ve věci PreussenElektra²⁷⁾, jímž výslovně vyloučil jakoukoliv možnost případného skrytého financování podpor prostřednictvím decentralizovaných rozpočtů, či rozpočty právnických osob zřízených státem.

V této souvislosti nelze rovněž pominout, že součástí tohoto definičního znaku je rovněž v případě podpor poskytovaných prostřednictvím veřejných podniků prvek přičitatelnosti konkrétního opatření státu. Posouzení přičitatelnosti vyvstává především v tom případě, kdy takové opatření může zakládat státní podporu, prokáže-li se, že podnik jednal za stát, resp. pod kontrolou státu, jak vyplynulo z případu ve věci Stardust²⁸⁾, důkazní břemeno v této otázce nese sama Komise.

Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právní úprava nerozlišuje zásahy státu podle jejich příčin či cílů, ale vymezuje je v závislosti na jejich účincích.²⁹⁾ Za velmi zajímavé považuji to, že ESD v případě ve věci Ecotrade³⁰⁾ uznal, že i budoucí a potenciální náklady orgánů veřejné moci mohou stačit k tomu, aby byla splněna podmínka užití státních prostředků. Domnívám se, že ze stanovisek zaujímaných Soudním dvorem v souvislosti s výkladem pojmu „státní prostředky“ lze vyvodit, že tento soudní orgán se přiklání spíše k extenzivnímu výkladu tohoto pojmu, neboť v řadě zmíněných případů tento názor skutečně zaujal. Základním předpokladem je tak existence ovlivnění, ať již přímé či nepřímé, nákladů rozpočtů státních prostředků, tj. poskytnutí jakékoliv výhody z těchto rozpočtů, a to státem či subjektem, jemuž byly státem svěřeny pravomoci.

Druhým znakem, který musí být naplněn, aby se jednalo o podporu neslučitelnou s vnitřním trhem, je podmínka narušení hospodářské soutěže. Z dotčeného ustanovení vyplývá, že se nemusí vždy jednat o skutečné narušení, nýbrž se může jednat i jen o pouhou hrozbu. Bližší vymezení však v této souvislosti v daném ustanovení opět nenajdeme.

V souvislosti s tímto definičním znakem dospěl ESD k závěru, že není zcela nezbytné prokázat faktický dopad poskytnuté podpory na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, pouze je třeba přezkoumat, zda poskytnutá podpora může mít schopnost ovlivnit daný obchod, a tak narušit hospodářskou soutěž.³¹⁾ Dá se tak říci, že v tomto směru se vychází z určitého předpokladu narušení nebo hrozby narušení hospodářské soutěže.

Třetí podmínkou charakterizující státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem je skutečnost, že opatření selektivně zvýhodňuje určitý konkrétní podnik nebo určité odvětví výroby. V tomto ohledu lze hovořit o určitém ekonomickém kritériu státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem. V této souvislosti je třeba se alespoň v krátkosti zastavit u toho, co se rozumí v evropském právu pojmem „podnik“ a pojmem „výhoda“. Odpověď lze opět najít i v evropské judikatuře zabývající se otázkami státní podpory. Jak vyplývá z některých judikátů, za podnik se v evropském soutěžním právu považuje každá entita zabývající se ekonomickou činností a podléhající zásadně jednotnému řízení, a to bez ohledu na její právní formu nebo na způsob jejího financování.³²⁾ Při určování podniku, kterému byla poskytnuta podpora, není dle Běhana důležité, jaký postoj k této podpoře podnik, jakožto její příjemce, zaujal, jeho odmítnutí je právně bezvýznamné, neboť rozhodující je v tomto ohledu projevená vůle státu.³³⁾

V případě pojmu „výhoda“ se dá říci, že je tento pojem vnitřně spjatý s kvalifikací opatření jako státní podpora, má objektivní povahu a znamená, že některý podnik je určitým způsobem preferován oproti podnikům jiným. V této souvislosti zaujal rovněž názor ESD, podle něhož je třeba pojem „výhoda“ chápat jako ekonomický prospěch, který by normálně příjemce této výhody za běžných tržních podmínek nezískal.³⁴⁾ Za zvýhodnění lze nepochybně považovat jakoukoliv selektivní pomoc, jaké by se soutěžiteli běžně na trhu nedostalo. Selektivitou se pak obecně rozumí situace, kdy určitou výhodu získá předem vybraný subjekt.³⁵⁾ Dá se říci, že se v praxi postupně ustálily dva hlavní přístupy, které mají přispět ke správnému posouzení otázky zvýhodnění, a to koncept soukromého investora³⁶⁾ a koncept soukromého věřitele.³⁷⁾ S jistou mírou zjednodušení jde v zásadě o to, zda se poskytovatel určité podpory (např. při poskytování úvěru nebo upisování cenných papírů) chová tak, jak by se choval kterýkoliv soukromý věřitel nebo investor na jeho místě.³⁸⁾ K tomuto pojmu se zaujal stanovisko generální advokát Darmon v případě ve věci Sloman Neptun, když takové opatření charakterizoval jako "opatření, které je určitým vybočením z obecně užívaných pravidel a z něhož profituje pouze určitý podnik či odvětví."³⁹⁾ V jednom ze starších případů konstatoval blíže generální advokát Capotorti, že výhoda narušuje soutěž již v okamžiku jejího příslibu.⁴⁰⁾

Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právo EU v souvislosti se státními podporami nerozlišuje zásahy státu podle jejich příčin či cílů, ale vymezuje je v závislosti na jejich účincích.⁴¹⁾ Proces stanovení hranice mezi obecným opatřením a opatřením selektivním může být mnohdy velmi složitý, lze tak souhlasit s názory, že je proto podstatný především smysl a dopad případné podpory.⁴²⁾

Poslední, v pořadí čtvrtou podmínkou, je podmínka vlivu poskytnuté státní podpory na obchod mezi jednotlivými členskými státy EU. V případě této podmínky se však na rozdíl od předchozí podmínky zvýhodnění určitého podniku či určitého odvětví vždy musí jednat o prokazatelný vliv na obchod mezi členskými státy. V souvislosti s otázkou možného ovlivnění obchodu mezi jednotlivými členskými státy EU považuji za poněkud sporný názor Soudního dvora, který zaujal v případě ve věci Iride a Iride Energia vs. Komise, že v této souvislosti postačí, aby Komise prokázala skutečnost, že sporné podpory „mohly“ ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž.⁴³⁾

Z hlediska podmínky vlivu na obchod mezi jednotlivými členskými státy EU není však dle ESD nezbytné zkoumat, zda se příjemce podpory podílí na exportu či nikoli, protože každé opatření, které posiluje pozici podniku, který je v soutěži s ostatními podniky, jež se účastní obchodu v rámci vnitřního trhu, je pojímáno jako opatření mající dopad na obchod mezi členskými státy.⁴⁴⁾ Pokud tedy podpora poskytnutá členským státem posiluje postavení podniku vzhledem k jiným konkurenčním podnikům v obchodě uvnitř EU, je tento obchod považován za ovlivněný státní podporou, aniž by bylo zcela nezbytné, aby se takto zvýhodněný podnik sám podílel na uvedeném obchodu.⁴⁵⁾ ESD k této otázce přímo uvedl, že "není nutné prokázat, že příjemce státní podpory je zahrnut do procesu importování či exportování, neboť jakékoliv opatření, které posiluje pozici podniku, jenž je v soutěži s ostatními podniky, které se účastní obchodní výměny na úrovni Společenství, je automaticky pojímáno jako opatření, jež má dopad na obchod mezi členskými státy".⁴⁶⁾ Možnost ovlivnění obchodu tak nevylučuje ani skutečnost, že příjemce není velkým podnikem, ani to, že výše výhody je relativně malá.⁴⁷⁾ Hledání určité hranice, kdy opatření již ovlivňuje obchod a kdy nikoliv, je tak velmi složité. Dá se říci, že nějaká taková hranice právní úpravou výslovně dána není. Zajímavé je, že i v tomto směru došlo vývojem evropské judikatury k určitému posunu, neboť podíváme-li se na soudní rozhodnutí z 90. let minulého století a komentované názory odborníků v této oblasti, souhlasím s názory, že názor ESD v tehdejší době ohledně stanovení rozsahu státní podpory nebyl vždy zcela shodný. ESD sice byl názoru, že i státní podpora malého významu může být způsobilá obchod mezi členskými státy určitým způsobem ovlivnit⁴⁸⁾, nicméně např. dle Běhana některá pozdější rozhodnutí ESD tento přístup modifikovala, když bylo uváděno, že v případě podpor zanedbatelného významu lze uvažovat o vyvratitelné právní domněnce nepostižení obchodní výměny.⁴⁹⁾ Tyto zřejmé vývojové tendence vyústily v zakotvení pravidla de minimis, které mu se však blíže v tomto příspěvku věnovat nebudu. Pouze se v tomto ohledu omezím na obecné konstatování, že cílem zakotvení tohoto pravidla bylo nepochybně stanovit určitou prahovou hodnotu, pod níž jsou obecně podpory považovány za opatření slučitelná s vnitřním trhem, jinými slovy se v takovém případě jedná o opatření, které nesplňuje všechny podmínky předpokládané v čl. 107 odst. 1 SFEU.

Pokud se týče určení formy státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, není toto ustanovení ani v tomto nikterak blíže konkrétní. Ba naopak, omezuje se na pouhé obecné konstatování "podpora poskytovaná v jakékoliv formě". Přestože i tato část ustanovení čl. 107 odst. 1 SFEU za nekonkrétní, důvody proč tomu tak je, jsou logické. Poskytovatelem státní podpory, jak z dikce tohoto ustanovení vyplývá, může být celá řada různých subjektů. Vynalézavost je v tomto pohledu dle mého názoru nikdy nekončící proces, proto vždy bude snaha pokusit se nalézt nové alternativní způsoby, jak případně pomoci vybraným podnikům či odvětvím, které se dostanou do potíží či nelehké situace. výčet možných forem opatření státní podpory by proto byl nežádoucím způsobem omezující, a tak jej nikde nenajdeme, a to ani v právních předpisech EU, ani příslušné rozhodovací praxi. Pokud je někde určitý výčet uveden, jde vždy o výčet demonstrativní. Pro účely hledání nejčastějších forem poskytovaných státních podpor je dle mého názoru vhodné nahlédnout např. do Registru státních podpor EU.⁵⁰⁾ Jako nejčastější příklady jsou uváděny úlevy v oblasti daní či poplatků (např. snížení daňového základu, snížení sazby daně, odklad placení daně, prominutí nedoplatku na dani, prominutí penále z prodlení atd.), úlevy v oblasti pojistného na sociální či zdravotní pojištění a dalších obdobných platbách, přímé , prodeje nemovitostí za zvýhodněných podmínek, financování prostřednictvím veřejných podniků, dotované služby, financování prostřednictvím kumulace rezerv a jiné.

Z hlediska hledání nejčastějších forem státních podpor neslučitelných s vnitřním trhem pro zajímavost opět nahlédneme do dostupné rozhodovací praxe Soudního dvora. V jednom ze starších rozhodnutí ESD z roku 1974 se uvádí, že pro posouzení státní podpory není důležitá konkrétní její forma, rozhodující je vždy zejména její účinek.⁵¹⁾

V jiných soudních rozhodnutích vydaných o něco později byl ESD o něco konkrétnější, neboť uvedl alespoň výše zmíněný výčet příkladmý, např. osvobození od daně nebo daňová úleva⁵²⁾, odklad daní a za určitých podmínek úlevy v placení příspěvků na sociální zabezpečení přiznané podniku orgánem pověřeným jejich výběrem na základě jeho diskreční pravomoci⁵³⁾, dodávka zboží nebo poskytování služeb za preferenčních podmínek⁵⁴⁾, skutečné vzdání se veřejných prostředků nebo osvobození od povinnosti platby pokut a peněžitých sankcí⁵⁵⁾ mohou splňovat podmínku financování ze státních prostředků. Pokud se týče vymezení forem opatření státní podpory lze konstatovat, že s názory Soudního dvora se obecně shodují i názory jednotlivých generálních advokátů. Výrazná názorová odchylka se neobjevila ani v historickém kontextu. Jako příklad lze uvést názor generálního advokáta Niila Jaaskinena v případu ve věci France Télécom SA⁵⁶⁾, podle něhož "opatření, kterým veřejné orgány poskytují určitým podnikům osvobození od daně, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví příjemce do výhodnější finanční situace oproti ostatním poplatníkům, je státní podporou, obdobně tak může státní podporu představovat opatření, které poskytuje určitým podnikům snížení daně nebo odklad zaplacení obvykle dlužné daně." Za zajímavý soudní názor považuji závěr ESD konstatovaný v případu ve věci Residex Capital IV CV vs. Gemeente Rotterdam⁵⁷⁾, dle něhož "vzdání se svých příjmů ze strany státu, ačkoli z něj neplyne žádný přímý převod veřejných prostředků, může také představovat podporu neslučitelnou s vnitřním trhem". V jednom z dalších případů Soudní dvůr dospěl k názoru, že k tomu, aby určitá podpora mohla být považována za státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, "musí být výhoda poskytovaná jednomu nebo více podnikům financována ze státních prostředků, není dle dostupné judikatury nezbytné prokázat ve všech případech, že k převodu těchto státních prostředků skutečně došlo".⁵⁸⁾ V jednom z nedávných rozhodnutí označil Soudní dvůr za státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem půjčku zaručenou veřejným orgánem. Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že v případě, že získal-li dlužník půjčku, kterou mu poskytla úvěrová instituce a jež byla zaručena veřejnými orgány členského státu, získal tento dlužník finanční výhodu, a proto je tak příjemcem státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem, jelikož finanční náklady, které nese, jsou nižší než finanční náklady, které by nesl, kdyby si musel obstarat totéž financování a tutéž záruku za tržní ceny.⁵⁹⁾ V uvedeném případě Soudní dvůr dále konstatoval, že dlužník se nacházel v takové finanční situaci, že nemohl získat půjčku na kapitálových trzích, nicméně věřitel mu ve srovnání se sazbou platnou na trhu poskytl půjčku za výhodnější sazbu pouze proto, že jiný subjekt poskytl záruku.⁶⁰⁾

Záměrem tohoto příspěvku bylo, jak jsem v úvodu naznačila, poukázat na (a nebo možná jen třeba připomenout) některé evropské judikáty zabývající se podmínkami, jež jsou vymezeny v čl. 107 odst. 1 SFEU, tj. podmínkami při jejichž naplnění je státní podpora považována za neslučitelnou s primárním právem EU. Ačkoliv jsem se záměrně zde nezabývala pohledem vývoje názorů i jiných evropských institucí, zajímavý by jistě byl nepochybně také pohled z hlediska rozhodovací praxe Komise či Rady.

Z judikatury nejenom zmíněné v tomto příspěvku, ale i z dalších názorů vyplývajících z rozhodovací praxe Soudního dvora totiž dle mého názoru lze vyvodit rovněž i to, že nelze na poskytování státních podpor nahlížet pouze jednostranně, tj. že jejich poskytování má, resp. může mít na hospodářskou soutěž a vnitřní trh vždy pouze dopad negativní. Poskytované státní podpory nepochybně sehrávají na vnitřním trhu také roli pozitivní, např. v boji proti nezaměstnanosti, či v rámci regionálního rozvoje a ekonomického posílení malých a středních podniků aj., což je také velmi podstatné. Nicméně nelze pominout i to, že obecně platí, že evropská právní úprava pokládá státní podpory za nežádoucí, a proto, až na právem stanovené výjimky, neslučitelné s vnitřním trhem. I přes určitou dlouhodobou neměnnost tohoto zákazu státních podpor v právu EU se tato unijní politika v čase určitým způsobem vyvíjela i vyvíjí dále, zejména v závislosti na ekonomické situaci nejenom EU, ale také členských států EU, a to právě díky judikatuře Soudního dvora, který v tomto ohledu sehrává významnou roli.

Zamyšlením nad tím, zda jsou v rámci primárního práva EU dostatečně exaktně hmotně právně vymezeny podmínky neslučitelnosti státních podpor s vnitřním trhem, jsem toho názoru, že nikoliv. Domnívám, že se jedná o úpravu určitým způsobem , avšak nutno dodat, že tato abstraktnost je nepochybně zcela záměrná. Jako hlavní důvod tohoto přístupu spatřuji především umožnit extenzivního výkladu ustanovení čl. 107 odst. 1 SFEU ve vazbě na hlavní záměr této evropské regulace, proto evropská soudní v této souvislosti zaujímá velmi významnou roli, neboť se již mnoho let aktivně podílí na spoludotváření a aplikaci tohoto významného ustanovení primárního práva v praxi. Jak je z tohoto příspěvku nepochybně zřejmé (s ohledem na stáří některých judikátů), děje se tak ve své podstatě již od samého počátku uplatňování této evropské regulace v této právní oblasti, přičemž se dá předpokládat, že dalším vývojem bude procházet i nadále, proto závěry uváděné v evropské judikatuře by měly být předmětem naší pozornosti jistě i nadále.