Věrohodnost svědeckých výpovědí

K předpisům:

Nelze proto dovozovat neprokázání okolnosti, komu byly finanční prostředky vyplaceny, jen z okolnosti, že si ten který svědek přesně nevybavuje, které konkrétní osobě byla hotovost vyplacena nebo nedokáže ztotožnit a identifikovat tohoto příjemce hotovosti podle jeho podpisu. Zde totiž musí posuzující orgán brát v potaz řadu dalších skutečností. Mezi nimi je pak rozhodující časový úsek mezi podaným svědectvím a okamžikem, jehož svědectví se výpověď týká. Uvedené platí tím spíše, není-li svědek s osobou, které se svědectví týká, v běžném nebo každodenním styku. Bylo by iluzorní, kdyby si měl svědek po delší době přesně pamatovat, kdo konkrétně s ním jednal, jakých okolností se toto jednání detailně týkalo, kdo konkrétně mu byl dále přítomen apod. Naopak, pokud by svědek za těchto okolností zcela přesně popisoval osvědčované skutečnosti, mohlo by to nasvědčovat tomu, že výpověď svědka byla smluvená.

Daňové řízení je specifické v tom, že zpravidla probíhá s časovými odstupy mnoha let. Proto mají-li být v rámci něj prováděny svědecké výpovědi, bude svědek velmi často vypovídat ohledně skutečností, které se staly mnoho let nazpátek. Finanční správa však stále odmítá zohlednit fakt, že vzpomenout si po tolika letech na podrobnosti požadované v řízení je mnohdy nereálné. Proto není správný postup svědeckou výpověď odmítnout jako nevěrohodnou z důvodu, že svědek nezodpověděl velmi podrobné dotazy správce daně. Vždyť jak uvedl Nejvyšší správní soud, právě zodpovězení takovýchto dotazů by mnohdy nasvědčovalo na výpověď účelovou. To obzvláště, jednalo-li by se o okolnosti z pohledu svědka nevýznamné.