Náhrada nákladů řízení obdobných žalob

K předpisům:

Stěžovatel dále namítá, že žalobkyni neměla být ve skutkově identických věcech přiznána náhrada nákladů řízení za každou jednotlivou věc, přičemž poukázal na způsob, jakým soud vypočítal náhradu hotových výdajů. Předmětem řízení před městským soudem bylo v nyní projednávané věci jedna samostatně podaná žaloba vztahující se k jednomu zdaňovacímu období. Přestože lze připustit, že paralelně vedené žaloby proti rozhodnutím týkajícím se dalších zdaňovacích období jsou svým obsahem velmi podobné, vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc (advokátní tarif), nepočítá se snížením náhrady mimosmluvní odměny v případech, kdy řízení nejsou spojena ke společnému projednání a rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 citované vyhlášky. Argumentace stěžovatel tedy na projednávanou věc nedopadá a přiléhavá není ani námitka týkající se výpočtu paušální náhrady hotových výdajů, neboť jak již bylo uvedeno výše, v nyní posuzované věci se jedná o jedno samostatně vedené žalobní řízení proti jednomu rozhodnutí stěžovatele. Nejvyšší správní soud tedy stěžovateli nepřisvědčil ani při hodnocení okruhu námitek směřujících do výroku II. napadeného rozsudku městského soudu.

V rámci soudního řízení správního je problematika nákladů řízení zpravidla věcí úsměvnou. Tomu je tak z důvodu, že přiznané náklady jen ve výjimečných případech korespondují se skutečnými náklady žalobce. Na vině je pak skutečnost, že jakkoliv hodnotný spor ve věcech daňových je stejně složitý, jako spor v jakékoliv jiné oblasti správního práva (např. přestupkové řízení). O to smutnější je pak snaha finanční správy rozporovat i tyto nízké náklady tak, jak tomu bylo v této věci. Dle Nejvyššího správního soud však platí, že navzdory podobnosti žalob žalobce je nutno za každou přiznat samostatnou náhradu, ledaže by došlo ke spojení věcí.