Daňové úniky ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva

Ačkoliv to není na první pohled zcela zjevné, vztahuje se na daňové úniky i Evropská úmluva o lidských právech (dále jen "Úmluva"), a to nejen po stránce hmotně právní (zejména při ochraně práva na pokojné užívání majetku), ale i procesně právní, pokud jde o právo daňového delikventa na spravedlivý proces.

Níže uvedené vybrané a zestručněné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") mají charakter precedentů nejen pro Soud samotný, ale i pro všechny smluvní státy Úmluvy (včetně České republiky), neboť ta má ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky přednost před zákony.

V případu Veeber v. Estonsko byl stěžovatelem estonský občan, majitel a předseda představenstva společnosti AS Giga. Stěžovatel byl rovněž předsedou představenstva společnosti AS Tartu Jöujaan.

Dne 7. října 1996 byl stěžovatel obviněn, jako předseda představenstva společností AS Giga a AS Tartu Jöujaan, na základě článku 148-1 § 7 trestního zákoníku:

Dne 13. října 1997 byl stěžovatel shledán vinným ve smyslu obžaloby a byl mu udělen podmínečný trest odnětí svobody na tři a půl roku. Při usvědčování stěžovatele z trestného činu daňového úniku podle článku 148-1 § 7 trestního zákoníku soud konstatoval, že trestná činnost započala ve třetím čtvrtletí 1993 a že poslední trestný čin započal 12. května 1995. Soud první instance konstatoval, že se jednalo o pokračující trestné činy. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit městským daňovým orgánům částku ve výši 853 550 estonských korun.

Stěžovatel se odvolal a argumentoval tím, že článek 148-1 § 7 trestního zákoníku byl aplikován retroaktivně, neboť nabyl účinnosti až 13. ledna 1995. Před tímto datem bylo možné pachateli uložit jen správní sankci. Stěžovatelovo odvolání však bylo zamítnuto.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžovatel tvrdil, že k jeho odsouzení došlo v důsledku retroaktivní aplikace trestního zákoníku, a to v rozporu s článkem 7 § 1 (nullum crimen sine lege) Úmluvy.

Soud připomněl, že záruka daná článkem 7, která je podstatným prvkem právního státu, zaujímá prominentní místo v systému ochrany. Což je ještě zdůrazněno tím, že od tohoto ustanovení není povolena odchylka podle článku 15 Úmluvy v době války nebo ohrožení státu. Tento článek je třeba interpretovat a aplikovat, jak vyplývá z jeho předmětu a účelu, tak, aby poskytoval účinnou pojistku proti arbitárnímu trestnímu stíhání, odsouzení a potrestání (viz rozsudek ve věci S. W. v. Spojené království ze dne 22. listopadu 1995, Serie a 335-B, str. 41, § 34).

Podle judikatury Soudu se článek 7 Úmluvy neomezuje pouze na zákaz retrospektivní aplikace trestního zákona v neprospěch obviněného, neboť obsahuje v obecnější rovině princip, že pouze zákon může definovat trestný čin a stanovit trest (nullum , ) a princip, že trestní zákon nelze vykládat extensivně ke škodě obviněného. Z těchto principů jasně vyplývá, že trestný čin musí být jasně definován zákonem. Tento požadavek je splněn, jestliže jednotlivec může poznat ze znění zákona znění relevantního ustanovení a je-li to nutné i za pomoci soudního výkladu, které trestné jednání či opomenutí jej činí trestně odpovědným (viz výše citovaný rozsudek ve věci S. W. v. Spojené království, str. 41-42, § 35 a rozsudek ve věci Kokkinakis v. Řecko ze dne 25. května 1993, Serie A 260-A, str. 22, § 52).

Pokud jde o stávající případ, Soud poznamenal, že stěžovatel byl odsouzen na základě článku 148-1 § 7 trestního zákoníku ve znění ze dne 13. ledna 1995 pro daňové trestné činy spáchané v letech 1993-1996.

Soud konstatoval, že aplikace trestního zákoníku dne 13. ledna 1995 na pozdější trestné činy nebyla předmětem tohoto případu. Otázkou, o které bylo třeba rozhodnout, bylo, zda rozšíření zákona na činy spáchané před tímto datem bylo či nebylo v rozporu s článkem 7 Úmluvy.

V této souvislosti Soud připomněl, že není jeho úkolem rozhodovat o trestní odpovědnosti stěžovatele, což přísluší vnitrostátním soudům, nýbrž zvážit, zda z hlediska článku 7 § 1 Úmluvy byly stěžovatelovy činy v době, kdy byly spáchány, trestnými činy definovanými s dostatečnou předvídatelností a dostupností ve vnitrostátním právu (viz rozsudek ve věci Streletz, Kessler a Krenz v. Německo (GC/, č. 34044/96 aj., § 51, ECHR 2001-II).

Soud poznamenal, že podle článku 148-I trestního zákoníku byl daňový únik trestným činem již před 13. lednem 1995, tj. i v letech 1993 a 1994, kdy se stěžovatel dopustil některých činů, z nichž byl obviněn. Avšak předpokladem pro trestní odsouzení podle zákona platného v té době bylo, že dotčená osoba již dříve byla shledána odpovědnou pro za spáchání podobného deliktu a byl jí uložen trest ve správním řízení.

Znění článku 148-1 trestního zákoníku, který nabyl účinnosti 13. ledna 1995, zachovalo požadavek předchozího potrestání ve správním řízení, avšak připojilo zde podmínku týkající se úmyslu. Obě podmínky byly alternativní a nikoli kumulativní. Takže nálezem stěžovatelovy viny podle tohoto článku vnitrostátní soudy v podstatě konstatovaly skutečnost, že předtím jemu uložený správní trest nebyl překážkou pro odsouzení.

Estonské soudy však v odůvodnění svých rozsudků zahrnuly činy, které byly spáchány během posledních dvou let, neboť tvrdily, že byly součástí pokračující trestné činnosti, která trvala až do roku 1996.

Soud poznamenal, že "pokračujícím trestným činem" je takový trestný čin, který je páchán po určitou dobu (viz rozsudek ve věci Ecer a Zeynek v. Turecko, stížnosti č. 29295/95 a 29363/95, § 33, ECHR 2001-II). Dále Soud uvedl, že stěžovatel byl odsouzen pro úmyslné a rozsáhlé zatajování částek podléhajících zdanění a že daňovým orgánům předložil falešné informace o výdajích společností po delší období. Zatímco počátek stěžovatelovy trestné činnosti spadal do doby před nabytím účinnosti ustanovení, podle kterého byl odsouzen, jeho činnost byla pokládána za vyplývající z trvajícího stavu, který přetrvával po kritickém datu.

Soud konstatoval, že podle znění článku 148-1 trestního zákoníku před jeho změnou v roce 1995 mohl být jednotlivec trestně odpovědným z daňového úniku, pouze "jestli mu byl uložen trest ve správním řízení za podobný čin." Podmínku zde tudíž byl prvek deliktu daňového úniku, bez něhož nebylo možné jednotlivce trestně odsoudit.

Dále Soud poznamenal, že značný počet činů, po které byl stěžovatel odsouzen, byl spáchán v době před lednem 1995. Trest uložený stěžovateli - podmíněné odnětí svobody na tři a půl roku - se vztahoval i na činy spáchané před lednem 1995. Nebylo tudíž možné tvrdit (jak uváděla estonská vláda), že přístup estonských soudů neměl vliv na přísnost trestu a že pro stěžovatele neměl negativní důsledky.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Soud k závěru, že estonské soudy aplikovaly změnu trestního zákoníku z roku 1995 retrospektivně na chování, které před nabytím účinnosti této změny nebylo trestné. Proto došlo ve stávajícím případu k porušení článku 7 Úmluvy.

(Blíže viz rozsudek ve věci Veeber v. Estonsko ze dne 21. ledna 2003, stížnost č. 45771/99.)

V případu J. B. v. Švýcarsko byl stěžovatelem švýcarský občan, proti němuž bylo vedeno řízení pro daňový únik. Stěžovatel byl švýcarskými orgány několikrát vyzván, aby jim předložil všechny listiny, které měl u sebe a které měly vztah ke společnosti, do níž investoval peníze. Jelikož stěžovatel těmto výzvám nevyhověl, byla mu čtyřikrát udělena pokuta.

Ve své stížnosti adresované Soudu stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo neobviňovat sám sebe, které je ve smyslu judikatury Soudu jedním z prvků práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 6 Úmluvy.

Úvodem se Soud musel zabývat otázkou, zda bylo proti stěžovateli vzneseno "trestní obvinění". Tento pojem je z hlediska článku 6 Úmluvy zcela autonomní. Ve své dřívější judikatuře Soud určil, že existují tři kritéria, která je třeba vzít v úvahu, má-li se rozhodnout o tom, zda byla určitá osoba "obviněna z trestného činu" ve smyslu článku 6. Jsou jimi 1) klasifikace deliktu jako trestného činu podle vnitrostátního práva, 2) povaha deliktu a 3) povaha a stupeň tvrdosti trestu, který této osobě hrozí (viz , rozsudek ve věci Öztürk v. Německo ze dne 21. února 1984, Serie A-73, str. 18, § 50). Z judikatury Soudu rovněž vyplývá, že řízení směřující k uložení pokuty pro trestný čin daňového úniku je třeba posuzovat z hlediska článku 6 § 1 Úmluvy.

Ve stávajícím případu nebylo mezi stranami sporu o tom, že tento případ je třeba takto posuzovat, neboť kromě stěžovatele zastával toto stanovisko i Spolkový soud Švýcarska.

Evropský soud dále konstatoval, že po celou dobu řízení mohly daňové orgány uložit stěžovateli pokutu pro trestný čin daňového úniku, což se nakonec stalo. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 21 625,98 švýcarských franků. Tento trest však neměl být finanční kompenzací, ale byl spíše trestní a odrazující povahy a s ohledem na jeho výši byl "trestní" povahy. Proto podle názoru znamenalo uvedené řízení ve světle judikatury Soudu rozhodnutí o trestním obvinění. Soud tak mohl konstatovat, že se na daný případ vztahuje článek 6 Úmluvy a že je tudíž třeba zjistit, zda byl či nebyl porušen.

I když neobviňovat sám sebe není v Úmluvě výslovně zmíněno, je nicméně uznáváno jako mezinárodní standard jako prvek spravedlivého trestního procesu. Právo sám sebe neobviňovat předpokládá, že státní orgány se budou snažit dokázat vinu obviněné osoby tak, aniž by se uchýlily k jakémukoli donucování proti její vůli. Poskytováním obviněnému ochrany před donucování ze strany státních orgánů přispívá tato předcházení chybám v justici a naplňování účelu článku 6 (viz např. rozsudky ve věci John Murray v. Spojené království ze dne 8. února 1996, Reports 1996-I, str. 49, § 45, ve věci Saunders v. Spojené království ze dne 17. prosince 1996, Reports 1996-VI, str. 2064-65, § 68-69 a ve věci Serves v. Francie ze dne 20. října 1997, Reports 1997-VI, str. 2173-74, § 46).

Ve stávajícím případu, když 11. prosince okresní úřad zahájil řízení proti stěžovateli o daňovém úniku, byl stěžovatel vyzván, aby předložil všechny dokumenty týkající se společnosti, do níž investoval peníze. Když tak stěžovatel neučinil, byl požádán při dalších třech příležitostech informovat o zdroji svých příjmů. Když na to stěžovatel nijak nereagoval, obdržel pořádkovou pokutu ve výši 1 000 švýcarských franků. Po čtyřech dalších výstrahách byla stěžovateli uložena druhá pořádková pokuta ve výši 2 000 švýcarských franků. Stěžovatel podal proti této druhé pokutě neúspěšný protest u Spolkového soudu, načež obdržel dvě další pořádkové pokuty.

Ukázalo se tak, že se švýcarské orgány snažily přinutit stěžovatele, aby předložil dokumenty obsahující informace o jeho příjmech za účelem vyměření jeho daní. Podle rozsudku Spolkového soudu ze dne 7. července 1995 bylo obzvláště důležité pro státní orgány vědět, zda stěžovatel získal či nezískal příjmy, které nebyly zdaněny. Stěžovatel nemohl vyloučit, že pokud vyplývalo z těchto dokumentů, že měl další příjmy, které předtím nebyly zdaněny, byl by mu hrozil trest za daňový únik.

Je pravda, že stěžovatel uzavřel dne 28. listopadu 1996 dohodu, která ukončila několik daňových řízení týkajících se pořádkových pokut. Tato dohoda však výslovně vylučoval stávající stížnost před Soudem, která směřovala proti rozsudku Spolkového soudu ze 7. července 1995 ve věci pořádkové pokuty uložené stěžovateli 29. listopadu 1990.

Soud konstatoval, že ve svém rozsudku ze dne 7. července 1995 Spolkový soud se odvolal na různá ustanovení trestního zákona ukládající osobu jednat tak, aby umožnila státním orgánům jej odsoudit, např. povinnost instalovat tachografy v nákladních automobilech nebo podrobit se krevní zkoušce. Avšak podle názoru Soudu neobsahoval stávající materiál této povahy, který podobně jako v případu Saunders v. Spojené království (viz rozsudek ze dne 17. prosince 1996, stížnost č. 19187/91, § 69) měl nezávislou existenci na dotčené osobě, takže jej nebylo možné získat proti vůli této osoby.

Vláda uvedla, že stěžovatel nebyl povinen sám sebe obviňovat, protože švýcarské orgány věděly o existenci daných informací. Soud však nebyl tímto argumentem nijak přesvědčen.

Vláda dále namítala, že separace řízení - běžného daňového řízení na jedné straně a trestního řízení na straně druhé - by nebyla praktická. Soud však připomněl, že jeho úkolem je zjistit, zda smluvní stát dosáhl výsledku předvídaného Úmluvou a nikoli stanovit, které prostředky by měl stát použít, aby splnil své závazky dané Úmluvou (viz rozsudek ve věci De Cubber v. Belgie ze dne 26. října 1984, Serie A-86, str. 20, § 35).

Na základě výše uvedeného Soud nalezl, že ve stávajícím případu byl porušen článek 6 § 1 Úmluvy neobviňovat sám sebe.

Jako spravedlivé zadostiučinění přiznal Soud stěžovateli:

(Blíže viz rozsudek ve věci J. B. v. Švýcarsko ze dne 3. května 2001 ke stížnosti č. 31827/96.)

V případu André a ost. v. Francie byli stěžovateli Marc André, francouzský občan z Marseille a společnost podle francouzského práva (SCP) André, André a společníci. Stěžovateli tak byli advokát a advokátní kancelář.

Případ se týkal domovní prohlídky, kterou provedli v pracovních prostorách úředníci finanční správy za účelem nalézt usvědčující dokumenty proti společnosti jednoho z klientů advokátní kanceláře, která byla podezřelá z daňového úniku. Domovní prohlídka proběhla za přítomnosti pan M. André, předsedy advokátní komory v Marseille a jednoho policisty, přičemž bylo zabaveno 66 dokumentů. Mezi nimi se nacházely rukopisné poznámky a jeden dokument zmiňující rukopis redigovaný prvním stěžovatelem, o němž předseda advokátní komory poznamenal, že se jedná o osobní dokument advokáta podléhající profesnímu tajemství, takže jej nelze zabavit.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžovatelé tvrdili, že domovní prohlídka a zabavení dokumentů znamenaly porušení článků 6 § 1 a 3c) (právo na spravedlivý proces) a 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Úmluvy.

Úvodem Soud připomněl, že již dříve ve své judikatuře konstatoval, že postup stanovený článkem L. 16 B francouzské vyhlášky o fiskálním šetření nesplňuje požadavky článku 6 § 1 Úmluvy, přičemž neshledal důvod se od tohoto precedentu odchýlit.

Z uvedeného důvodu Soud konstatoval, že ve stávajícím případu byl porušen článek 6 § 1 Úmluvy.

Pokud se jedná o článek 8 Úmluvy, Soud připomněl, že pojem "obydlí" uvedený v tomto článku může například zahrnovat pracovnu člena svobodného povolání, zejména advokáta (viz rozsudky ve věci Niemietz v. Německo ze dne 16. prosince 1992, Serie A251-B, str. 34, § 30 a ve věci Roemen a Schmit v. Lucembursko, č. 51772/99, § 64, CEDH 2003-IV).

Proto Soud měl za to, že domovní prohlídka v pracovně stěžovatelů a uskutečněné zabavení dokumentů byly zásahem do výkonu jejich práva zaručeného článkem 8 odst. 1 Úmluvy.

Soud konstatoval, že tento zásah byl "předvídán zákonem". Ve skutečnosti článek L. 16 B francouzské vyhlášky o fiskálním šetření definuje podrobnosti, které je třeba respektovat při domovní prohlídce a současná aplikace ustanovení článků 56 a 56-1 trestního řádu zmiňuje výslovně respektování profesního a soukromého tajemství advokáta. Stěžovatelé tak netvrdili, že zde chyběl právní základ, nýbrž že zde neexistovala nutná proporcionalita sporných opatření za okolností daných stávajícím případem.

Soud ostatně připustil, že zásah sledoval "legitimní cíl" kterým byla obrna veřejného pořádku a prevence před trestnou činností.

Pokud jde o "nezbytnost" tohoto zásahu, Soud připomněl, že "výjimky stanovené odstavcem 2 článku 8 vyžadují zúženou interpretaci a že jejich nezbytnost v konkrétním případě musí být prokázána přesvědčivým způsobem" (viz rozsudky ve věci Crémieux v. Francie ze dne 25. února 1993, Serie A 256-B, str. 62, § 38 a ve věci Roemen a Schmit v. Lucembursko, č. 51772/99, § 68, CEDH 2003-IV).

Soud konstatoval, že domovní prohlídka a zabavení věcí advokátovi jsou nesporně zásahem do jeho profesního tajemství, které je základem důvěry, která musí existovat mezi advokátem a jeho klienty. Ostatně ochrana profesního tajemství a zejména pak důsledek pro právo, které má advokátův neobviňovat sám sebe, jsou tím obzvláště dotčeny. Takže jestliže vnitrostátní právo může dovolovat domovní prohlídku v pracovně advokáta, pak musí nutně obsahovat zvláštní garance. Samotná Úmluva nezakazuje ukládat advokátům určité povinnosti ohledně vztahů s jejich klienty. To se týká zejména případů, kdy se advokát podílí na trestné činnosti nebo uchyluje-li se k některým nekalým praktikám. Je však nezbytné striktně vymezit taková opatření, protože advokát zaujímá ve vedení justice důležité postavení.

Ve stávajícím případu Soud poznamenal, že domovní prohlídka byla provázena speciální procesní zárukou, jelikož byla provedena za přítomnosti předsedy advokátní komory.

Oproti tomu však kromě absence soudce, který domovní prohlídku dovolil, nebyly přítomnost předsedy advokátní komory a jeho protesty s to zabránit tomu, aby byly prostudovány všechny zabavené dokumenty. Jelikož se jednalo také o rukopisné poznámky prvního stěžovatele, Soud konstatoval, že nebylo sporu o tom, že šlo o osobní dokumenty advokáta, podléhající profesnímu tajemství, jak ostatně zdůraznil předseda advokátní komory.

Soud zjistil, že povolení k domovní prohlídce bylo formulováno velmi široce a nařizovalo přistoupit k domovní prohlídce a k nezbytnému zabavení věcí nezbytných pro nalezení důkazů na místech, kde je možné je nalézt, včetně profesních prostor stěžovatelů. Tak měli finanční úředníci a policisté široký prostor pro svou působnost.

Soud pak také konstatoval, že účelem domovní prohlídky bylo u stěžovatelů coby advokátů odhalit podvod, z něhož byli podezíráni, zabavit dokumenty, které by je usvědčily a použít je proti nim. Stěžovatelé však předtím nebyli formálně obviněni z toho, že by se podíleli na trestné činnosti svých klientů.

S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Soud konstatoval, že domovní prohlídka a zabavení věcí v prostorách stěžovatelů byly za daných okolností disproporcionální ve vztahu k jejich účelu. Proto ve stávajícím případu došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

(Blíže viz rozsudek ve věci André a ost. v. Francie ze dne 24. července 2008, stížnost č. 18603/03.)

V případu Ruotsalainen v. Finsko byl stěžovatelem finský občan žijící ve městě Lapinlahti.

Při namátkové silniční kontrole v lednu 2001 policie zjistila, že stěžovatelův kamion jel na naftu, která podléhala nižší dani než nafta, kterou měl mít natankovanou. Bylo proti němu zahájeno trestní řízení, v němž byl odsouzen k zaplacení pokuty v částce 720 finských marek rovnající se 121 euro, pro spáchání přečinu daňového úniku. Bylo zjištěno, že stěžovatel měl natankovanou plnou nádrž a že zmíněný přečin spáchal úmyslně. Jelikož stěžovatel proti uloženému trestu nevznesl námitky, nabyl rozsudek právní moci v březnu 2001.

Proti stěžovateli bylo rovněž zahájeno správní řízení a v září 2001 byl vyzván, aby zaplatil rozdíl mezi daní, kterou zaplatil a daní, kterou měl zaplatit. Jelikož použil daňově méně zatíženou naftu, než byl povinen, aniž by o tom předem informoval celníky, bylo mu uloženo zaplatit trojnásobek obvyklé daně, který činil 90 000 finských marek, tj. cca 15 137 euro.

Finské orgány následně zamítly stěžovatelovu žádost o snížení této částky.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžovatel tvrdil, že byl v jeho případě porušen článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jelikož byl za stejný přečin potrestán dvakrát.

Soud připomněl, že účelem článku 4 § 1 Protokolu č. 7 je zakázat opakování trestního řízení, které bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím. Ve stávajícím případu byly předmětem přezkoumání dvě sankce uložené stěžovateli ve dvou po sobě následujících řízeních. Dne 26. února 2001 dostal stěžovatel v trestním řízení pokutu a 17. září 2001 musel stěžovatel zaplatit trojnásobek daně ve správním řízení.

Soud připomněl, že právní charakteristika řízení podle vnitrostátního práva nemůže být jediným relevantním kritériem aplikability principu zakotveného v článku 4 § 1 Protokolu č. 7. V opačném případě by bylo toto ustanovení přenecháno k volné úvaze smluvních států v takové míře, že by mohlo vést k důsledkům neslučitelným s předmětem a účelem Úmluvy (viz např. rozhodnutí ve věci Strorbräten v. Norsko (dec.) ke stížnosti č. 12277/04).

Pojem "trestní řízení" uvedený v textu článku 4 Protokolu č. 7 je třeba interpretovat ve světle obecných principů vztahujících se k odpovídajícím termínům "trestní obvinění" a "trest" v článcích 6 a 7 Úmluvy (viz např. rozhodnutí ve věci Haarvig v. Norsko (dec.) ze dne 11. prosince 2007 ke stížnosti č. 11187/05).

V ustálené judikatuře Soudu lze nalézt tři kritéria, obecně známá jako "Engelova kritéria" (viz rozsudek ve věci Engel a ost. v. Nizozemsko ze dne 8. června 1976, Serie A-22), která je třeba vzít v úvahu při rozhodnutí o tom, zda existovalo či neexistovalo "trestní obvinění". Prvním kritériem je právní klasifikace porušení zákona podle vnitrostátního práva, druhým kritériem je podstata tohoto porušení a třetím kritériem je přísnost trestu, který porušiteli práva hrozí. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní a nemusí být kumulativní. Postačí, jestli dané porušení práva je co do své povahy pokládáno za trestný čin nebo že toto porušení práva činí určitou osobu za podléhající trestu, který svou povahou a stupněm tvrdosti náleží do oblasti trestního práva (viz rozsudek ve věci Ezeh a Connors v. Spojené království /GC/, stížnosti č. 39665/98 a 40086/98, § 86, ECHR 2003-X). Relativní nedostatek tvrdosti trestu nemůže připravit porušení práva o jeho inherentně trestní charakter (viz rozsudky ve věci Öztürk v. Německo, rozsudek ze dne 21. února 1984, Serie A-73, § 54 a ve věci Lutz v. Německo ze dne 25. srpna 1987, Serie A-123, § 55). To nevylučije kumulativní přístup, kdy separátní analýza každého kriteria neznemožňuje dospět k jasnému závěru ohledně existence trestního obvinění (viz např. rozsudek ve věci Jussila v. Finsko /GC/ ke stížnosti č. 73053/01, § 30-31).

Jak bylo uvedeno výše, tak za prvé byl stěžovatel pokutován v trestním řízení, protože použil daní méně zatížené palivo, což bylo daňovým podvodem. Řízení o tomto činu bylo "trestní" podle finské právní klasifikace. Řízení bylo "trestní" i ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 a v jeho důsledku byl stěžovatel "osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu". Záruka daná článkem 4 Protokolu č. 7 přichází v úvahu tehdy, jestliže nové řízení proběhne po předchozím osvobození nebo odsouzení, které nabylo právní moci, takže se jednalo o judicata. Ve stávajícím případu se stěžovatel proti rozsudku neodvolal, takže ten nabyl charakteru rei judicatae.

Později pak byl stěžovatel stíhán pro dluh na dani ve správním řízení.

S odkazem na první "Engelovo kritérium" je zřejmé, že dluh na dani nebyl kvalifikován jako trestný čin, nýbrž jako součást fiskálního režimu. To však není rozhodující. V tomto kontextu Soud již dříve nalezl, že oblast definovaná ve finském právním řádu jako "správní" zahrnuje i takové protiprávní činy, které mají trestně právní rysy, avšak jsou natolik triviální, že nejsou upraveny trestním právem (hmotným ani procesním).

Druhé kritérium, povaha porušení práva, je mnohem důležitější. Soud zjistil, že ustanovení zákona o dani z pohonných hmot směřuje spíše proti občanům než proti skupině, jež by měla zvláštní . Stěžovatel byl odpovědný jako majitel a uživatel vozidla na naftu. Pokud jde o argument vlády, že dluh na dani měl povahu náhrady škody, Soud jím za okolností stávajícího případu nebyl nijak přesvědčen. Mohlo tomu skutečně být tak, že uložená daň za pohonné hmoty odpovídala náhradě způsobené škody, Soud však upozornil na to, že skutečně zaplacená daň stěžovatelem byla ztrojnásobena. To je třeba pokládat za trest, který má odrazovat od recidivy, což je typickým znakem trestných činů (viz výše citovaný rozsudek ve věci Ezeh a Connors v. Spojené království, §§ 102 a 105). Je tudíž možné učinit závěr, že dluh na dani byl uložen v takové výši, že byl současně odrazující i trestající. Soud proto konstatoval, že tím byl dán trestní charakter zmíněného porušení práva.

Ve světle výše uvedeného Soud konstatoval, že povaha porušení práva byla taková, že učinila z řízení o daňovém dluhu ze dne 17. září 2001 "trestním řízením" ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7.

Dále se Soud musel zabávat otázkami, zda pozdější sankce vznikla v důsledku stejné skutečnosti jako sankce dřívější a zda zde došlo k duplikaci řízení.

Ve výše uvedeném případu Zolotukhin Rusko Soud konstatoval, že jeho , která byla nashromážděna k článku 4 Protokolu č. 7, demonstruje několik přístupů k otázce, zda byla porušení práva, pro něž byl stěžovatel stíhán, tatáž. Ve snaze skoncovat s touto právní nejistotou se Soud rozhodl poskytnout harmonizovanou interpretaci pojmu "stejné porušení práva" - element principu .

Soud se již dříve přiklonil k názoru, že článek 4 Protokolu č. 7 musí být interpretován jako zakazující stíhání nebo proces u druhého "porušení práva", pokud se toto porušení zakládá na identické skutečnosti či skutečnostech, které jsou v podstatě shodné.

Pokud jde o stávající případ, Soud přezkoumal, zda pozdější stíhání pro dluh na dani bylo založeno na stejných skutečnostech jako pokuta () a zda zde došlo k duplikaci řízení (). Soud konstatoval, že tvrzení o skutečnostech v rozhodnutích, jimiž byla "trestní řízení" zakončena, jsou vhodným odrazovým můstkem pro jeho rozhodnutí o tom, zda skutečnosti byly v obou řízeních identické nebo v podstatě shodné. Přezkoumání Soudu se tak muselo soustředit na ty skutečnosti, které založily sadu konkrétních faktických okolností týkajících se téhož pachatele a byly spolu spojeny v čase a prostoru.

Soud započal svou analýzu skutkových okolností stávajícího případu přezkoumáním událostí ze dne 17. ledna 2001 a pokuty udělené stěžovateli a daní z pohonných hmot. Dne 26. února 2001 byl stěžovatel pokutován podle Hlavy 29. článku 3 trestního zákona a oddílů 20 a 33 zákona o daních z motorových vozidel za daňový podvod nebo přesněji za porušení zákona o daních z motorových vozidel. I když konečný trestní rozsudek obsahoval pouze dva tresty pro zjištění skutečností, vyplývalo z něho, že pokuta byla udělena z toho důvodu, že stěžovatel použil daněmi méně zatížené palivo, než byla nafta v nádrži jeho vozidla, aniž by byl zaplatil dodatkovou daň, přičemž si vozidlo natankoval sám.

V následném správním řízení bylo stěžovateli uloženo doplatit dluh s odůvodněním, že u jeho vozidla bylo během roku 2001 použito palivo méně zatížené daní než nafta. Jelikož stěžovatel neinformoval celní správu o použití tohoto paliva předem, tak mu byla daň z paliva ztrojnásobena. V rozhodnutí se také uvádělo, že stěžovatel uznal, že použil nesprávné palivo.

Tato rekapitulace událostí a sankcí demonstrovala, že se jednalo o stejné jednání stejného delikventa ve stejném čase, a proto si Soud musel ověřit, zda skutkové okolnosti porušení práva, za něž byl stěžovatel pokutován, a skutkové okolnosti, kvůli nimž musel zaplatit trojnásobek daně, byly identické nebo v podstatě stejné.

Definice deliktů "daňový podvod" a "malý daňový podvod" podle Hlavy 29, článků 1 a 3 trestního zákona se odvolává na různé typy zakázaného chování. Každý z nich stačí k tomu, aby byla shledána vina. U policie se musí předpokládat, že se opírala o trestní nařízení nebo že se stěžovatel "jednal jinak podvodným způsobem" a tím způsobil nebo se pokoušel způsobit, aby daň nebyla náležitě vybrána. Také bylo vzato v úvahu, že stěžovatel si natankoval vozidlo sám.

V následném správním řízení byl stěžovatel stíhán za účelem vyrovnání daňového dluhu s odůvodněním, že jeho vozidlo jelo na pohonné hmoty, které byly méně daňově zatížené než nafta. Daňový dluh mu byl vyměřen třikrát vyšší, protože stěžovatel o uvedené skutečnosti neinformoval příslušný státní orgán. I když se v rozhodnutí správního soudu konstatovalo, že stěžovatel se k činu přiznal, uložení povinnosti zaplatit dluh na dani nevyžadovalo úmysl uživatele nesprávného paliva.

Suma sumárum, skutečnosti, na jejichž základě byl vynesen trestní rozsudek proti stěžovateli, se vztahovaly k tomu, že použil daňově výhodnější palivo, aniž by zaplatil dodatkovou daň. Daňový dluh mu bylo uloženo zaplatit proto, že stěžovatelovo vozidlo jezdilo na daňově výhodnější palivo než nafta a dluh byl ztrojnásoben, protože o tom nikoho neinformoval. Tato sankce mu byla udělena proto, aby jej odradila od recidivy. Takže skutečnosti obou řízení se nelišily, i když v prvním řízení se vyžadovalo úmyslné jednání. Skutkové okolnosti obou provinění je třeba podle názoru Soudu pokládat za totožné ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7. Soud dále konstatoval, že pozdější řízení nespadalo pod výjimky uvedené ve druhém odstavci citovaného ustanovení.

Na základě výše uvedeného dospěl Soud k závěru, že ve stávajícím případu byl porušen čánek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

(Blíže viz rozsudek ve věci Ruotsalainen v. Finsko ze dne 16. června 2009, stížnost č. 13079/03.)

V případu Mooren v. Německo byl stěžovatelem německý občan z Mönchengladbachu.

Vzhledem k tomu, že byl podezříván z daňového podvodu, byl 25. července 2002 zadržen a vzat do vazby. Dne 16. srpna 2002 Okresní soud v Mönchengladbachu vyslovil s vazbou souhlas. Odvolání proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl 9. září 2002. Stěžovatelův advokát, který se neúspěšně domáhal přístupu ke spisu, neakceptoval nabídku, že mu bude obsah spisu vysvětlen ústně.

Dne 14. října 2002 Odvolací soud v Düsseldorfu, k němuž se stěžovatel odvolal, zrušil rozhodnutí ze srpna a září 2002, jimiž byla vazba schválena, a vrátil případ okresnímu soudu. Odvolací soud odmítl rozhodnout o vazbě nebo zrušit nařízení ze dne 25. července 2002, které sice neshledal neúčinným (unwirksam), nýbrž pouze právně vadným (rechtsehlerhaft). Stěžovatel zůstal nadále ve vazbě.

Koncem října 2002 Okresní soud v Mönchengladbachu vydal nové nařízení ve věci umístění stěžovatele do vazby. Krajský soud zamítl stěžovatelův protest, ale schválil, za určitých podmínek, odklad výkonu. Stěžovatel byl propuštěn na svobodu 7. listopadu 2002 a 18. listopadu byl jeho advokátovi povolen přístup ke spisu.

Stěžovatel se obrátil na Spolkový ústavní soud, ale bez úspěchu.

Dne 9. března 2005 Okresní soud v Mönchengladbachu shledal stěžovatele vinným z daňového podvodu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na jeden rok a osm měsíců podmíněně.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžovatel tvrdil, že odvolací soud nezrušil původní nařízení okresního soudu o jeho vazbě ze dne 25. července 2002 a nepropustil jej na svobodu, I když shledal, že toto nařízení má právní vady. Dále si stěžoval na to, že jeho advokátovi nebyl umožněn přístup ke spisu, takže jej nemohl účinně obhajovat. Stěžovatel se přitom odvolal na články 5 (právo na svobodu a bezpečnost) a 6 (právo na spravedlivý proces) Úmluvy. Případem se nejprve zabýval senát a později i Velký senát, který vynesl konečný rozsudek.

Soud nejprve připomněl, že nařízení o vazbě trpělo právními chybami, protože v něm nebyly uvedeny podrobnosti vyžadované německým právem o skutcích, které měl stěžovatel spáchat. Tyto chyby však nečinily nutně toto nařízení neplatným ve smyslu článku 5 § 1 Úmluvy.

Soud dále zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dostatečně předvídatelné, takže neporušovalo obecný princip právní jistoty.

Soud tak mohl konstatovat, že článek 5 § 1 Úmluvy nebyl porušen.

Pokud jde o rychlost řízení, Soud připomněl, že článek 5 § 4 Úmluvy mimo jiné zaručuje osobám neoprávněně zadržovaným ve vazbě získat urychleně soudní rozhodnutí o propuštění na svobodu. Soud se přiklonil k názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu v Düsseldorfu ze dne 14. října 2002 vrátit případ soudu první instance pozdrželo bezdůvodně postup soudní kontroly, čímž došlo k porušení článku 5 § 4 Úmluvy.

Pokud se jedná o neumožnění advokátovi stěžovatele nahlédnout do spisu, Soud připomněl, že postup při protestu proti vazbě musí být kontradiktorní a zaručovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Jelikož tomu tak ve stávajícím případu nebylo, došlo zde k porušení článku 5 § 4 Úmluvy také z tohoto hlediska.

(Blíže viz rozsudek ve věci Mooren v. Německo ze dne 9. července 2009, stížnost č. 11364/03.)

V případu OAO Něfťannaja Kompanija YUKOS v. Rusko byla stěžovatelkou naftařská společnost YUKOS, největší a nejúspěšnější ruská obchodní společnost své doby. Společnost byla v úplném státním vlastnictví státu až do let 1995/96, kdy byla privatizována.

V roce 2002 byl YUKOS podroben sérii daňových auditů a žalovanou stranou v daňových řízeních a na jejich základě byl shledán vinným z opakovaných daňových podvodů, zejména použitím schématu daňového úniku spojeného z vytváření fiktivních společností v letech 2000-2003.

Dne 15. dubna 2004 bylo zahájeno řízení proti YUKOSu ve věci daňového roku 2000 a bylo mu zabráněno disponovat určitými finančními prostředky do doby, než bude vynesen rozsudek. Dne 26. května 2004 nařídil Obchodní soud v Moskvě YUKOSu, aby zaplatil do státního rozpočtu částku 99 375 110,548 rublů (RUB) odpovídající nezaplaceným daním, úrokům a pokutě. YUKOS se proti tomuto rozsudku odvolal, ale odvolací soud jeho odvolání zamítl.

Dne 7. července 2004 podal YUKOS neúspěšnou kasační stížnost proti rozsudkům z 26. května a 29. června 2004 a současně napadl tyto rozsudky prostřednictvím dohledu před Nejvyšším obchodním soudem Ruska. YUKOS mimo jiné tvrdil, že případ proti němu byl promlčen; podle článku 113 ruského daňového kodexu byl plátce daně pouze povinen platit pokuty za daňové trestné činy, od jejich spáchání ještě neuplynuly tři roky a tato lhůta počínala běžet ode dne, kdy skončilo daňové období.

Prezidium Nejvyššího obchodního soudu si vyžádalo stanovisko Ústavního soudu, který potvrdil dne 14. července 2005, že je třeba zde aplikovat tříletou lhůtu stanovenou článkem 113. Avšak v případě, že se daňový poplatník bránil daňovému dohledu a inspekci, přestala promlčecí lhůta běžet v okamžiku, kdy byl vyhotoven daňový audit. Na základě tohoto stanoviska zamítlo prezidium odvolání YUKOSu a konstatovalo, že případ nebyl promlčen, protože YUKOS se bránil daňové inspekci a audit Ministerstva financí za rok 2000 byl YUKOSu postoupen 29. prosince 2003, tj. v rámci tříleté lhůty.

V dubnu 2004 zahájily ruské orgány exekuční řízení, jehož důsledky byly následující: finanční prostředky YUKOSu v ruských bankách byly obstaveny, jeho účty v ruských bankách byly částečně zmrazeny a akcie v ruských podřízených společnostech byly zabaveny.

Dne 2. září 2004 Ministerstvo financí zjistilo, že YUKOS použil v roce 2001 stejnou daňovou úpravu jako v roce 2000. Vzhledem k tomu, že již byl předtím shledán vinným z podobného trestného činu, byla pokuta, jež mu byla uložena, zdvojnásobena.

Celkem za daňový rok 2001 byl YUKOS povinen zaplatit RUB 132 539 253, 849; za rok 2002 RUB 192 537 006,448 a za rok 2003 RUB 155 140 099,967.

YUKOS byl rovněž povinen zaplatit exekuční poplatky ve výši 7% celkového dluhu, cože nebylo možné odložit nebo podrobit splátkovému kalendáři.

YUKOS byl povinen zaplatit všechny uvedené částky ve velmi krátké době a několikrát se bezúspěšně pokusil prodloužit jejich lhůtu splacení.

Dne 20. července 2004 ohlásilo Ministerstvo spravedlnosti nadcházející prodej OAO Juganskneftegaz, hlavní (a také nejcennější) dceřiné společnosti YUKOSu. Dne 19. prosince 2004 bylo 76,79% akcií OAO Juganskneftegazu dáno do dražby, aby bylo možné uhradit dluh YUKOSu. Dva dny předtím byl konsolidovaný dluh YUKOSu ohodnocen částkou RUB 344 222 156,424.

YUKOS byl prohlášen za insolventní společnost 4. srpna 2006 a likvidován byl 12. listopadu 2007.

U Evropského soudu pro lidská práva si YUKOS stěžoval na nedostatky řízení o jeho daňové odpovědnosti za daňový rok 2000 a na nezákonnost a nepřiměřenost stanovení daní za léta 2000-2003 a jejich následnou exekuci. Tvrdil, že vynucování jeho daňové odpovědnosti bylo arbitrárně vedeno tak, aby mu bránilo ve splacení dluhů; zabavení jeho peněžních prostředků během sporu mu zabránilo dluh zaplatit. Dále si YUKOS stěžoval na 7% exekuční poplatky; na krátkou lhůtu pro dobrovolné zaplacení dluhu za roky 2000-2003; na nucený prodej OAO Juganskneftegaz. YUKOS dále tvrdil, že soudní výklad některých zákonů byly selektivní a unikátní, jelikož mnohé ruské společnosti používaly ruské daňové ráje. Uvedl, že daňové orgány tolerovaly a dokonce potvrzovaly techniku "optimalizace daní". Dále pak tvrdil, že legislativní úprava používání těchto technik připouštěla.

YUKOS se odvolal na článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces), na článek 1 Protokolu č. 1 (právo na pokojné užívání majetku), na články 13 (právo na účinný opravný prostředek), 14 (zákaz diskriminace), 18 (zákaz zneužití omezení práv) a 7 (nullum crimen sine lege) Úmluvy.

Pokud jde o článek 6 § 1 a 3(b), pak ve vztahu k řízení o stanovení výše daně nalezl Soud porušení článku 6 § 1 a 3(b) z následujících důvodů:

Soud však nenalezl, že jednání vůči YUKOSu bylo arbitrární nebo nespravedlivé; že právní zástupce YUKOSu byl během řízení podroben nespravedlivým omezením; že Městský soud v Moskvě vynesl svůj rozsudek, aniž by prostudoval všechny důkazy; že přístup YUKOSu k odvolacímu soudu byl nespravedlivě omezen.

Pokud jde o článek 1 Protokolu č. 1:

Stanovení výše daní za roky 2000-2001

Soud konstatoval, že řízení o výši daní proti YUKOSu bylo ve své podstatě řízením trestním a připomněl, že pouze zákon může definovat trestný čin a stanovit za něj odpovídající trest, přičemž zákony musí být dostupné a předvídatelné. Rozhodnutím ze dne 14. července byla změněna zákonná ustanovení o promlčecí lhůtě zavedením výjimky, což mělo následně vliv na výsledek řízení o dani za rok 2000.

Odsouzení YUKOSu podle článku 122 zákona o daních v řízení o stanovení daně za rok 2000 bylo rovněž základem pro nalezení jeho odpovědnosti za opakovaný trestný čin, což mělo za následek zdvojnásobení pokuty za rok 2001. Soud proto nalezl, že byl porušen článek 1 Protokolu č. 1, pokud jde o uložení a výpočet pokut týkajících se let 2000-2001 ze dvou důvodů: došlo k retroaktivní změně pravidel o aplikovatelnosti promlčecí lhůty a v důsledku toho ke zdvojnásobení pokuty za rok 2001.

Další stanovení daní za roky 2000-2003

Soud konstatoval, že zbývající část stanovení daní za roky 2000-2003 byla zákonná, sledovala legitimní cíl (zajištění placení daní) a byla proporcionální. Částky nebyly nepřiměřeně vysoké a nic nenasvědčovalo tomu, že by naložily na YUKOS individuální a disproporcionální břemeno. Soud proto nenalezl porušení článku 1 Protokolu č. 1, pokud jde o zbývající část stanovení daní za roky 2000-2003.

Exekuční řízení

Soud zjistil, že vymáhání dluhu vyplývajícího ze stanovení daní za roky 2000-2003 zahrnovalo: zabavení peněžních prostředků; exekuční náklady ve výši 7% celkového dluhu; nucený prodej OAO Juganskneftegaz. Tato opatření byla zásahem do práv YUKOSu zaručených článkem 1 Protokolu č. 1.

V průběhu celého řízení jednání různých státních orgánů mělo zákonný základ a právní ustanovení byla dostatečně přesná a jasná, takže splňovala standardy Úmluvy.

Soud konstatoval, že YUKOS byl jedním z největších plátců daní v Rusku a že byl podezříván a později shledán vinným u používání schématu pro únik daní v letech 2000-2003. Ukázalo se, že YUKOS neměl žádné peněžní prostředky na svých vnitrostátních účtech, aby mohl daně zaplatit okamžitě a z hlediska povahy a rozsahu dluhu bylo nepravděpodobné, že některá třetí strana bude souhlasit s poskytnutím půjčky nebo jinou formou záruky. Vzhledem k rozsahu daňového úniku, k částkám týkajících se let 2000-2003, ke skutečnosti, že ty byly splatné najednou po vystavení exekučního příkazu a s přihlédnutím k dřívějším nálezům Soudu ohledně pokut za roky 2000 a 2001 bylo pochybné, zda v době, kdy ruské orgány rozhodly o zabavení a aukci OAO Juganskneftegaz, byl YUKOS solventní ve smyslu oddílu 3 ruského zákona o úpadku, podle něhož se očekávalo, že solventní dlužník splatí své dluhy "do tří měsíců ode dne, kdy měl být splněna jeho povinnost."

Podstatou kauzy YUKOSu byla v podstatě rychlost, která byla požadována na to, aby zaplatil dluh s aukcí, která byla zorganizována.

Soud měl za to, že ruské orgány byly povinny vzít v úvahu všechny faktory při exekučním řízení, ale že tak neučinily. Žádné z jejich rozhodnutí neuvažovalo o nějaké alternativní metodě jejich výkonu.

Soud akceptoval, že exekutoři byli vázáni zákony, které mohly omezovat možnosti exekučního řízení. Přesto však měli určitou volnost výběru. Soud neshledal volbu prodeje OAO Juganskneftegazzcela nerozumnou, zejména s ohledem na celkovou částku dluhu na daních a na případné jeho další dluhy. Měl však za to, že před definitivním rozhodnutím prodat aktiva, která byla jedinou šancí YUKOSu na přežití, měly se ruské orgány zabývat také jinými možnostmi, jako např. tím, že vnitrostátní aktivy YUKOSu byla postižena soudním nařízením a byla k dispozici a YUKOS neměl námitky proti tomu, aby se prodala.

Soud dále poznamenal, že 7% poplatek za exekuci byl stanoven ve výši, kterou ruské orgány nehodlaly zvýšit, a že měl být zaplacen ještě předtím, než YUKOS začal splácet svůj hlavní dluh. Za okolností případu byla částka, kterou bylo třeba zaplatit, zcela nepřiměřená a vedla k likvidaci YUKOSu.

Ruské orgány byly rovněž neústupně neflexibilní, pokud šlo o jejich postup v exekučním řízení; jednaly velmi rychle a neustále odmítaly vyhovět požadavkům YUKOSu na posečkání a poskytnutí času. Tento nedostatek flexibility měl celkový negativní účinek na vedení exekučního řízení proti YUKOSu.

S ohledem na postup , na závazek zaplatit celý exekuční poplatek a na selhání ruských orgánů přihlédnout k důsledkům, jejich jednání Soud konstatoval, že ruské orgány nevytvořily spravedlivou rovnováhu mezi sledovaným legitimním účelem a použitými metodami, což znamenalo porušení článku 1 Protokolu č. 1.

Soud nenalezl porušení zbývajících článků, jejichž porušení stěžující si společnost namítala (což platilo pro články 14 a 18 Úmluvy) a neshledal nutným zabývat se některými články, jejichž porušení stěžující si společnost namítala (což platilo pro články 7 a 13 Úmluvy).

(Blíže viz rozsudek ve věci OAO Něfťannaja Kompanija YUKOS v. Rusko ze dne 20. září 2011 ke stížnosti č. 14902804.)

V případu Rafig Alijev v. Ázerbajdžán byl stěžovatelem ázerbajdžánský občan žijící v Baku. Stěžovatel byl ředitelem různých poboček jedné z největších ázerbajdžánských soukromých společností Azpetrol.

Dne 19. října 2005 byl stěžovatel zadržen na letišti v Baku, protože byl podezřelý z vývozu nedeklarovaných 30 000 amerických dolarů. Následujícího dne soud nařídil jeho umístění do vazby. Poté byl stěžovatel obviněn z několika dalších závažných trestných činů, zejména ze zpronevěry, z daňového podvodu a z nedovoleného vývozu velkého množství ropy a z toho, že po volbách v listopadu 2005 připravoval státní převrat.

V den zadržení stěžovatele byl rovněž zadržen jeden z jeho bratrů, Farhad Alijev, který byl v té době ministrem ekonomického rozvoje, protože byl podezřelý z toho, že podněcoval ke státnímu převratu. Podle stěžovatele, jeho další bratři buď ztratili svá zaměstnání, nebo byli rovněž uvězněni.

Stěžovatel tvrdil, že v den jeho zadržení zabavili funkcionáři Ministerstva financí a Ministerstva státní bezpečnosti velké částky peněz v pokladnách společnosti, jakož i četné cenné předměty pro jeho osobní potřebu a pro potřebu jeho rodiny v jeho domě.

Během následujících dvou dní vydaly generální prokuratura, Ministerstvo státní bezpečnosti a Ministerstvo vnitra tisková prohlášení, v nichž byla veřejnost informována o zadržení řady bývalých i současných státních funkcionářů, zejména bratra stěžovatele. V těchto prohlášeních se uvádělo, že byly shromážděny důkazy o přípravě převzetí moci silou.

Stěžovatelova vazba byla několikrát prodloužena a jeho žádosti o propuštění na svobodu byly systematicky zamítány.

Dne 8. června 2006 velká část kapitálových podílů Rafiga Alijeva, které se týkaly Banky Baku, byla obstavena na základě nařízení soudu, vydaného z podnětu prokurátora. Podle prokurátora byl stěžovatel vinen mnoha hospodářskými delikty, zejména ilegálním vývozem ropy, a další finanční prostředky získal protiprávní ekonomickou aktivitou. V okamžiku vydání nařízení o zabavení stěžovatelova majetku, nebyl R. Alijev ještě ani obviněn ze zmíněných trestných činů.

V říjnu 2007 byl stěžovatel shledán vinným z většiny uvedených trestných činů a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na devět let.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžovatel tvrdil, že jeho zadržení a uvěznění byla protiprávní, že dolary nalezeného u něho mu byly tajně dány do kufru, že jeho vazba trvala příliš dlouho a byly protiprávně a bezdůvodně prodloužena na dva roky a že trestní proces vedený proti němu byl nespravedlivý. Odvolal se přitom zejména na článek 5 § 1, 3 a 4 Úmluvy (právo na svobodu a bezpečnost). S odvoláním na článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě stěžovatel tvrdil, že mu bylo zabaveno velké množství cenných osobních předmětů v jeho bytě a v kanceláři v rámci trestního řízení vedeného proti němu, jakož i podíl na akciích Banky Baku.

Pokud jde o stěžovatelovu vazbu, Soud konstatoval, že byla nepřiměřeně dlouhá a důvody jejího prodlužování byly formální a stále stejné u všech obviněných. Proto zde došlo k porušení článku 5 § 3 Úmluvy.

Obdobně Soud konstatoval porušení článku 5 § 4 Úmluvy, což odůvodnil tím, že vnitrostátní soudy nepřistoupily k soudní kontrole povahy a trvání vazby, jak vyžaduje toto ustanovení.

Soud se pak důkladně zabýval dílčí stížností R. Alijeva na porušení článku 1 Protokolu č. 1 zaručujícího právo na pokojné užívání majetku. Zabýval se však pouze stížností na obstavení jeho podílů v Bance Baku, protože před vnitrostátními soudy nepodal žalobu proti zabavení jeho osobních věcí a věcí jeho rodiny.

Soud především konstatoval, že 8. června 2006 příslušný okresní soud nařídil obstavení (sekvestraci) kapitálového podílu stěžovatele v Bance Baku s odůvodněním, že prokuratura má k dispozici důkazy o tom, že stěžovatel spáchal trestné činy pašování ropných produktů, daňového úniku a zpronevěry a že získané finanční prostředky investoval do akcií Banky Baku. Okresní soud poznamenal, že spáchání těchto trestných činů má za následek konfiskaci majetku podle trestního zákoníku, a proto nařídil obstavení stěžovatelových podílů s odvoláním na články 248-250 trestního řádu. V den vydání tohoto nařízení nebyl stěžovatel ještě obviněn ze žádného z trestných činů v něm uvedených. Do té doby byl pouze obviněn z trestného činu nezákonného vývozu peněz. Teprve po vydání nařízení o obstavení kapitálového podílu na Bance Baku byl obviněn z trestného činu pašování ropných produktů dne 5. července 2006 a z trestných činů zpronevěry a daňového úniku dne 1. března 2007.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že stěžovatel byl vlastníkem obstavených akcií; ty byly ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 jeho "majetkem". Nařízení o jejich obstavení tak bylo zásahem do jeho práva na pokojné užívání majetku ve smyslu tohoto ustanovení, takže tento článek zde byl aplikovatelný.

Soud poznamenal, že obstavení stěžovatelova kapitálového podílu v Bance Baku jej samo o sobě nezbavilo jeho majetku, nýbrž pouze mu provizorně zabránilo jím disponovat s cílem zajistit možný trest konfiskace uložený na závěr trestního řízení. Soud připomněl, že obstavení majetku pro soudní řízení se normálně pokládá za kontrolu užívání majetku spadající pod druhý odstavec článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (viz, , rozsudky ve věci Raimondo v. Itálie ze dne 22. února 1994, § 27, Serie A 281-A a ve věci Borzhonov v. Rusko ze dne 22. ledna 2009, stížnost č. 18274/04, § 57).

Soud dále zdůraznil, že nejdůležitějším požadavkem článku 1 Protokolu č. 1, že jakýkoliv zásah státního orgánu do pokojného užívání majetku musí být "v souladu se zákonem"; druhý odstavec uznává, že státy mají právo kontrolovat užívání majetku na základě "zákona". Kromě toho princip právního státu, jeden ze základních principů demokratické společnosti, je inherentní ve všech článcích Úmluvy. Otázka, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce se stává pouze poté, kdy bylo zjištěno, že daný zásah splňoval požadavky zákonnosti a nebyl svévolný (viz, , rozsudky ve věci Baklanov v. Rusko ze dne 9. června 2005, stížnost č. 68443/01, § 39 a ve věci Frizen v. Rusko ze dne 24. března 2005, č. 58254/00, § 33).

Termín "zákon" uvedený v článku 1 Protokolu č. 1 má stejný význam ve všech článcích Úmluvy (viz rozsudek ve věci Špaček v. Česká republika ze dne 9. listopadu 1999, č. 26449/95, § 54). Tento pojem především vyžaduje, aby napadená opatření měla základ ve vnitrostátním právu. Předpokládá také kvalitu daného zákona a vyžaduje, aby byl dostupný dotčené osobě, přesný a předvídatelný (viz rozsudek ve věci Beyeler v. Itálie /GC/, č. 33202/96, § 109, ECHR 2000-I).

Primárním argumentem stěžovatele bylo, že nařízení o obstavení jeho majetku bylo nezákonné, protože bylo vydáno ještě předtím, než byl formálně obviněn ze spáchání nějakého trestného činu, což by mělo být právním základem zmíněného nařízení. Soud poznamenal, že není jeho povinností obecně zkoumat, zda takovéto obstavení majetku je slučitelné s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Je však povinen zjistit, zda v tomto konkrétním případu byl takovýto zásah "zákonný" podle ázerbajdžánského práva platného v rozhodné době.

Soud zjistil, že ustanovení článků 248 a násl. trestního řádu upravující obstavení majetku stanoví, že takovéto obstavení je možné nařídit pouze ohledně majetku "obviněné osoby" nebo "jiných osob, které lze pokládat za hmotně odpovědné" za trestné činy obviněného. Pojem "obviněná osoba" byl definován v trestním řádu jako osoba obviněná ze spáchání trestného činu. Článek 248 TŘ neobsahoval žádný odkaz na majetek jiných osob, jako například "podezřelých osob", které dosud nebyly formálně obviněny ze spáchání trestného činu.

Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel nebyl v rozhodné době "obviněnou osobou" ve vztahu k trestným činům uvedeným v nařízení o obstavení jeho majetku, protože nebyl z těchto trestných činů obviněn. Nebyl ani osobou, kterou bylo možné "pokládat za hmotně odpovědnou" za trestné činy obviněného.

Za těchto okolností Soud konstatoval, že za uvedených okolností došlo k obstavení majetku bez zákonného důvodu.

Soud se tak přiklonil k názoru, že za okolností stávajícího případu nebylo možné pokládat zásah do stěžovatelova majetku za zákonný ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Toto zjištění učinilo nadbytečným zabývat se otázkou, zda došlo k vytvoření spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a zájmem stěžovatele.

Z toho pak Soud vyvodil závěr, že ve stávajícím případu byl porušen článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

(Blíže viz rozsudek ve věci Rafig Alijev v. Ázerbajdžán ze dne 6. prosince 2011 ke stížnosti č. 45875/06.)

V případu Segame SA v. Francie byla stěžovatelkou akciová společnost podle francouzského práva se sídlem v Paříži. Spravovala uměleckou galerii v Paříži a byla podrobena účetní kontrole. Finanční úřad jí zaslal dvě upozornění na daňové vyrovnání, týkající se zejména daní z cenných kovů, šperků, uměleckých předmětů a starožitností (daň z uměleckých předmětů). Spolu s upozorněními byla stěžující si společnost na povinnost zaplatit úroky z prodlení, jakož i pokutu stanovenou obecným zákonem o daních rovnající se 100% nezaplacené daně. Celková částka, kterou měla stěžující si společnost zaplatit tak činila 2 428,133 euro, z čehož pokuta činila 1 214,066 euro.

V prosinci 1997 podala stěžující si společnost reklamaci u ředitele finančního úřadu. Tvrdila, že daň z uměleckých předmětů je podobná jak DPH tak i zdanění věcí, u nichž je zakázán vývoz.

Ředitel finančního úřadu reklamaci zamítl. Ve zdůvodnění uvedl, že sporná daň není srovnatelná s DPH a že nijak nebrání volnému oběhu zboží, protože se aplikuje bez rozdílu na prodej ve Francii, jakož i ve všech zemích EU. Současně upřesnil, že Evropský soud pro lidská práva připouští platnost režimu správních sankcí, pokud jejich ukládání podléhá soudní kontrole.

V červenci 1998 se společnost Segame SA obrátila na Správní soud v Paříži se žalobou, kterou tento soud zamítl v listopadu 2004. Dne 10. ledna 2005 se stěžující si společnost odvolala k Odvolacímu správnímu soudu v Paříži. Během odvolacího řízení omezilo nařízení č. 1512 ze dne 7. prosince 2005 pokutu stanovenou ve výši 100% na 25%. V listopadu 2006 Odvolací správní soud rozsudek soudu první instance potvrdil. Dovolání společnosti ke Státní radě (Conseil d'Etat) bylo neúspěšné.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžující si společnost tvrdila, že uložením pokuty došlo v jejím případu k porušení článku 6 § 1 Úmluvy. Uváděla, že příslušné ustanovení obecného zákoníku o daních nesvěřovalo soudům plnou jurisdikci, aby mohly modifikovat uložené pokuty s přihlédnutím k závažnosti faktů, jež jsou daňovým poplatníkům předkládány jako porušení daňových povinností.

Soud připomněl, že systém správních pokut, jako například pokut za daňový únik, neodporuje článku 6 § 1 Úmluvy, pokud dotčený daňový poplatník může uložení pokuty napadnout u soudu poskytujícího záruky dané tímto ustanovením (viz rozsudky ve věci Bendenoun v. Francie ze dne 24. února 1996, Serie A-28, § 46 a ve věci Silvester's Horeca Service v. Belgie, ze dne 4. března 2004, č. 47650/99, § 25).

Respektování článku 6 § 1 Úmluvy ve skutečnosti předpokládá, že rozhodnutí správního orgánu nesplňující podmínky tohoto článku podléhá kontrole soudu s úplnou jurisdikcí. Mezi charakteristiky takového soudu patří pravomoc změnit všechny body rozhodnutí přijatého nižším orgánem. Musí mít zejména pravomoc rozhodovat o všech faktických i právních otázkách sporu, o kterém rozhoduje (viz např. rozsudek ve věci A. Menarini Diagnostics S. r. l. v. Itálie ze dne 27. září 2011, č. 43509/08, § 59).

Soud zjistil, že ve stávajícím případu mohla stěžující si společnost podat žalobu u správního soudu o zproštění povinnosti zaplatit daň i pokutu, pak se odvolat k odvolacímu správnímu soudu a nato ještě podat kasační stížnost ke Státní radě (Conseil d'Etat). Jednalo se o takovou žalobu, ohledně které měl správní soud pravomoc rozhodnout v plné šíři, tj. jak o právních tak i o atických otázkách, takže mohl nejen správní akt zrušit nebo potvrdit, nýbrž jej také změnit a nahradit svým vlastním rozhodnutím a vyjádřit se k právům zainteresované osoby; ve fiskálních věcech mohl zprostit dotřenou osobu povinnosti platit pokutu nebo změnit její výši v rámci aplikace zákona, nahradit nižší daň vyšší daní, pokud to zákon umožňoval.

Z uvedeného vyplývá, že před správními soudy obou instancí byly splněny požadavky článku 6 § 1 Úmluvy, takže stěžující si společnost mohla uplatnit všechny věcné i právní argumenty, které pokládala za nutné pro podporu svého požadavku ohledně zproštění povinnosti platit daň a pokutu, zejména pak namítnout údajnou protiprávnost daně z hlediska komunitárního práva.

Stížnost společnosti vycházela z toho, že ve stávajícím případu neměly správní soudy pravomoc změnit fiskální pokutu při absenci právní normy, která by to dovolovala.

Soud poznamenal, že samotný zákon již vytváří přiměřenost určité pokuty ve vztahu k daňovému poplatníkovi, protože stanoví určité procento z uniklé daně. Soud také připustil, že zvláštní charakter fiskálního sporu implikuje požadavek nezbytné účinnosti za účelem respektování zájmu státu a konstatoval, že tento spor není součástí tvrdého jádra trestního zákona ve smyslu Úmluvy (viz, , rozsudek ve věci Jussila v. Finsko /GC/, stížnost č. 73053/01, § 43, CEDH 2006-XIII). Nakonec ještě Soud konstatoval, že výše pokuty, stanovení nařízením ze dne 7. prosince 2005 ve výši 25%, nebyla disproporcionální.

Na základě výše uvedeného Soud dospěl k závěru, že ve stávajícím případu nebyl článek 6 § 1 porušen.

(Blíže viz rozsudek ve věci Segame SA v. Francie ze dne 7. června 2012, stížnost č. 4837/06.)

Z judikatury Soudu vyplývá, že řízení směřující k uložení pokuty pro trestný čin daňového úniku je třeba posuzovat z hlediska článku 6 § 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces).

Evropský soud pro lidská práva připouští platnost režimu správních sankcí, pokud jejich ukládání podléhá soudní kontrole.

Systém správních pokut, jako například pokut za daňový únik, neodporuje článku 6 § 1 Úmluvy, pokud dotčený daňový poplatník může uložení pokuty napadnout u soudu poskytujícího záruky dané tímto ustanovením.

Respektování článku 6 § 1 Úmluvy ve skutečnosti předpokládá, že rozhodnutí správního orgánu nesplňující podmínky tohoto článku podléhá kontrole soudu s úplnou jurisdikcí. Mezi charakteristiky takového soudu patří pravomoc změnit všechny body rozhodnutí přijatého nižším orgánem. Takový soud musí mít zejména pravomoc rozhodovat o všech faktických i právních otázkách sporu, jímž se zabývá.

Obstavení (sekvestrace) majetku pro soudní řízení se normálně pokládá za kontrolu užívání majetku spadající pod druhý odstavec článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.