Daňová problematika ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva

Jejich stížnosti se zpravidla opírají o článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který garantuje právo na pokojné užívání majetku, avšak současně uznává „...právo států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení nebo pokut“. Stěžovatelé se také často odvolávají na článek 6 Úmluvy, který zaručuje právo na spravedlivý proces.

Níže uvedené vybrané rozsudky opírající se o článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ve zkráceném znění ilustrují, jak Soud k rozhodování o těchto stížnostech přistupuje, jakými principy se přitom řídí a k jakým závěrům zpravidla dospívá. Přitom je třeba mít na mysli, že rozsudky Soudu mají pro všechny smluvní státy Úmluvy charakter závazných precedentů, a to bez ohledu na to, kterého se ta která konkrétní kauza týkala.

V případu byl stěžovatelem francouzský občan, který založil akciovou společnost podle francouzského práva se sídlem ve Štrasburku; předmětem její činnosti byl obchod se starými mincemi, uměleckými předměty a drahokamy. Stěžovatel vlastnil většinový balík akcií (993 z celkového počtu 1 000) a byl jejím předsedou a ředitelem.

V souvislosti se svými obchody byla proti panu Bendenounovi vedena celkem tři řízení (celní, daňové a trestní), která probíhala v podstatě současně.

Pan Bendenoun si stěžoval u (dnes již neexistující Evropské komise pro lidská práva) na porušení jeho práva na spravedlivý proces (článek 6 § 1 Úmluvy před trestním a správním soudem), že neměl přístup k celému celnímu spisu.

Dále pak uvedl, že bylo porušeno jeho právo na pokojné užívání majetku (článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), protože v důsledku rozhodnutí různých francouzských orgánů byl nucen zaplatit podstatné částky do státního rozpočtu.

Komise shledala dílčí stížnost týkající se řízení před trestním soudem nepřípustnou a zbývající dílčí stížnosti za přípustné. Ve své zprávě vyslovila názor, že byl porušen článek 6 § 1 Úmluvy a že není nutné zabývat se také stížností na porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Soud, jemuž bylo stanovisko Komise předloženo, se však s jejím názorem neztotožnil. (Blíže viz rozsudek ve věci Bendenoun v. Francie ze dne 24. února 1994 ke stížnosti č. 12547/86.)

V případu si paní Hentrich a její manžel zakoupili v květnu 1979 nestavební pozemek o rozloze 6 766 čtverečných metrů ve Štrasburku. Kupní smlouva byla sjednána s podmínkou, že Krajská pro rozvoj a osídlení (SAFER) nepoužije svého přednostního práva k pozemku do dvou měsíců. Finanční úřad zaregistroval prodej pozemku a prodej se stal platným, když SAFER nevykonal své přednostní právo v zákonné lhůtě. V únoru 1980 bylo stěžovatelům sděleno soudním vykonavatelem rozhodnutí o uplatnění přednostního práva.

Paní Hentrich před Evropským soudem pro lidská práva mimo jiné tvrdila, že se stala obětí poškození článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě proto, že daňové orgány přistoupily k výkonu svého přednostního práva podle článku 668 obecného daňového zákoníku.

Znění článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě je následující:

Jelikož přednostní právo k pozemku bylo vykonáno, byla paní Hentrich zbavena svého majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce, čemuž francouzská vláda neoponovala. Soud se proto musel ujistit o tom, zda byly splněny požadavky tohoto článku.

Soud konstatoval, že přednostní právo nemá za účel trestat úniky daní, ale že má zabránit vyšším registračním poplatkům. Není důležité, zda kupující byl či nebyl v dobré víře.

Soud připomněl, že pojem „obecný zájem“ je extenzivní a že stát má určitý rozsah volné úvahy pro vytvoření rámce své fiskální politiky a přijímat opatření - např. poskytnutí přednostního práva - aby zajistil, že daně budou placeny. Soud také uznal, že předcházení úniku daní je legitimním účelem ve veřejném zájmu.

Podle tvrzení stěžovatelky byl postup při uplatňování přednostního práva arbitrární, protože v rozhodnutí o něm nebyly uvedeny žádné důvody. Soud proto musel rozhodnout o legalitě tohoto zásahu do práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku.

Ve stávajícím případu se nedalo uplatnění přednostního práva očekávat a nebylo provázeno odpovídajícími procesními zárukami. Rozhodnutí o uplatněná přednostního práva nemůže být legitimní, není-li zde záruka kontradiktorního řízení odpovídajícího principu rovnosti zbraní, jež by umožňovala předložit argumenty o podhodnocení - tyto elementy ve stávajícím případu chyběly.

Podle paní Hentrich skutečnost, že nebylo možné bránit se proti účinkům uplatnění přednostního práva. Činilo toto opatření nepřiměřeným obdobně jako při vyvlastnění.

Aby mohl Soud vyhodnotit proporcionalitu zásahu do majetkového práva stěžovatelky, musel posoudit stupeň ochrany před arbitrárností.

Francouzský soud první instance i soud odvolací interpretovaly francouzské právo tak, že dovoluje státu uplatnit své přednostní právo bez uvedení důvodů.

Soud poznamenal, že SAFER může výkonem svého přednostního práva nahradit každého kupujícího, i toho, který jedná v dobré víře, aby varovala ostatní před pokusem o daňový únik. Přednostní právo, které zřejmě nemá ekvivalent v daňových systémech jiných smluvních států Úmluvy, se neaplikuje systematicky, ale pouze výjimečně a nelze jeho výkon předvídat. Kromě toho, stát má k dispozici jiné vhodnější metody, aby odradil od daňového úniku, kde má důvody se domnívat, že k němu může dojít, může například podat žalobu o náhradu nezaplacené daně, případně uložit pokutu. Systematické užívání těchto postupů ve spojení s hrozbou trestního řízení by mělo být adekvátní zbraní na straně státu.

Soud konstatoval, že na otázku proporcionality je třeba se dívat z hlediska rizika, které hrozí kupujícímu, že bude uplatněno přednostní právo a že bude penalizován ztrátou na svém majetku. Výkon přednostního práva má závažné důsledky. Pouhá úhrada ceny zvýšené o 10 % k náhradě škody zde nemůže stačit.

S přihlédnutím k uvedeným faktorům Soud konstatoval, že jako oběť výkonu přednostního práva musela stěžovatelka nést „individuální a excesivní břemeno“, které mohlo být shledáno legitimním pouze v případě, kdyby byla měla možnost napadnout toto opatření; nebylo zde tudíž dosaženo „spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práva na pokojné užívání majetku a požadavky obecného zájmu“ (viz např. rozsudek ve věci rozsudek ve věci v. Švédsko ze dne 23. září 1982, Serie A-52, str. 28, § 73).

Proto Soud nalezl, že ve stávajícím případu byl porušen článek 1 Protokolu č. 1.

Jako spravedlivé zadostiučinění Soud přiznal stěžovatelce částku 800 000 francouzských franků jako náhradu hmotné škody a částku 20 000 franků jako náhradu nákladů a výdajů, včetně zákonných úroků. (Blíže viz rozsudek ve věci ze dne 23. září 1982 ke stížnosti č. 13616/88.)

V případu byla stěžovatelkou společnost s ručením omezeným podle německého práva se sídlem ve Würzburgu.

V červnu 1980 prodala stěžující si společnost betonovou míchačku a přídavné zařízení nizozemské společnosti Atlas za podmínky, že zůstane v jejím vlastnictví, dokud nebude zaplacena celá kupní cena. Dne 31. července 1980 zabavil daňový exekutor veškeré movitosti v prostorách zmíněné nizozemské společnosti k nucenému prodeji na základě tří příkazů k exekuci vydaných výběrčím přímých daní.

S odvoláním na článek 1 Protokolu č. 1 stěžující si společnost před Evropským soudem pro lidská práva tvrdila, že byla protiprávně zabavena daňovými orgány její míchačka na beton a byla i s přídavným zařízením prodána.

Soud konstatoval, že zásah, na který si německá společnost stěžovala, byl důsledkem výkonu pravomoci daňových orgánů podle nizozemského zákona o výběru daní z roku 1845. Účelem zákona bylo upravit výběr přímých daní a oddíl 16(3) byl částí ustanovení týkajících se vynucování nezaplacených dluhů na daních. Při výkonu této pravomoci zabavily daňové orgány míchačku na beton, o níž společnost Gasus tvrdila, že k ní má vlastnické právo.

Druhý odstavec článku 1 Protokolu č. 1 výslovně přiznává smluvním státům Úmluvy právo „přijímat zákony ..., aby zajistily placení ..."

Ve stávajícím případu Soud konstatoval, že zákon z roku 1845 je procesním zákonem, který opravňuje daňové orgány, aby uhradily dluhy na daních i z některých věcí, jejichž držitelem je dlužník, ale majitelem třetí strana. Daňové orgány tak nemusí zjišťovat, zda zabavené věci jsou skutečně majetkem dlužníka.

Podle ustálené judikatury Soudu je třeba vykládat druhý odstavec článku 1 Protokolu č. 1 ve světle první věty tohoto článku. Proto je třeba při zásahu práva garantovaného tímto článkem docílit „spravedlivé rovnováhy“ mezi požadavky obecního zájmu společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. Musí zde rovněž existovat racionální vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem.

Společnost Gasus zdůraznila, že byla při splácení svého dluhu zbavena svého majetku, který byl ve vlastnictví třetí strany, nizozemské společnosti Atlas.

Soud úvodem konstatoval, že svěření daňovým orgánům pravomoci uhradit daňové dluhy zabavením věcí nacházejících se ve vlastnictví třetí osoby ještě nevede k závěru, že nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a ochranou práv jednotlivce a že je neslučitelné s článkem 1 Protokolu č. 1. Proto se může v zásadě uchýlit k tomuto prostředku v obecném zájmu, aby byly daňové dluhy uhrazeny co nejdříve. Nelze ale přehlédnout, že zde existuje určité nebezpečí zneužití této pravomoci.

Dále Soud poznamenal, že ve stávajícím případu nehrálo roli, že společnost Gasus byla společností s ručením omezeným podle německého práva a že byla zaregistrována v německém obchodním rejstříku. Gasus prodala míchačku na beton nizozemské společnosti a instalovala ji ve svých prostorách. Musela tudíž počítat také s tím, že účinnost její výhrady vlastnického práva bude posuzována z hlediska nizozemského práva. Neexistuje tudíž žádný rozdíl v tom, zda prodávající s výhradou vlastnického práva se pokládá za poškozenou osobu v důsledku toho, že nizozemské orgány použily své pravomoci dané jim nizozemským zákonem. Podstatnou otázkou musí být, zda v důsledku jednání proti věci, k níž měl výhradu vlastnického práva, a byla dlužníkovi zabavena, musel prodávající nést „individuální a excesivní břemeno“ (viz např. rozsudek ve věci ze dne 21. února 1986, Serie A-98, str. 34, § 50).

Je evidentní, že každý prodávající zboží s výhradou vlastnického práva není tolik zainteresovaný na zachování vlastnictví jako na tom, aby mu byla uhrazena prodejní cena. Stát proto po právu nemusí rozlišovat mezi zachováním vlastnického práva a jinými formami vlastnictví.

Málo záleží na tom, zda má takováto diferenciace formu podstatných omezení vlastnického práva nebo zda je vyjádřena v ustanoveních procesního zákona. Soud již dříve ve své judikatuře zdůraznil, že takovýto rozdíl je pouhou otázkou legislativní techniky (viz rozsudek ve věci ze dne 21. září 1994, Serie A 294-B, str. 50, § 67).

Je také pravda, že stěžující si společnost se angažovala v obchodní oblasti, která již ve své podstatě zahrnuje určité riziko (viz rozsudek ve věci ze dne 29. listopadu 1991, Serie A-222, str. 26, § 59).

Společnost Gasus souhlasila s tím, aby jí společnost Atlas splácela kupní cenu za míchačku betonu ve splátkách a věděla, že Atlas může mít se splacením ceny problémy; proto ji Gasus prodala s výhradou vlastnického práva až do doby zaplacení kupní ceny. Gasus nemusela přece míchačku vůbec prodávat nebo takovouto formu prodeje odmítnout. Gasus se mohla také pojistit např. bankovní zárukou nebo jiným zajišťovacím instrumentem.

Soud proto nemusel zjišťovat, zda se společnost Gasus mohla informovat o dluzích společnosti Atlas. Nebylo ani rozhodující, že společnost Gasus nijak neodpovídala za dluhy na daních.

V neposlední řadě bylo ve stávajícím případu , že podle nizozemského práva třetí strany, jejichž majetek byl zabaven podle zákona z roku 1845, mohou této skutečnosti využít a podat žalobu u soudu v řízení, které bude splňovat podmínky dané článkem 6 § 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Soud dospěl k závěru, že ve stávajícím případu byl splněn požadavek proporcionality, takže článek 1 Protokolu č. 1 nebyl porušen. (Blíže viz rozsudek ve věci ze dne 23. února 1995, stížnost č. 15375/89.)

V případu byla stěžující si společností francouzská pojišťovna makléřů, která zaplatila DPH za rok 1978 ve výši 292 816 franků. Pojišťovna požádala o vrácení DPH, avšak marně. Ustanovení 6. směrnice Rady Evropských společenství platná od 1. ledna 1978 však zaručovala výjimku z DPH pro „pojišťovací a zajišťovací transakce, včetně souvisejících služeb poskytovaných pojišťovnami makléřů a agentů pojišťoven“. Stěžující si společnost proto podala žalobu na vrácení DPH za rok 1978, kterou však odmítly jak správní soud tak i proto, že na žádnou směrnici se nelze odvolávat při napadání vnitrostátního zákona.

V administrativním oběžníku ze dne 2. ledna 1986 se uvádělo, že nelze podat žalobu na vybírání částek ve vlastnictví makléřů, kteří nezaplatili DPH za období. Stěžující si společnost proto podala novou žalobu na náhradu škody, kterou však rovněž zamítl. Avšak ještě téhož dne se od tohoto rozhodnutí odchýlil a shledal přípustným odvolání firmy se stejnou obchodní činností, která podala stejnou žalobu, přičemž umožnil, aby jí byla vrácena DPH, která byla vybrána omylem.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžující si společnost tvrdila, že v jejím případě došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (právo na pokojné užívání majetku).

Společnost dále uváděla, že v době od 1. ledna do 30. června 1978 byla francouzská právní úprava DPH v rozporu s komunitárním právem, a to s článkem 13-B-a 6. směrnice Rady Evropských společenství platná od 1. ledna 1978.

Dále upozornila na to, že administrativní oběžník ze dne 2. ledna 1986 byl vydán ještě předtím, než vynesl svůj rozsudek dne 19. března 1986, jímž její odvolání zamítl. Společnost tak podala své druhé odvolání na základě uvedeného administrativního oběžníku, kdy uvedla, že stát netransponoval 6. směrnici do francouzského práva, čímž narušil spravedlivé rozložení daňového břemene.

Když společnost podávala druhé odvolání, tak legitimně očekávala ve smyslu rozsudku Soudu ve věci ze dne 20. listopadu 1995 (Serie A-332), že její žalobě bude vyhověno na základě administrativního oběžníku a jeho důsledků. Kromě toho správní soudy neuznaly svou jurisdikci při ověřování slučitelnosti francouzských právních norem s mezinárodními, protože nový stanovený v roce 1996 ve věci pouze aplikoval linii francouzských orgánů v daňovém řízení datovanou od roku 1989. v několika dřívějších rozhodnutích konstatoval, že odpovědnost státu nastává v případě porušení komunitárního práva, především pak v případech, když stát umožňuje, aby se rozvíjel protiprávní stav prostřednictvím inkompatibility vnitrostátního opatření s komunitární směrnicí.

Soud poznamenal, že při požadování platby DPH u transakcí pojišťovny makléřů v době mezi 1. lednem a 30. červnem 1978 byla francouzská inkompatibilní s ustanovením článku 13-B-a 6. směrnice Rady Evropských společenství ze 17. května 1977, která byla již v uvedené době přímo aplikovatelnou. Z tohoto důvodu Odvolací správní soud rozhodl ve prospěch stěžující si společnosti dne 1. července 1992 ve druhém řízení.

Soud dále připomněl, že od vynesení rozsudku ve věci Nicolo ze dne 20. října 1989 byl připraven ověřovat kompatibilitu francouzských právních norem s normami mezinárodními, již dříve, a to ještě před rozhodnutím v případu stěžující si společnosti o jejím druhém odvolání, že stát odpovídá za porušení komunitárního práva při inkompatibilitě vnitrostátních opatření s tímto.

Ve světle výše uvedeného Soud zjistil, že stěžující si společnost měla oprávněný požadavek vůči státu, když podala dvě odvolání ve věci DPH zaplacené omylem za období od 1. ledna do 30. června 1978. Tento požadavek spadal pod její aktiva a tudíž pod pojem „majetku“ ve smyslu první věty článku 1 Protokolu č. 1, který tudíž byl na stávající případ aplikovatelný.

Soud zjistil, že stěžující si společnost mohla legitimně očekávat, že jí požadovaná částka bude vrácena (viz rozsudek ve věci ze dne 29. listopadu 1991, Serie A-222, str. 23, § 51).

Podle judikatury Soudu obsahuje článek 1 Protokolu č. 1, který v podstatě zaručuje vlastnické právo, tři odlišné normy. První z nich zakotvuje princip respektování majetku, druhá předvídá zabavení majetku a podrobuje je určitým podmínkám a třetí uznává práva smluvních států, mimo jiné právo upravovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Druhá a třetí norma musejí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě. Soud se musí ujistit o aplikovatelnosti dvou posledních norem dříve než se vysloví k dodržování první normy (viz rozsudek ve věci ze dne 23. září 1982, Série A-52 a dále též např. rozsudek ve věci ze dne 23. dubna 1996, Reports 1996-II, str. 541-542, § 51).

Rozsudek ze dne 30. října 1996 připravil stěžující si společnost o její právo požadovat navrácení neprávem vymáhané daně. Soud dále zjistil, že ve svém prvním rozsudku ze dne 26. února 1986 odmítl potvrdit oprávněnost požadavku společnosti navzdory ustanovení 6. směrnice a administrativního oběžníku ze dne 2. ledna 1986. Tak došlo k zásahu do práva stěžující si společnosti na návrat neprávem zaplacené daně, daného komunitárním právem a administrativním oběžníkem.

Stěžující si společnost tvrdila, že byla zbavena svého majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1. Je pravda, že zasahování do práva vznášet požadavky proti státu může vést k takovému zbavení majetku (viz rozsudek ve věci ze dne 3. července 1997, stížnost č. 17849/91, § 34). Pokud však jde o placení daní, je přirozenější posuzovat stížnosti ve světle „...úpravy užívání majetku v souladu s obecným zájmem na zajištění placení daní ...“ ve smyslu druhého odstavce článku 1.

Pro účely první věty prvního odstavce musel Soud určit, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivec (viz výše citovaný rozsudek ve věci , str. 26, § 69).

Soud se přiklonil k názoru, že administrativní oběžník ze dne 2. ledna 1986 měl dát do souladu vnitrostátní právo s relevantními ustanoveními 6. směrnice z roku 1977. To byl podle názoru Soudu jasný a legitimní účel konsistentní s článkem 1 Protokolu č. 1.

Podle názoru Soudu zásah do majetkového práva stěžující si společnosti nevyplýval z legislativní intervence, nýbrž naopak z pochybení legislativy dát do souladu francouzské právo se směrnicí Společenství. Soud tak musel konstatovat, že vyžadovaná DPH od stěžující si společnosti za období od 1. ledna do 30. června 1978 odporovalo článku 13-B-a 6. směrnice Rady Evropských společenství ze dne 17. května 1977. Francouzské orgány se snažily docílit souladu těchto právních systémů vydáním administrativního oběžníku ze dne 2. ledna 1986. Ve svém rozsudku ze dne 19. března rovněž nepřihlédl k účinkům inkompatibility francouského práva s komunitárním právem. zamítl první odvolání stěžující si společnosti mnohem později, než byl vydán administrativní oběžník. Na stěžující si společnosti tak nebylo možné požadovat, aby trpěl pro pochybení při harmonizaci francouzského práva s právem komunitárním.

Na základě těchto úvah Soud konstatoval, že zásah do práva stěžující si společnosti na pokojné užívání majetku nebyl vyžadován obecným zájmem.

Stěžující si společnost tvrdila, že zásah do jejího práva na pokojné užívání majetku nebyl legitimní, protože rozsudek zamítající její odvolání byl vynesen až poté, kdy vyšel administrativní oběžník ze dne 2. ledna 1986, který již byl konformní se 6. směrnicí Rady ES.

Soud shledal zásah do práva stěžující si společnosti na pokojné užívání majetku disproporcionálním. Jak neuznání požadavku společnosti proti státu tak i absence vnitrostátního postupu umožňujícího nápravu narušilo spravedlivou rovnováhu, jíž musí být docíleno mezi požadavky obecného zájmu a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce (viz výše citovaný rozsudek ve věci , str. 544-5, § 60).

Na základě výše uvedených skutečností Soud nalezl, že ve stávajícím případu byl porušen článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. (Blíže viz rozsudek ve věci ze dne 16. dubna 2002 ke stížnosti č. 36677/97.)

V případu byla stěžovatelkou společnost s ručením omezeným se sídlem v Itálii do roku 2001. V obchodním rejstříku měla záznam, že se nachází v dobrovolné likvidaci.

V letech 1985-1992 platila stěžující si společnost daň vyšší, než byla povinna. Proto měla nárok na snížení daně, s jehož placením započaly finanční orgány v roce 1997. Avšak v té době nebyly přeplatky spláceny státem v plné výši. Proto musela společnost získat úvěr od bank a jednotlivců. Za ten však musela splácet úroky, které byly vyšší než částky, kterými jí stát splácen přeplatek na daních.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžující si společnost tvrdila, že italský stát porušil její právo na pokojné užívání majetku garantovaný článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Soud úvodem připomněl, že ukládaní daní je ve své podstatě ingerencí do práva garantovaného prvním odstavcem článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, která je ospravedlněna podle druhého odstavce tohoto ustanovení, který stanoví výjimku pro placení daní a poplatků.

Soud však také konstatoval, že ve stávajícím případu se jednalo o vrácení úvěru ze strany státu.

Ve světle první věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 musí Soud zjistit, zda byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem společnosti a imperativem chránit základní práva jednotlivce (viz rozsudek ve věci ze dne 11. ledna 2000, stížnost č. 29813/96, § 49). Proto finanční závazek státu vzniklý přeplacením daní může narušit záruku zakotvenou v tomto ustanovení, pokud naloží na fyzickou či právnickou osobu neúnosné břemeno nebo postihne zásadním způsobem jejich finanční situaci.

Pokud jde o stěžující si společnost, nebyl zde princip “spravedlivé rovnováhy„ respektován, protože ta tvrdila, že úroky, které platil stát, nekompenzovaly její zvýšené finanční zatížení vzniklé v důsledku viny státu.

Soud konstatoval, že systém splátek daní vychází principiálně z úsilí účinně bojovat s daňovými úniky. Je pravda, že tento systém může naložit na plátce daní velké břemeno, které je ještě větší, když finanční orgány musejí vracet přeplatek na daních, kterým je stát v podstatě úvěrován.

Aby bylo možné rozhodnout o tom, zda ve stávajícím případu bylo dosaženo „spravedlivé rovnováhy“ mezi různými zájmy, musel Soud vzít v úvahu modality vracení přeplatku upravené italským právem a způsob, jakým byla aplikována ve stávajícím případu (viz, , rozsudek ve věci , stížnost č. 9639/92, § 45, CEDH 1998-VII).

V tomto ohledu Soud konstatoval, že ve stávajícím případu se lhůta pro navrácení daní pohybuje mezi pěti a deseti lety. Je nesporné, že tato rozdílnost jde na vrub státu. Podle názoru Soudu zpoždění na straně finančních orgánů nelze pokládat za kompenzované placením úroků, i když třeba nejsou nižší než procento inflace. Při abnormálně dlouhém zpoždění, jako tomu bylo ve stávajícím případu, dochází k závažným finančním ztrátám věřitele a staví jej do nejisté situace (viz, , výše citovaný rozsudek ve věci , § 49).

Soud konstatoval, že ve stávajícím případu zpoždění finančních orgánů při vracení úvěru vzniklého přeplatkem na daních způsobilo nejistou situaci, která trvala u stěžující si společnosti neúměrně dlouhou dobu. Přitom tato společnost neměla žádnou možnost se t této situace dostat.

Soud tak dospěl k názoru, že dopad na „majetek“ stěžující si společnosti byl značně disproporcionální, takže zde došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Jako spravedlivé zadostiučinění Soud přiznal stěžující si společnosti částku 75.000 euro jako náhradu škody a částku 1 000 euro jako náhradu nákladů a výdajů. (Blíže viz rozsudek ve věci ze dne 3. července 2003 ke stížnosti č. 38746/97.)

V případu byla stěžovatelkou akciová společnost podnikající v oblasti ropných produktů.

V červnu 1988 požádala stěžující si společnost Ministerstvo financí o vrácení neoprávněně vybraného přeplatku na daních z příjmu ve výši 123,387.306 drachem (cca 362 105 euro). Jelikož byla její žádost zamítnuta, obrátila se společnost na Správní soud v Aténách se žalobou na vrácení přeplatku včetně úroků.

V listopadu 1993, kdy řízení ještě probíhalo, vrátil stát stěžující si společnosti částku 362 105 euro. Ve své žalobě ke správnímu soudu požadovala stěžující si společnost od státu také zaplacení zákonných úroků. Správní soud její požadavek zamítl a odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku, jímž odvolání zamítl, shledal požadavek společnosti jako neodůvodněný s tím, že v době daňový zákon nepředvídal pro takovouto situaci vrácení úroků státem. Dne 8. listopadu 2000 odmítla Státní rada dovolání stěžující si společnosti.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžující si společnost tvrdila, že bylo porušeno její právo na pokojné užívání majetku zaručené článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tím, že jí řecký stát nezaplatil úroky z přeplatku na dani, který jí vrátil opožděně.

Soud připomněl, že pohledávka může být „majetkem“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, je-li dostatečně zjištěna a vymahatelná (viz, ze dne 9. prosince 1994, § 59, Serie A 301-B).

Ve stávajícím případu Soud zjistil, že na základě oddílu 38(2) zákona č. 1473/1984 musí stát vrátit každou daň, o níž soud rozhodl, že byla zaplacena protiprávně. Dne 24. června 1988 požádala po prvé stěžující si společnost daňové orgány o refundaci částky 123,387.306 řeckých drachem. Poté co společnost zahájila soudní řízení, vrátily finanční orgány stěžující si společnosti nesprávně vybranou daň až 12. listopadu 1993. Přitom finanční orgány uznaly, že dlužily společnosti přeplatek na dani. Nebylo tak pochyb, že stěžující si společnost měla finanční pohledávku, která byla „majetkem“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, protože přeplatek na dani nebyl řádně a včas zaplacen (viz, , výše uvedený rozsudek ve věci , § 28-29).

Soudu tak zbývalo rozhodnout o tom, zda odmítnutí státu uhradit stěžující si společností vymáhané úroky za opožděné vrácení přeplatku na dani bylo slučitelné s článkem 1 Protokolu č. 1. Podle názoru Soud bylo třeba věc posoudit ve světle první věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1, který stanoví obecně princip pokojného užívání majetku (viz výše citovaný rozsudek ve věci , § 48).

V této souvislosti Soud upozornil, že ve své judikatuře konsistentně přisuzuje placení úroků z prodlení i státním orgánům vracejícím úvěry.

Pokud jde o placení daní, Soud připomněl, že finanční závazek vznikající z vybírání daní může porušit práva zaručená článkem 1 Protokolu č. 1, jestliže podmínky refundace nakládají na fyzickou či právnickou osobu excesivní břemeno nebo zásadně zasahují do její finanční jistoty (viz výše uvedený rozsudek ve věci , § 32).

Ve stávajícím případu Soud konstatoval, že přeplacená daň byla stěžující si společnosti vrácena až 12. listopadu 1993, tj. pět roků a pět měsíců po 24. červnu 1988, kdy společnost požádala o vrácení přeplatku od aténského finančního úřadu. Ve světle těchto skutečností Soud nalezl, že odmítání řeckými finančními orgány zaplatit úroky z prodlení za tak dlouhou dobu narušilo spravedlivou rovnováhu, kterou je třeba vytvářet mezi obecným a individuálním zájmem.

Na základě toho Soud konstatoval, že ve stávajícím případu byl porušen článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Jako spravedlivé zadostiučinění Soud přiznal stěžující si společnosti částku 120 000 euro jako náhradu škody a částku 4 000 euro jako náhradu nákladů a výdajů. (Blíže viz rozsudek ve věci ze dne 9. března 2006 ke stížnosti č. 10162/02.)

V případu byly stěžovatelkami dvě britské občanky narozené v letech 1918 a 1925, neprovdané sestry, které žily ve městě Marlborough. Žily spolu po celý život, přičemž posledních třicet let bydlely v domě, který zdědily po svých rodičích. Každá z obou sester sepsala závěť, v níž odkázala svůj majetek druhé sestře.

Obě sestry se obávaly, že jakmile jedna z nich zemře, bude druhá sestra povinna dům prodat, aby mohla zaplatit dědickou daň. Podle zákona o dědické dani z roku 1984 činila dědická daň 40 % z hodnoty zděděného majetku.

Před Evropským soudem pro lidská práva se stěžovatelky odvolaly na článek 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 (právo na pokojné užívání majetku) s odůvodněním, že manželské dvojice nebo zaregistrované homosexuální páry jsou v tomto případě od placení dědické daně osvobozeny.

Soud nejprve připomněl, že článek 14 Úmluvy doplňuje ostatní hmotně právní ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů. Nemá žádnou nezávislou existenci, protože má své účinky pouze „při užívání práv a svobod přiznaných“ těmito ustanoveními. Aplikace článku 14 Úmluvy nutně nepředpokládá porušení hmotně právního ustanovení garantovaného Úmluvou.

Ukládání daní je ve své podstatě zasahováním do práva garantovaného prvním odstavcem článku 1 Protokolu č. 1, které je ospravedlněno podle druhého odstavce tohoto ustanovení, jenž stanoví výjimku pro placení daní a poplatků. Tato otázka nicméně spadá pod kontrolu Soud, protože správná aplikace článku 1 Protokolu č. 1 podléhá jeho dohledu (viz např. rozhodnutí Soudu ve věci (dec.) ze dne 13. ledna 2004, stížnost č. 43783/98). Jelikož stížnost se týká povinnosti dědičky zaplatit daň z dědictví po sestře, která zemře první, Soud konstatoval, že je třeba na ni aplikovat článek 1 Protokolu č. 1, takže článek 14 Úmluvy je zde rovněž aplikovatelný.

Ve své judikatuře Soud stanovil, že aby mohl případ spadat pod článek 14, musí zde existovat rozdílnost v zacházení s osobami v relativně podobných situacích (viz rozsudek ve věci /GC/, č. 57325/00, 175, ECHR 2007). Takováto rozdílnost v zacházení je diskriminační, postrádá-li objektivní a racionální odůvodnění; jinými slovy, nesleduje-li legitimní účel nebo není-li zde racionální vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, který má být realizován. Smluvní strany se těší širokému rozsahu volné úvahy při posuzování, zda a v jakém rozsahu rozdílnosti v jinak podobných situacích opravňují k rozdílnému zacházení a tento rozsah je zpravidla široký, jedná-li se o obecná opatření ekonomické a sociální politiky (viz rozsudek ve věci /GC/, č. 65731/01 a 65900/01, § 51-52, ECHR 2006-VI).

Stěžovatelky tvrdily, že se z hlediska dědické daně nacházejí v relevantně podobné situaci jako spolu žijící manželský pár a registrované páry stejného pohlaví. Britská vláda však s tímto tvrzením nesouhlasila, protože stěžovatelky spojuje zrození ze stejných rodičů, zatímco u dvojic, které uvedly, jde o svazek na základě úředního rozhodnutí.

Soud konstatoval, že vztah mezi dvojčaty je naprosto odlišný od vztahu mezi manžely či homosexuálními partnery. Skutečnost, že se stěžovatelky rozhodly žít společně po celý život, tak jako zmíněné dvojice, nemění nic na podstatném rozdílu mezi oběma typy svazku.

Kromě toho, Soud již ve dřívějších případech konstatoval, že manželství zakládá specifický pro osoby, které do něj vstupují. Právo na uzavření manželství je garantováno článkem 12 Úmluvy a jeho výkon má sociální osobní a právní důsledky. V některých svých dřívějších rozsudcích Soud také shledal, že situace sezdaných a nesezdaných heterosexuálních dvojic není analogická z hlediska dědictví.

Do zvláštních registrovaných svazků mohou vstupovat i homosexuální dvojice. Tyto specifické svazky jsou odlišné od jiných forem soužití. Absence legálně stvrzeného souhlasu mezi stěžovatelkami činí jejich vztah, byť jakkoli dlouhý, zásadně odlišným od manželství nebo registrovaného partnerství. Přitom nelze zapomínat na široký rozsah volné úvahy států při úpravě dědických vztahů.

Proto Soud na závěr shledal, že stěžovatelky- spolu žijící sestry nelze srovnávat pro účely článku 14 Úmluvy s osobami žijícími v manželství nebo v registrovaném svazku. Proto ve stávajícím případu nebyly stěžovatelky diskriminovány, takže článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 nebyl porušen.(Blíže viz rozsudek ve věci ze dne 29. dubna 2008 ke stížnosti č. 13378/05.)

V případu byla stěžovatelkou naftařská společnost YUKOS, největší a nejúspěšnější ruská obchodní společnost své doby. Společnost byla v úplném státním vlastnictví státu až do let 1995/96, kdy byla privatizována.

V roce 2002 byl YUKOS podroben sérii daňových auditů a žalovanou stranou v daňových řízeních a na jejich základě byl shledán vinným z opakovaných daňových podvodů, zejména použitím schématu daňového úniku spojeného z vytváření fiktivních společností v letech 2000-2003.

Dne 15. dubna 2004 bylo zahájeno řízení proti YUKOSu ve věci daňového roku 2000 a bylo mu zabráněno disponovat určitými finančními prostředky do doby, než bude vynesen rozsudek. Dne 26. května 2004 nařídil Obchodní soud v Moskvě YUKOSu, aby zaplatil do státního rozpočtu částku 99,375,110.548 rublů (RUB) odpovídající nezaplaceným daním, úrokům a pokutě. YUKOS se proti tomuto rozsudku odvolal, ale odvolací soud jeho odvolání zamítl.

Dne 7. července 2004 podal YUKOS neúspěšnou kasační stížnost proti rozsudkům z 26. května a 29. června 2004 a současně napadl tyto rozsudky prostřednictvím dohledu před Nejvyšším obchodním soudem Ruska. YUKOS mimo jiné tvrdil, že případ proti němu byl promlčen; podle článku 113 ruského daňového kodexu byl plátce daně pouze povinen platit pokuty za daňové trestné činy, od jejich spáchání ještě neuplynuly tři roky a tato lhůta počínala běžet ode dne, kdy skončilo daňové období.

Prezidium Nejvyššího obchodního soudu si vyžádalo stanovisko Ústavního soudu, který potvrdil dne 14. července 2005, že je třeba zde aplikovat tříletou lhůtu stanovenou článkem 113. Avšak v případě, že se daňový poplatník bránil daňovému dohledu a inspekci, přestala promlčecí lhůta běžet v okamžiku, kdy byl vyhotoven daňový audit. Na základě tohoto stanoviska zamítlo prezidium odvolání YUKOSu a konstatovalo, že případ nebyl promlčen, protože YUKOS se bránil daňové inspekci a audit Ministerstva financí za rok 2000 byl YUKOSu postoupen 29. prosince 2003, tj. v rámci tříleté lhůty.

V dubnu 2004 zahájily ruské orgány exekuční řízení, jehož důsledky byly následující: finanční prostředky YUKOSu v ruských bankách byly obstaveny, jeho účty v ruských bankách byly částečně zmrazeny a akcie v ruských podřízených společnostech byly zabaveny.

Dne 2. září 2004 Ministerstvo financí zjistilo, že YUKOS použil v roce 2001 stejnou daňovou úpravu jako v roce 2000. Vzhledem k tomu, že již byl předtím shledán vinným z podobného trestného činu, byla pokuta, jež mu byla uložena, zdvojnásobena.

Celkem: za daňový rok 2001 byl YUKOS povinen zaplatit RUB 132,539, 253.849; za rok 2002 RUB 192,537,006.448 a za rok 2003 RUB 155,140, 099.967.

YUKOS byl rovněž povinen zaplatit exekuční poplatky ve výši 7 % celkového dluhu, cože nebylo možné odložit nebo podrobit splátkovému kalendáři.

YUKOS byl povinen zaplatit všechny uvedené částky ve velmi krátké době a několikrát se bezúspěšně pokusil prodloužit jejich lhůtu splacení.

Dne 20. července 2004 ohlásilo Ministerstvo spravedlnosti nadcházející prodej OAO Juganskneftegaz, hlavní (a také nejcennější) dceřiné společnosti YUKOSu. Dne 19. prosince 2004 bylo 76,79 % akcií OAO Juganskneftegazu dáno do dražby, aby bylo možné uhradit dluh YUKOSu. Dva dny předtím byl konsolidovaný dluh YUKOSu ohodnocen částkou RUB 344,222,156.424.

YUKOS byl prohlášen za insolventní společnost 4. srpna 2006 a likvidován byl 12. listopadu 2007.

U Evropského soudu pro lidská práva si YUKOS stěžoval na nedostatky řízení o jeho daňové odpovědnosti za daňový rok 2000 a na nezákonnost a nepřiměřenost stanovení daní za léta 2000-2003 a jejich následnou exekuci. Tvrdil, že vynucování jeho daňové odpovědnosti bylo arbitrárně vedeno tak, aby mu bránilo ve splacení dluhů; zabavení jeho peněžních prostředků během sporu mu zabránilo dluh zaplatit. Dále si YUKOS stěžoval na 7% exekuční poplatky; na krátkou lhůtu pro dobrovolné zaplacení dluhu za roky 2000-2003; na nucený prodej OAO Juganskneftegaz. YUKOS dále tvrdil, že soudní výklad některých zákonů byly selektivní a unikátní, jelikož mnohé ruské společnosti používaly ruské daňové ráje. Uvedl, že daňové orgány tolerovaly a dokonce potvrzovaly techniku „optimalizace daní“. Dále pak tvrdil, že legislativní úprava používání těchto technik připouštěla.

YUKOS se odvolal na článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces), na článek 1 Protokolu č. 1 (právo na pokojné užívání majetku), na články 13 (právo na účinný opravný prostředek), 14 (zákaz diskriminace), 18 (zákaz zneužití omezení práv) a 7 () Úmluvy.

Pokud jde o , pak ve vztahu k řízení o stanovení výše daně nalezl Soud porušení článku 6 § 1 a 3(b) z následujících důvodů:

Soud však nenalezl: že jednání vůči YUKOSu bylo arbitrární nebo nespravedlivé; že právní zástupce YUKOSu byl během řízení podroben nespravedlivým omezením; že Městský soud v Moskvě vynesl svůj rozsudek, aniž by prostudoval všechny důkazy; že přístup YUKOSu k odvolacímu soudu byl nespravedlivě omezen.

Pokud jde o :

Soud konstatoval, že řízení o výši daní proti YUKOSu bylo ve své podstatě řízením trestním a připomněl, že pouze zákon může definovat trestný čin a stanovit za něj odpovídající trest, přičemž zákony musí být dostupné a předvídatelné. Rozhodnutím ze dne 14. července byla změněna zákonná ustanovení o promlčecí lhůtě zavedením výjimky, což mělo následně vliv na výsledek řízení o dani za rok 2000. Odsouzení YUKOSu podle článku 122 zákona o daních v řízení o stanovení daně za rok 2000 bylo rovněž základem pro nalezení jeho odpovědnosti za opakovaný trestný čin, což mělo za následek zdvojnásobení pokuty za rok 2001. Soud proto nalezl, že byl porušen článek 1 Protokolu č. 1, pokud jde o uložení a výpočet pokut týkajících se let 2000-2001 ze dvou důvodů: došlo k retroaktivní změně pravidel o aplikovatelnosti promlčecí lhůty a v důsledku toho ke zdvojnásobení pokuty za rok 2001.

Soud konstatoval, že zbývající část stanovení daní za roky 2000-2003 byla zákonná, sledovala legitimní cíl (zajištění placení daní) a byla proporcionální. Částky nebyly nepřiměřeně vysoké a nic nenasvědčovalo tomu, že by naložily na YUKOS individuální a disproporcionální břemeno. Soud proto nenalezl porušení článku 1 Protokolu č. 1, pokud jde o zbývající část stanovení daní za roky 2000-2003.

Soud zjistil, že vymáhání dluhu vyplývajícího ze stanovení daní za roky 2000-2003 zahrnovalo: zabavení peněžních prostředků; exekuční náklady ve výši 7% celkového dluhu; nucený prodej OAO Juganskneftegaz. Tato opatření byla zásahem do práv YUKOSu zaručených článkem 1 Protokolu č. 1.

V průběhu celého řízení jednání různých státních orgánů mělo zákonný základ a právní ustanovení byla dostatečně přesná a jasná, takže splňovala standardy Úmluvy.

Soud konstatoval, že YUKOS byl jedním z největších plátců daní v Rusku a že byl podezříván a později shledán vinným u používání schématu pro únik daní v letech 2000-2003. Ukázalo se, že YUKOS neměl žádné peněžní prostředky na svých vnitrostátních účtech, aby mohl daně zaplatit okamžitě a z hlediska povahy a rozsahu dluhu bylo nepravděpodobné, že některá třetí strana bude souhlasit s poskytnutím půjčky nebo jinou formou záruky. Vzhledem k rozsahu daňového úniku, k částkám týkajících se let 2000-2003, ke skutečnosti, že ty byly splatné najednou po vystavení exekučního příkazu a s přihlédnutím k dřívějším nálezům Soudu ohledně pokut za roky 2000 a 2001 bylo pochybné, zda v době, kdy ruské orgány rozhodly o zabavení a aukci OAO Juganskneftegaz, byl YUKOS solventní ve smyslu oddílu 3 ruského zákona o úpadku, podle něhož se očekávalo, že solventní dlužník splatí své dluhy „do tří měsíců ode dne, kdy měl být splněna jeho povinnost“.

Podstatou kauzy YUKOSu byla v podstatě rychlost, která byla požadována na to, aby zaplatil dluh s aukcí, která byla zorganizována.

Soud měl za to, že ruské orgány byly povinny vzít v úvahu všechny faktory při exekučním řízení, ale že tak neučinily. Žádné z jejich rozhodnutí neuvažovalo o nějaké alternativní metodě jejich výkonu. Soud akceptoval, že exekutoři byli vázáni zákony, které mohly omezovat možnosti exekučního řízení. Přesto však měli určitou volnost výběru. Soud neshledal volbu prodeje OAO Juganskneftegazzcela nerozumnou, zejména s ohledem na celkovou částku dluhu na daních a na případné jeho další dluhy. Měl však za to, že před definitivním rozhodnutím prodat aktiva, která byla jedinou šancí YUKOSu na přežití. Měly se ruské orgány zabývat také jinými možnostmi, jako např. tím, že vnitrostátní aktivy YUKOSu byla postižena soudním nařízením a byla k dispozici a YUKOS neměl námitky proti tomu, aby se prodala. Soud dále poznamenal, že 7% poplatek za exekuci byl stanoven ve výši, kterou ruské orgány nehodlaly zvýšit, a že měl být zaplacen ještě předtím, než YUKOS začal splácet svůj hlavní dluh. Za okolností případu byla částka, kterou bylo třeba zaplatit, zcela nepřiměřená a vedla k likvidaci YUKOSu.

Ruské orgány byly rovněž neústupně neflexibilní, pokud šlo o jejich postup v exekučním řízení; jednaly velmi rychle a neustále odmítaly vyhovět požadavkům YUKOSu na posečkání a poskytnutí času. Tento nedostatek flexibility měl celkový negativní účinek na vedení exekučního řízení proti YUKOSu.

S ohledem na postup , na závazek zaplatit celý exekuční poplatek a na selhání ruských orgánů přihlédnout k důsledkům, jejich jednání Soud konstatoval, že ruské orgány nevytvořily spravedlivou rovnováhu mezi sledovaným legitimním účelem a použitými metodami, což znamenalo porušení článku 1 Protokolu č. 1.

Soud nenalezl porušení zbývajících článků, jejichž porušení stěžující si společnost namítala (což platilo pro články 14 a 18 Úmluvy) a neshledal nutným zabývat se některými články, jejichž porušení stěžující si společnost namítala (což platilo pro články 7 a 13 Úmluvy).(Blíže viz rozsudek ve věci ze dne 20. září 2011 ke stížnosti č. 14902804.)

V případu Soud nerozhodoval o věci meritorně, ale pouze z hlediska přípustnosti stížnosti. Proto zde nerozhodoval rozsudkem, nýbrž rozhodnutím.

Stěžovatelkou zde byla společnost Orion Břeclav, s. r. o., se sídlem v Břeclavi provozující výherní automaty, a to ještě ke dni vynesení tohoto rozhodnutí.

V prosinci 1997 pro ni bylo vydáno povolení provozovat tyto automaty v následujícím roce nejméně v devatenácti obcích. Podle tvrzení české vlády požádala stěžující si společnost o povolení pouze pro tři měsíce roku 1998, avšak ke konci těchto tří měsíců pokračovala v provozování automatů ve čtyřech obcích a ke konci roku 1998 v jedné obci. Vláda mj. uváděla, že prospěch, který tak společnost získala, činil z jednoho automatu instalovaného v obci Popice 94 477 Kč za období od 1. července do 31. prosince 1997 a 46 786 Kč za období tří měsíců mezi 1. lednem a 31. březnem 1998.

Oproti tomu společnost tvrdila, že své podnikání ukončila v polovině roku 1998 se ztrátou 6 000 000 Kč.

Dne 1. ledna 1998 nabyl účinnosti zákon č. 305/1997 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Byl tak zaveden nový místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj, jehož výše činila mezi 5 000 Kč a 20 000 Kč (v závislosti na velikosti obce) za tříměsíční období. Zákonem č. 305/1997 Sb. byl také změněn zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, kterým se zvýšil poplatek za povolení k provozování výherního hracího přístroje z 12 000 Kč na 16 000 Kč za šest měsíců a na 30 000 Kč za rok. Na základě této změny přijalo zmíněných devatenáct obcí, kde společnost provozovala svou činnost, své vyhlášky za účelem uložit dotčeným subjektům povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj, jehož výše se pohybovala mezi 6 000 Kč a 20 000 Kč za tři měsíce.

V období mezi 4. a 25. únorem 1998 podala stěžující si společnost ústavní stížnosti proti zmíněným devatenácti obcím, kde žádala Ústavní soud ČR, aby zrušil obecní vyhlášky, jakož i právní normy upravující napadené poplatky, jimiž bylo podle jejího mínění porušováno právo na pokojné užívání majetku zaručené článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Dne 10. března 1998 Ústavní soud ČR všechny ústavní stížnosti zamítl s odůvodněním, že byly předloženy nezpůsobilou osobou.

Dne 1. září 1998 nabyla účinnosti nová změna zákona o místních poplatcích, kterou byla snížena výše poplatků provozovaný výherní hrací přístroj na částku 1 000 Kč až 5 000 Kč za tři měsíce.

Vláda uvedla, že stěžující si společnost uhradila místní poplatky pouze ve třech obcích, přičemž ve dvou případech byla od jejich placení osvobozena.

Před Evropským soudem pro lidská práva stěžující si společnost tvrdila, že v jejím případu došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, protože právní úprava poplatků zavedená k 1. lednu 1998 zvýšila o 300 % výši poplatků placených provozovateli hracích přístrojů a vzhledem k tomu, že tato výše se stala nepřiměřenou, musela ukončit své podnikání.

Česká vláda uvedla, že zásah do práva na pokojné užívání majetku se týkal „úpravy užívání majetku v souladu s obecným zájmem“ ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Napadená nová právní úprava sledovala dva legitimní cíle:

Obce tak mají na výběr rozhodnout, s přihlédnutím k negativním důsledkům těchto her na duševní zdraví jednotlivců, zda chtějí volit vyšší poplatky a tím omezit počet hracích automatů na svém území.

Pokud šlo o podstatu problému, stěžující si společnost nepopírala, že se jedná o zásah předvídaný zákonem a že sledované cíle lze pokládat za legitimní. Nicméně v jejím případě nedošlo k dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na omezení hracích automatů a jejím individuálním zájmem.

Soud připomněl, že vymáhání daní a poplatků (včetně místních) je zasahováním do práva zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Toto zasahování je však v souladu s druhým odstavcem tohoto článku, protože ten výslovně stanoví výjimku pro placení daní a poplatků (viz výše uvedený rozsudek ve věci , § 32). Nicméně i zde má Soud právo dohledu nad respektováním citovaného ustanovení.

Z hlediska první věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 musí Soud zjistit, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu společnosti a imperativem ochrany základních práv jednotlivce (viz výše uvedený rozsudek ve věci , § 52). V důsledku toho finanční povinnost platit daně a poplatky může narušit garanci danou tímto článkem, naloží-li na fyzickou či právnickou osobu excesivní břemeno (viz výše uvedený rozsudek ve věci , § 32). Je však především na vnitrostátních orgánech rozhodnout o typu daní a poplatků, které je třeba vybírat. Přitom je třeba zvážit politické, ekonomické a sociální problémy v daném smluvním státě Úmluvy. K tomuto účelu mají tyto státy široký rozsah volné úvahy (viz rozhodnutí Soudu ve věci ze dne 16. září 2003, stížnost č. 60243/00).

Ve stávajícím případu Soud nenalezl žádný důvod pochybovat, že sporné zasahování bylo konformní s vnitrostátním právem a že odráželo obecný zájem.

Pokud jde o otázku proporcionality mezi zasahováním do práva stěžující si společnosti a sledovaným obecným zájmem, Soud se přiklonil k názoru, že modality aplikace dané právní úpravy byly realizovány v rámci širokého rozsahu volné úvahy s přihlédnutím k politické, ekonomické a sociální situaci v České republice. Soud také přihlédl k tomu, že stěžující si společnost nevyvrátila argument české vlády, že i po zvýšení uvedených poplatků dosahovala slušných tržeb.

Za těchto okolností a s přihlédnutím k širokému rozsahu volné úvahy státu v oblasti daní a poplatků, Soud shledal, že placení poplatků nezpůsobila stěžující si společnosti takové ztráty a že zde nedošlo k žádnému zneužití práva proti ní, které by narušilo její právo na pokojné užívání majetku. Z toho Soud vyvodil závěr, že stížnost společnosti je třeba pokládat za nepřípustnou ve smyslu článku 35 § 3 a 4 Úmluvy. (Blíže viz rozhodnutí Soud ve věci ze dne 13. ledna 2004, stížnost č. 43783/98.)

V exekučním řízení při vymáhání daní je třeba sledovat dosažení spravedlivé rovnováhy mezi sledovaným legitimním účelem (obecným zájmem na placení daní) a použitými metodami; jinak hrozí, že bude porušen článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Pojem „obecný zájem“ v článku 1 Protokolu č. 1 je extenzivní a stát má určitý rozsah volné úvahy pro vytvoření rámce své fiskální politiky a přijímat opatření, aby zajistil, že daně budou placeny. Předcházení úniku daní je legitimním účelem ve veřejném zájmu. Svěření daňovým orgánům pravomoci uhradit daňové dluhy zabavením věcí nacházejících se ve vlastnictví třetí osoby ještě nevede k závěru, že nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a ochranou práv jednotlivce a že je neslučitelné s článkem 1 Protokolu č. 1.

Článek 1 Protokolu č. 1, který v podstatě zaručuje vlastnické právo, stanovuje tři odlišné normy. První z nich zakotvuje princip respektování majetku, druhá předvídá zabavení majetku a podrobuje je určitým podmínkám a třetí uznává práva smluvních států, mimo jiné právo upravovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Druhá a třetí norma musejí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě. Soud se musí ujistit o aplikovatelnosti dvou posledních norem dříve, než se vysloví k dodržování první normy.

Zasahování do práva vznášet požadavky proti státu může vést ke zbavení majetku. Ukládaní daní je ve své podstatě ingerencí do práva garantovaného prvním odstavcem článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, která je ospravedlněna podle druhého odstavce tohoto ustanovení, jenž stanoví výjimku pro placení daní a poplatků. Finanční závazek vzniklý na straně státu přeplacením daní může narušit záruku zakotvenou v článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, pokud naloží na fyzickou či právnickou osobu neúnosné břemeno nebo postihne zásadním způsobem jejich finanční situaci.

Pohledávka může být „majetkem“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, je-li dostatečně zjištěna a vymahatelná. Jestliže se stížnost týká povinnosti dědičky zaplatit daň z dědictví po sestře, která zemře první, je třeba na ni aplikovat článek 1 Protokolu č. 1.

Zvyšování poplatků za provoz hracích automatů s cílem omezit tak jejich vliv na psychiku závislých osob je třeba pokládat za legitimní cíl, který je v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1.

Je především na vnitrostátních orgánech rozhodnout o typu daní a poplatků, které je třeba vybírat. Přitom je třeba zvážit politické, ekonomické a sociální problémy v daném smluvním státě Úmluvy. K tomuto účelu mají tyto státy široký rozsah volné úvahy.