Podvod na dani

„V druhém doplnění kasační stížnosti stěžovatel poukázal rovněž na rozsudky Evropského soudního dvora ze dne 12. 1. 2006 ve věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen a následně na rozsudek ze dne 6. 7. 2006 ve věcech C-439/04 a C-440/04 Kittel, podle kterých je třeba vyloučit u plátců, kteří se bez vlastní viny stali součástí podvodného jednání, aby byli nuceni nést následky protiprávního jednání jiných subjektů v případech, kdy své daňové povinnosti řádně plnili. Stěžovatel má za to, že lze závěry v nich uvedené aplikovat i v nyní posuzované věci. S ohledem na to je názoru, že bylo povinností správce daně zohlednit minimálně částku nezbytných výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů, které musel prokazatelně vynaložit na nákup zboží, které pak dále prodal a daň přiznal a odvedl. Nejvyšší správní soud prvně podotýká, že obecné závěry plynoucí z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudního dvora týkající se daně z přidané hodnoty sice lze aplikovat rovněž na případy daní z příjmů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006-142), nicméně skutkový stav dané věci tomu brání. Podle výše uvedených rozhodnutí totiž nárok na odpočet daně, jakož i uznání daňového výdaje, nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo nemůže vědět. Každá transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi, to ovšem pouze za podmínky, že plátce daně o takovém záměru nevěděl a nemohl vědět. Ochranu dobré víry na straně osoby nárokující odpočet daně z přidané hodnoty, potažmo uplatňující daňový výdaj, zaručuje Evropský soudní dvůr rovněž v situaci, kdy se daňový podvod, na rozdíl od výše uvedeného, vztahoval přímo na plnění mezi prodávajícím a kupujícím, o kterém ovšem strana kupující nevěděla (rozsudek ze dne 6. 7. 2006 ve věcech C-439/04 a C-440/04 Kittel). V nyní posuzované věci však žádné okolnosti nenaznačují tomu, že by stěžovatel mohl svou dobrou víru osvědčit. Ze správního spisu totiž nijak neplyne, že by stěžovatel při uzavírání koupě ocelových prvků vynaložil veškerou rozumnou opatrnost podnikatele tak, aby případné podvodné jednání odhalil. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel měl jednat se zástupcem společnosti KASALI, panem H., aniž by si řádně ověřil jeho totožnost a skutečnost, zda je opravdu oprávněn za společnost KASALI vystupovat. Zdejší soud má za to, že stěžovateli nic nebránilo zjistit si, kdo je jednatelem společnosti KASALI a co je předmětem její činnosti. Nejvyšší správní soud má proto za to, že stěžovatel při průměrné bdělosti podnikatele (slovy evropské judikatury za přijmutí veškerých opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována) měl možnost zjistit, zda se účastní případného podvodného jednání či nikoli. Neučinil-li tak, nemůže se nyní dovolávat závěrů uvedených ve výše citovaných rozsudcích Evropského soudního dvora.“