Převodní ceny v podnikové praxi

Situace se ale změnila a hloubka a četnost otázek na úroveň převodních cen ve skupině dostala tuto oblast v posledních letech na první příčky hitparády daňových otázek. V širším kontextu mezinárodního vývoje v oblasti přímých daní to příliš nepřekvapuje. Daňová konkurence a lehkost převodů podniků do jiných zemí nutí ke snižování přímých daní i ty státy, které to ještě před několika lety považovaly za nemyslitelné. Příjmy do státního rozpočtu se přitom musí zachovat na stejné úrovni a možná by se měly spíše zvyšovat, aby se snižovalo zadlužení. V takové situaci pak nezbývá než bojovat o každé euro nebo korunu daňového výnosu hned na hranici státu. A pokud některý stát v této oblasti nepostupuje dost razantně, stanou se jeho daňové výnosy obětí pečlivého zkoumání cen v jiných státech.

Česká republika nepatří na špici v navrhování agresivních strategií převodních cen cílených na zvýšení daňových výnosů, intenzita tlaku v této oblasti je spíše na střední úrovni. I přesto je tato oblast hodnocena poplatníky jako jedna z nejobtížněji uchopitelných. V praxi se pak často objevují dva extrémní přístupy.

Jeden je založen na předpokladu, že i správce daně bude obtížně řešit tuto složitou problematiku, poplatník rezignuje na snahu vůbec něco v oblasti převodních cen ve skupině obhajovat a namítá, že chyby nelze vůbec zjistit. Druhý extrém je pak vede ke snaze nalézat argumenty s nereálnou mírou přesnosti.

První často končí doměrkem jen proto, že správce daně nedostal ani základní argumentaci, která by mu v řadě případů stačila. Druhý extrém většinou nevede k doměrkům, ale často končí naprostou frustrací odpovědných pracovníků, pro které není žádný argument dost přesný a přesvědčivý.

Jako ve všech oblastech, které musí řešit většina daňových subjektů, i v oblasti převodních cen se již stačilo ustálit několik „zaručených postupů“, které jsou nabízeny jako řešení i přesto, že často nepředstavují pro konkrétní situaci rozumný přístup k této problematice.

Prvním z nich je víra v sílu dat z panevropské databáze finančních ukazatelů, která je známa pod názvem AMADEUS. Její síla spočívá v mohutnosti nasbíraných dat, která pokrývají prakticky všechny dostupné finanční ukazatele napříč celou Evropou.

Právě tato síla ale současně oslabuje její použitelnost pro účely nastavení převodních cen. AMADEUS sice dokáže poskytnout statistiku o ziskovém rozpětí vybraných subjektů, mnohem obtížněji, pokud vůbec, však poskytuje informace o vnitřní struktuře činnosti nalezených subjektů a o jejich nezávislosti. Navíc rozdílná metodika vykazování v jednotlivých zemích nutí správce databáze k různým kompromisům při převodu na jednotný formát.

Pokud je tedy vybrán nějaký vzorek nezávislých subjektů jako srovnávací báze, je velmi obtížné vyvrátit tvrzení, že taková data jsou potenciálně nesrovnatelná.

Samostatným faktorem, který navíc obecně podrývá použitelnost dat z databází, nejen těch z databáze AMADEUS, je vývoj trhu. Obecně platí, že některé činnosti je výhodnější dělat ve velkých skupinách podniků. Naopak existují obory činnosti, ve kterých velké skupiny opakovaně bojují s neefektivitou, a tak je přenechávají malým podnikům.

Tento trend tak vede k situaci, kdy lze prakticky s jistotou říct, že samostatně existující podnik dělá možná velmi podobné výrobky jako velká , ale zcela jistě jinak a za jiných podmínek. Jeho ceny tak jen stěží mohou být použity pro argumentaci o cenách ve velké skupině. Srovnávat zahrádkáře a jeho cenu mrkve se zemědělským podnikem, který hospodaří na stovkách hektarů půdy, je zkrátka pochybné.

Jiným typem nebezpečného zjednodušení se stal požadavek na přípravu všeobecně doporučené dokumentace k převodním cenám. Její absenci správce daně otevřeně vykládá jako indikaci, že subjekt nastavení převodních cen řádně nesleduje, a proto je nutné, aby bylo prověřeno v rámci daňové kontroly.

Řada poplatníků se proto uchyluje k přípravě dokumentace, aniž by si ujasnili, o co jde. Činí tak v domnění, že prostá existence dokumentace je dostatečná k vyloučení rizika doměrku v oblasti převodních cen. Určitě lze souhlasit, že existence dokumentace strukturované dle očekávání správce daně může snížit sníží riziko prověřování prostě proto, že správce daně nebude mít podezření, že se převodním cenám poplatník nevěnuje. Pokud ovšem správce daně takto formálně sestavenou dokumentaci přečte, může se poplatník dost divit.

V praxi pozorujeme u subjektů, které dokumentaci připravily, tři typové situace:

Je to celkem přirozené. Poplatníci se při přípravě dokumentace řídí pokynem Generálního finančního ředitelství, a ten její obsah definuje sice v souladu s požadavky pravidel OECD, ale bez přílišného důrazu na skutečnost, že opravdu užitečná je pro poplatníka jen ta dokumentace, která podporuje závěr, že převodní ceny jsou nastaveny v úrovni tržního odstupu. Pro správce daně je ale užitečná každá dokumentace, která mu umožní pochopit situaci a učinit si názor na nastavení cen.

V praxi se tak může stát, že poplatník s dokumentací, která byla připravena jen formálně, a bez pochopení logiky a argumentace, by na tom byl lépe, kdyby ji vůbec neměl.

Tento názor se vyskytuje poměrně často a představuje bohužel zásadní nepochopení příslušných ustanovení. Zákon totiž nepožaduje, aby se srovnání provedlo s obdobnou existující transakcí. Zákon požaduje, aby bylo posouzeno, zda by cenová úroveň aplikovaná mezi spojenými osobami, byla přijatelná i v případě, že by na jejich místě, za jinak stejných podmínek, byly osoby nespojené.

Vzniká tak paradoxní požadavek, kdy je nutno najít cenu pro transakcí mezi nezávislými osobami, i když konkrétní podmínky ve skupině prakticky vylučují, aby se v nich někdy ocitly dva nezávislé subjekty. Zákon ovšem nepožaduje, aby se spojené osoby ve všech ohledech chovaly tak, jak by se chovaly nezávislé subjekty. Zákon ponechává všem aspektům chování spojených osob volnost k realizaci specifických vztahů, pro které má smysl činnosti ve skupině, jen požaduje, aby se konkrétní smluvní nastavení „správně“ promítlo do ceny.

Přirozené očekávání tak může vést k závěru, že pro situaci, která reálně nenastává, můžeme nastavit cenu jakoukoliv. Ve skutečnosti tento závěr nemá oporu v zákoně. Ten naopak požaduje hledání nějaké vhodné ceny pro nezávislé subjekty i bez ohledu na to, že půjde o hypotetickou úvahu. To je ovšem často dost obtížné.

Uvedené příklady neznamenají, že by tato řešení nebyla v některých případech nejlepší možnou strategií. Jde jen o poukaz na skutečnost, že převodní ceny jsou doslova pro každého poplatníka unikátní, a snaha o univerzálnost je spojena s velkým rizikem nesprávného postupu.

V některých zemích daňové správy uznávají, že úvaha o tom, zda cena je v úrovni tržního odstupu, je obtížná, vyžaduje hluboké ekonomické vzdělání, a nelze ji spravedlivě požadovat po daňových subjektech, které se věnují jiným činnostem v rámci svého podnikání. Po poplatnících je pak požadováno, aby včas, a v požadované struktuře, informovali správce daně o svém podnikání, většinou ve formě povinnosti sestavit určitou formu dokumentace k převodním cenám k datu podání daňového přiznání. Samotný úsudek o souladu s principem tržního odstupu si pak činí správce daně a případné doměrky nejsou sankcionovány. Samotnému doměrku daně se však vyhnout nelze ani v těchto případech. Velmi sankcionováno zde však je nesplnění povinnosti sestavit formální dokumentaci v požadovaném rozsahu.

Proti tomu Česká republika se snaží omezit míru administrativních povinností a požaduje po poplatnících, aby princip tržního odstupu opravdu dodrželi. Pokud nesestaví dokumentaci, nebo připraví jen velmi stručnou informaci, není to důvod k postihu, pokud o tržnosti svých cen se spojenými osobami správce daně v případě kontroly dokážou přesvědčit.

Tento model je efektivnější z řady hledisek a i ekonomičtí odborníci poukazují na to, nejlépe dokáže vysvětlit zákonitosti svého podnikání samotný podnikatel. Ponechat ekonomické úvahy pouze na správci daně výměnou za odstranění penále z doměrku může být sice lákavé, ale ve světle dalších komplikací spojených s doměrkem samotné daně to nemusí být nutně nejlepší volba.

Naopak možnost připravit si předem svou argumentaci je pro poplatníka málo využívanou, zato silnou zbraní. Poplatník určitě má mnoho možností, jen by se neměl nechat zlákat některým rozšířeným, bohužel ale nevhodným, zjednodušením. Měl by od počátku hledat přiměřeně detailní a přiléhavé argumenty, které jeho konkrétní řešení podporují v závěru, že cenové nastavení odpovídá úrovni cen, kterou by uplatnily i nezávislé subjekty.

Dokumentace převodních cen by neměla být mechanicky připravena na základě struktury dané pokynem Generálního finančního ředitelství. Měla by být připravena na základě logické úvahy, která přesvědčivě vede k závěru, že cenové nastavení ve skupině je takové, jaké by si za stejných podmínek zvolily nezávislé subjekty.

Pochopitelně taková úvaha může být obtížná bez předchozích zkušeností. Na druhou stranu, určité principy si lze osvojit a i ve složitých případech spolupráce s poradcem v této oblasti rozhodně nemusí představovat obrovský projekt zakončený tvorbou mnohasetstránkového výstupu. Poradce může být spíše kvalifikovanou protistranou v diskusi, která navede poplatníka na ty aspekty jeho podnikání, které jsou kritické pro nastavení cen, a pomůže mu pochopit, jaké argumenty hovoří pro něj, a jaké cenové nastavení si má zvolit.

Po tomto rozboru situace je pak formalizace dokumentace obvykle už jen jednoduchou činností, kterou poplatník zvládá sám, včetně úvahy zda dokumentace stále ještě podporuje závěr, že převodní ceny jsou nastaveny v úrovni tržního odstupu.