Odklad účinnosti rozsudku krajského
soudu
Ondřej
Lichnovský
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j.
1 Afs 106/2004-51. www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§
107 SŘS.
„Stěžovatel nadto nesprávně ztotožňuje vznik nenahraditelné újmy s
pouhým ohrožením veřejného zájmu. Pojmovým znakem nenahraditelné újmy je právě její nezhojitelnost;
kromě toho je přiznání odkladného účinku vázáno nikoli na možnost vzniku újmy (tedy na újmu pouze
hrozící), nýbrž na újmu, která by následkem výkonu či účinků napadeného rozhodnutí s velkou
pravděpodobností nastala. Kdyby naproti tomu soud třebas i přisvědčil stěžovatelovu tvrzení o
ohrožení veřejného zájmu, není jednak jisté, zda do veřejného zájmu bude v důsledku takového
ohrožení vůbec zasaženo, a jednak ani zásah do veřejného zájmu s sebou nutně nenese vznik
nenahraditelné újmy.
Ani argumentace ustanovením
§ 64 odst. 6 daňového řádu není na místě.
Stěžovatel zde naznačuje, že pokud by nyní vrátil žalobkyni daňový přeplatek vzniklý na základě
soudem zpochybněného platebního výměru a poté by se svou kasační stížností uspěl, bylo by opětovné
získání jednou již vydané částky ohroženo. V tom se však mýlí: zrušil-li by Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek, jímž krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného i platební výměr vydaný v I.
stupni, obě správní rozhodnutí by se znovu stala vykonatelnými a opět by jim svědčila
presumpce
správnosti. Nic navíc nebrání tomu, aby správce daně daň opět vyměřil, případně doměřil. Jeho
postavení je usnadněno i stavením běhu lhůt pro zánik práva (zde práva vyměřit daň ve lhůtách podle
§ 47 daňového řádu) ve věcech daní a jiných
plateb do veřejných rozpočtů (§ 41 s. ř.
s.).Stěžovatel konečně poukazuje na to, že pokud by žalobkyni vrátil úrok
z přeplatku, byl by příjem státního rozpočtu v případě jeho procesního úspěchu zkrácen o tuto částku
vyplacenou žalobkyni; přehlíží však, že i v daňovém řízení je třeba dbát na vyváženost práv a
povinností daňového subjektu a správce daně. Stěžovatel se domáhá přiznání odkladného účinku také
kvůli své povinnosti zaplatit žalobkyni úrok z přeplatku; tato povinnost by však nevznikla, kdyby
žalobkyně již nezaplatila vyměřenou daň. Zanedbala-li by tedy žalobkyně svou povinnost k úhradě
daně, stěžovatel by ani nemohl právě uvedeným argumentem odůvodňovat svou žádost. Kdyby soud
stěžovateli v tomto bodě přisvědčil a přiznal odkladný účinek jeho kasační stížnosti, znevýhodnil by
tak právě takového daňového poplatníka, který řádně splnil svou daňovou povinnost: tomuto
poplatníkovi by totiž v důsledku přiznání odkladného účinku byly i po zrušení rozhodnutí žalovaného
zadržovány peněžní prostředky vynaložené na úhradu daně, jejíž vyměření neshledal krajský soud v
souladu s právem, a nemohl by se zhojit ani na úroku, který mu náleží pro zadržování zaplacené daně
bez zákonného podkladu. Přiznání odkladného účinku by tak nepřímo mohlo vést k důsledkům opačným,
než o jaké usiluje stěžovatel, tedy k demotivačnímu působení na daňové poplatníky a k následnému
ohrožení daňových příjmů.“
Toto historické rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se zabývalo žádostí
finančního ředitelství o odkladný účinek jím podané kasační stížnosti. Dojde-li totiž k vydání
rozsudku krajského soudu, nemá podání kasační stížnost vliv na jeho právní moc. V takovémto případě
je tak vždy povinností žalovaného (finančního ředitelství) podle něj plnit, byť je proti němu
brojeno kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Jak přitom vyplývá z citovaného usnesení,
ani vyplacení nadměrného odpočtu spojeného s právní mocí rozsudku krajského soudu není samo o sobě
důvodem pro odkladný účinek. Ten by se dal předpokládat pouze tam, kde by byla oprávněná obava z
toho, že daňový subjekt po obdržení odpočtu nenávratně zmizí i s penězi. Tato skutečnost by se však
správci daně jen velmi složitě prokazovala. Na základě obdobných usnesení tak finanční ředitelství
obecně vzdala snahu domáhat se odkladu účinnosti. Namísto toho se mnohdy vydala cestou nečinnosti.
Navzdory právní moci tak finanční ředitelství mnohdy vyčkávají konečného rozhodnutí věci Nejvyšším
správním soudem, kdy po tuto dobu ignorují pravomocný rozsudek krajského soudu. Bohužel, možnosti
obrany jsou zde minimální. Ochrana před nečinností dosud stále nepatří mezi nejpružnější (samotný
Nejvyšší správní soud pak zpravidla rozhodne rychleji, než nadřízený orgán o případné nečinnosti).
Případná náhrada škody pak naráží na skutečnost, že faktická škoda bývá zpravidla nulová, tudíž není
co vymáhat.