Rozhodnutí soudu o nepotvrzení některých věřitelů do věřitelského výboru OP Prostějov vyvolalo rozsáhlé debaty o podmínkách, za kterých banky budou ochotny poskytovat úvěry. Rozhodnutí soudu, a to zejména toho prvoinstančního, však nastiňuje i další rovinu potenciálních dopadů - daňových.
Nespojená (ovládající) osoba a daňově (ne)uznatelné úroky
René
Kulínský,
partner Daňového poradenství Ernst & Young
Daň z příjmů používá koncept spojených osob a spojuje s ním určité důsledky. Jednak v oblasti převodních cen a jednak v oblasti běžně označované jako nízká kapitalizace. Pravidla nízké kapitalizace zjednodušeně říkají, že pokud zůstatek těch úvěrů, kde je věřitelem spojená osoba, přesáhne čtyřnásobek vlastního kapitálu dlužníka, jsou finanční náklady související s takovou nadlimitní částkou daňově neuznatelné.
V širším povědomí jsou dva testy pro určení spojené osoby: přímá nebo nepřímá účast na 25 procentech kapitálu nebo hlasovacích práv jedné nebo více osob, pak jsou všechny tyto osoby spojené, a podíl na vedení dlužníka. U podílu na vedení dlužníka jsme se na základě judikatury smířili s tím, že dceřiná společnost se podílí na vedení mateřské společnosti, pokud jsou ve vedení obou stejné osoby.
Další skupina spojených osob jsou pak ovládající a ovládaná osoba. A zde je vazba na zmiňované rozhodnutí soudu.
Test pro určení ovládání je mimo jiné faktický - ten, kdo fakticky vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku jiné osoby, je ve vztahu k této osobě ovládající osobou. Jak bylo tohoto stavu dosaženo, zda výkonem hlasovacích práv, smlouvou, ekonomickým tlakem nebo jinak, je irelevantní. Tato skutečnost se také může měnit v čase - úvěr sjednaný a čerpaný mezi nespojenými osobami se může dostat do kategorie úvěru od spojené osoby proto, že se vzájemný faktický vztah věřitele a dlužníka změní i bez současné změny vlastnické struktury. Test nízké kapitalizace tak mohou porušit poplatníci, kteří s tím vůbec nepočítali.
V praxi je zřejmě přehnané vidět vztah ovládání na základě pouhého dlužnicko-věřitelského vztahu. Jenže úvahy soudu nevyhnutelně staví otázku, co je běžný dlužnickověřitelský vztah. Zástavní právo na akciích, zákaz výplaty dividendy, přednost úvěru před pohledávkami akcionářů, zákaz změny vlastnické struktury i zákaz přeměn obchodních společností jsou běžnou součástí úvěrových smluv. Pravidelné poskytování informací o finančním stavu dlužníka je samozřejmostí. Tato ustanovení jistě lze chápat pouze jako zajištění dobytnosti pohledávky. Ale vliv na rozhodování mají a nakolik je intenzivní bude mimo jiné záležet na tom, jak snadno se dokáže dlužník refinancovat.
Když pak dlužníkovo podnikání nejde tak zcela podle plánu, věřitel pochopitelně zvýší aktivitu a více či méně formálně se snaží chování dlužníka ovlivnit. Opět s cílem zajistit dobytnost své pohledávky. Ale je tato motivace rozhodujícím kritériem? Dá se říct, že když akcionářská hodnota významně klesla, akcionáři už ani nemůžou mít zájem na řízení dlužníka a tím posledním, kdo bdí nad chováním vedení dlužníka, je hlavní věřitel? Pokud by na základě těchto nebo jiných kritérií byl na místě závěr, že dlužníkovi přibyly nebo se změnily ovládající osoby, pak se musí změnit i daňové zacházení s finančními náklady spojenými s dluhovou službou. Jednoduše se mohou stát daňově neuznatelnými.
Závěrem ještě úvaha nad nedostatkem ekonomického zájmu akcionáře na majetkových poměrech dlužníka. Ekonomická motivace akcionáře nemusí existovat, protože akcionář opravdu drží akcie pro někoho jiného (jako trustové společnosti) nebo protože se smluvně dostal do pozice, kdy z akcií nemůže mít žádný ekonomický užitek. Například se jich už v ekonomickém smyslu zbavil nebo je nikdy ani nenabyl. Variant na toto téma může být celá řada, plánovaných nebo vzniklých spontánně. Pokud takoví akcionáři dlužníka neovládají (proč by to dělali), mohou to být někteří věřitelé a výpočet neuznatelných finančních nákladů by měl vypadat zcela jinak.