Zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „NOZ“), upravuje kategorie zajištění a utvrzení dluhu. V minulých číslech časopisu (Účetnictví v praxi č. 9/2016, s. 35) již byly tyto kategorie popsány, pozornost byla věnována zejména smluvní pokutě, jakožto v závazkových právních vztazích velmi užitečnému institutu. Uznání dluhu za smluvní pokutou v četnosti užití nijak nezaostává. I u něj je třeba dát si pozor na některé zákonné požadavky, jinak hrozí, že místo platného uznání dluhu bude mít věřitel v rukou jen cár papíru, který mu pro dobytí pohledávky nijak nepomůže.
Uznání dluhu
Mgr. Ing.
Tereza
Krupová,
Ph. D.
Ministerstvo spravedlnosti
Uznání dluhu upravuje NOZ v ustanoveních § 2053 a 2054, ovšem s tímto institutem se počítá i na jiných místech zákoníku, zejména v souvislosti s promlčením, které patří do první, tedy obecné části. Stará právní úprava znala uznání dluhu ve dvou právních podobách - jednak v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - zrušen, kde bylo upraveno v § 558, a poté v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník - dále jen „ObchZ“ - zrušen, v ustanovení § 323.
Základní pravidlo definující uznání dluhu nalezneme v ustanovení § 2053 NOZ:
„Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“
Princip uznání dluhu je, jak vyplývá i ze zákonného textu, pořád stejný - pokud někdo (dlužník) uzná svůj dluh, předpokládá se, že dluh opravdu existuje, a v případě sporu je na něm, aby prokázal, že to nebyla pravda (což se mu bude zpravidla provádět obtížně, je tím proto zvýhodněna pozice věřitele, jelikož na něm neleží tzv. důkazní břemeno). Například pokud uznám svůj dluh z určité kupní smlouvy, jsem pak žalována na jeho splacení a chci se bránit tím, že závazek či dluh v určité výši vůbec nevznikl, je na mne, abych neexistenci daného dluhu prokázala. Ostatně tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2565/2009 ze dne 20. září 2011:
„Uznáním dluhu (...) přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka ohledně existence dluhu v té výši, v jaké byl uznán.“
Pro platné uznání dluhu jsou nezbytné tři náležitosti:
-
písemná
forma,-
uvedení
důvodu
dluhu,-
uvedení
výše
dluhu.Co se týče první podmínky, tedy
písemnosti
uznání dluhu, je nutné podotknout, že je to jedna z mála povinných písemných forem právního jednání, které nová právní úprava zná. NOZ totiž ctí zásadu tzv. bezformálnosti, tedy pravidla, že je primárně na jednajícím, případně na stranách určité smlouvy nebo právního jednání, aby si určily, zda nějaké jednání bude provedeno ústně, písemně či jinou formou (zpravidla konkludentně, tedy aktivním konáním). K tomu připomeňme ustanovení § 559:„Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“
K požadavku na písemnou formu například viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 507/2001 ze dne 12. února 2002:
„Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.“
Druhý požadavek, tedy uvedení
důvodu dluhu
, znamená nutnost uvést, ze které smlouvy, respektive z jakého závazku, je dluh uznáván (tedy konkrétní smlouva - například kupní smlouva ze dne 10. května 2015 na dodání 10 kg hladké mouky). Potřebu určitosti potvrdila i judikatura
ke starému právu, například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 779/2002 ze dne 23. ledna 2003:„U uznání dluhu nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, je zřetelný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to seznatelné z obsahu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.“
Obdobně je potřeba uvést i
výši dluhu
, který se uznává. K tomu opět jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 1929/97 ze dne 31. března 1999:„Jestliže dlužník písemně uznal právo co do důvodu, avšak jen do určité (částečné) výše, nastanou účinky uznání dluhu jen do uznané výše.“
Uznání dluhu je poměrně silnou ochranou pro věřitele (ostatně proto je řazeno do kategorie utvrzení dluhu). Tato ochrana spočívá mimo jiné v posílení jeho procesního postavení u soudu (pokud bude žalovat dlužníka pro neplnění smlouvy a bude disponovat dlužníkovým uznáním dluhu, má důkazně výrazně navrch, je případně na dlužníkovi, aby prokázal, že dluh vůbec nevznikl). Druhý důležitý dopad, který uznání má, je
změna běhu promlčecích lhůt.
Promlčení obecně vyjadřuje zásadu o tom, že každý má být bdělý a střežit si svá práva, jelikož po nějaké době se právo oslabuje. Pokud proto bude mít věřitel pohledávku (například mu má jeho smluvní partner zaplatit za zboží, které mu již dodal), má ji evidovat a starat se, aby byla zaplacena. Pokud dlužník nezaplatí a uplyne promlčecí lhůta, je věřitel v horším postavení, jelikož zpravidla u soudu se svým nárokem neuspěje (dlužník uplatní tzv. námitku promlčení a soud věřitelovu žalobu zamítne).Jiná je situace v případě, že v průběhu promlčecí lhůty dlužník svůj dluh vůči věřiteli uzná (tou formou, která je popsána výše, tedy písemně s uvedením důvodu a hodnoty dluhu). Uznáním dluhu se totiž mění délka promlčecí lhůty (ustanovení § 639):
„Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.“
Citované ustanovení proto zakládá dvě možnosti. V prvním případě dlužník pouze svůj dluh uzná, pak začne běžet
deset let promlčecí lhůty ode dne uznání
. Pro věřitele příznivější případ je druhá možnost, tedy že dlužník uvede, že splní do určitého data (například do půl roku, do 1. září roku 2016 apod.), v takovém případě se deset let začne počítat až od tohoto určeného termínu.
V praxi ještě může nastat situace, kdy dlužník
uzná dluh, který je již promlčený
. V takovém případě dojde k prodloužení promlčecí lhůty, respektive k jejímu novému běhu (ustanovení § 653):„Bylo-li právo již promlčeno a uznal-li dlužník svůj dluh, nárok se obnoví a počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.“
Pozor na slova „nová promlčecí lhůta“ v první větě. Zatímco stará právní úprava ObchZ v případě uznání promlčeného dluhu zakotvovala novou čtyřletou promlčecí lhůtu, nově se nemusí jednat o čtyři roky, ale použije se
nová odpovídající lhůta.
Dále je třeba upozornit na situaci, kdy někdo plní po splátkách. Takovéto plnění má podle NOZ charakter uznání dluhu. Je to logické ustanovení, pokud někdo platí, patrně ví, že má dluh a v jaké výši a je ochoten jej splatit - viz ustanovení § 2054 odst. 2:
„Plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plně ním dlužník uznal i zbytek dluhu.“
Stejné ustanovení hovoří také o tom, že plnění úroků se považuje za uznání dluhu (§ 2054 odst. 1 NOZ). Předchozí dvě pravidla (tedy plnění úroků a částečné plnění jako uznání dluhu) ovšem neplatí, pokud je dluh již promlčen.
Na závěr zmiňme jednu zajímavost týkající se případu, kdy by někdo uznal svůj dluh ze hry nebo sázky - k takovému uznání dluhu se podle ustanovení § 2878 nepřihlíží, tedy je
de facto
protizákonné („Pohledávka ze sázky nebo ze zápůjčky či úvěru poskytnutých vědomě k sázce, kterou nelze vymáhat, nemůže být platně zajištěna. Byl-li dluh odpovídající takové pohledávce uznán, nepřihlíží se k tomu.“).Uznání dluhu je velmi praktický instrument nejen pro obchodně závazkové vztahy. Jako jedno z mála právních jednání v novém občanském právu má předepsanou povinnou písemnou formu. S jeho užitím se mění promlčecí lhůty k vymožení pohledávky, která se k němu vztahuje. To vše je nutné mít na paměti, ať už jsme v roli dlužníka, nebo věřitele.