1)V minulém článku (Účetnictví v praxi č. 5/2015, str. 25) byl kladen důraz na základní novinky, které přinesla do promlčení nová právní úprava. Bylo zmíněno, že na rozdíl od právního stavu před lednem 2014 nemusíme u nových případů rozlišovat, zda se jedná o promlčení podle občanského (zákon č. 40/1964 Sb. - zrušen), nebo obchodního (zákon č. 513/1991 Sb. - zrušen) zákoníku. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb. , dále jen „NOZ“) sjednotil úpravu promlčení stejně jako délku promlčecích lhůt. Základní lhůta, kterou je nutné znát, jsou tři roky, respektive deset let, pro práva zapsaná ve veřejném seznamu (například zástavní právo k nemovitostem). Je ale nutné upozornit, že strany si nově mohou zákonem stanovenou délku promlčení upravit podle svého. Jsou při tom limitovány intervalem jednoho roku a patnácti let. Dnešní text se spíše telegraficky zaměří na některé odchylky od obecných pravidel délky promlčecích lhůt. Jedná se o situace, u kterých měl zákonodárce za to, že klasická délka lhůty je příliš krátká, nebo naopak zbytečně dlouhá s ohledem na povahu vztahu, který se promlčuje.
Promlčení a speciální případy délky promlčecích lhůt podle nového občanského práva
Ing. Mgr.
Tereza
Krupová
První odchylkou, kterou zákon upravuje v ustanovení § 634, je
promlčení práva na určení obsahu smlouvy,
která má být uzavřena na základě smlouvy o smlouvě budoucí.
Tato lhůta je zákonem stanovena na jeden rok ode dne, který strany určily jako poslední
den pro uzavření oné budoucí smlouvy. V praxi to může vypadat tak, že si strany uzavřou například 20. července 2015 smlouvu o budoucí kupní smlouvě na nemovitou věc (pozemek) s tím, že samotná kupní smlouva bude uzavřena do konce roku 2015. Pokud do této doby kupní smlouva uzavřena nebude (zpravidla je tomu tak, že jedna strana vyzve druhou k tomu, aby smlouvu uzavřela, a ta to odmítne), má stále strana, která má na jejím sjednání zájem, právo domáhat se u soudu toho, aby sám soud určil, že tato smlouva uzavřena bude (tedy i proti vůli druhé strany). Nárok se promlčí za jeden rok od posledního dne, do kterého měla být smlouva uzavřena, tedy do konce roku 2016 (do 31. prosince 2016 - tento den však připadá na sobotu, uplatní se tedy pravidlo ustanovení § 607 NOZ a lhůta bude končit následujícím pracovním dnem, tedy 2. ledna 2017).Stejně jako tomu bylo v minulé právní úpravě, zákon přiznává delší promlčecí lhůtu v případě, že se jedná o
právo přiznané orgánem veřejné moci,
zpravidla soudem. Pokud existuje pravomocné rozhodnutí soudu, které věřiteli přiznává právo na plnění, promlčí se dané právo podle ustanovení § 640 NOZ až po deseti letech od okamžiku, kdy mělo být plněno podle tohoto rozhodnutí (v rozsudku zpravidla soud určí počet dnů k plnění ode dne právní moci rozhodnutí).Analogicky se
desetiletá lhůta
použije v případě, kdy dluh neuzná soud, ale přímo sám dlužník (ustanovení § 639 NOZ). V případě uznání dluhu,
které systematicky patří do kategorie tzv. utvrzení dluhu (ustanovení § 2048 až 2054 NOZ) a jež nalezneme ve čtvrté části NOZ, tedy v relativních majetkových právech, je proto pozice věřitele také posílena. Zákon stanoví pro uznání dluhu některá striktní pravidla - dlužník musí až na drobné výjimky uznat svůj dluh co do důvodu i výše v písemné formě.
Zejména s prvními dvěma požadavky je v praxi někdy komplikace, kdy dlužník neuvede přesnou částku, případně konkrétní závazek (smlouvu), ze kterého uznává dluh. Precizní formulace v uznání dluhu je proto velmi důležitá, jelikož se může stát, že v případě chyby k platnému uznání dluhu nedojde a nárok na plnění se promlčí v kratší (obecné, zpravidla tříleté) lhůtě. Uzná-li dlužník svůj dluh, běží desetiletá promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu došlo.
Pokud v uznání určí, že dluh splní do určitého data,
pak lhůta poběží až od tohoto termínu.
Pokud tedy například dojde 5.8.2015 k uznání dluhu bez specifikace, do kdy bude plněno, poběží desetiletá promlčecí lhůta od uznání a její konec bude spadat na 5.8.2025 (pokud se jedná o pracovní den). Pokud by naopak v témže uznání bylo uvedeno, že dlužník splní dluh do konce roku 2015, pak poběží desetiletá lhůta až od 31. prosince 2015.V praxi také může nastat situace, kdy někdo
uzná dluh, který je již promlčen.
Na to pamatuje NOZ v ustanovení § 653. Opět jako u „běžného uznání dluhu“ musíme rozlišit případy, kdy dlužník uzná promlčený dluh s určením lhůty, do které bude plnit, nebo zda k takovému určení nedojde. Ve druhém případě počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne uznání dluhu. Ačkoliv to ze slov zákona jednoznačně nevyplývá, komentářová literatura se shoduje na tom, že délka promlčení je opět deset let. Pokud dlužník určí den, do kterého bude plnit, pak se lhůta k promlčení počítá od data, které je v uznání dluhu určeno jako datum, do kterého bude plněno. Oproti staré právní úpravě nově není rozhodné to, zda dlužník věděl, že je dluh již promlčen.
Stejně jako tomu bylo ve staré právní úpravě, mohou nastat případy stavení promlčecí lhůty.
To nastane zejména tehdy, kdy je právo uplatněno u soudu (tedy pohledávka zažalována). Konkrétně ustanovení § 648 NOZ stanoví:„Uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení
exekuce
.“Po dobu soudního řízení (ať jde o řízení nalézací, nebo exekuční, tedy vykonávací) promlčecí doba neběží, což je při průměrných délkách soudního řízení u nás téměř nutnost. Délka soudního řízení proto nijak do promlčení nezasahuje.
Na závěr je nutné připomenout, že
promlčením pohledávka nezaniká,
oslabuje se jen její vymáhání. Dlužník může kdykoliv plnit dobrovolně a pak plní po právu a věřitel, který plnění přijímá, se nedopouští bezdůvodného obohacení.1) Autorka působí na Právnické fakultě UK a v Odboru kanceláře ministra spravedlnosti. Text vznikl v rámci realizace Programu rozvoje vědních oblastí Univerzity Karlovy (PRVOUK) 04 s názvem „Institucionální a normativní proměny práva v evropském a globálním kontextu“.