Rekodifikace soukromého práva od 1. 1. 2014 - závazkové právo a kupní smlouva movité věci

Současná úprava soukromého závazkového (obligačního, smluvního) práva je zásadním způsobem komplikována tím, že jeho obecné zásady i jednotlivé smluvní typy jsou upraveny jak v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObčZ"), tak v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObchZ"). Rozdílem dosavadní úpravy v obecných zásadách je např. odlišná promlčecí lhůta - tříletá podle ObčZ, resp. čtyřletá podle ObchZ. Duplicitně k ObčZ je jako smluvní typ dnes v ObchZ např. upravena smlouva o koupi movité věci (duplicita ke kupní smlouvě podle ObčZ) nebo mandátní smlouva (duplicita k příkazní smlouvě). Dvojí úprava závazkového práva byla značně nepřehledná - řada omylů vznikala např. z toho, že ObčZ upravoval smlouvu o půjčce (kterou ovšem mohli uzavřít mezi sebou i podnikatelé) a ObchZ upravoval smlouvu o úvěru (kterou zase uzavírali i nepodnikatelé).

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), přináší zásadní zjednodušení, když obsahuje pouze jedinou úpravu závazkového práva, která se použije i pro obchodní vztahy mezi podnikateli. K 1. 1. 2014 je totiž zrušen ObchZ a úprava obchodně-závazkových vztahů již není řešena zvláštním předpisem - zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen "ZOK"), je jen částečným nástupcem ObchZ, když upravuje pouze právo obchodních společností a družstev. Smluvní typy upravené od 1. 1. 2014 NOZ se použijí pro všechny subjekty, tedy i pro obchodní vztahy mezi podnikateli.

Nová úprava však přeci jen určité odchylky pro smluvní strany, které jsou podnikatelem, obsahuje. :

Podle § 433 NOZ podnikatel vystupující vůči dalším osobám v hospodářském styku nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a ne-důvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Přitom se má za to (není-li prokázán opak), že osoba vystupující v hospodářském styku vůči podnikateli je slabší stranou.

Obecné zásady smluvního práva NOZ upravuje v rámci všeobecných ustanovení o závazcích v § 1721 až 2054. Je však nutno vzít do úvahy i obecné zásady NOZ z jeho úvodní obecné části, např.:

(není-li to zákonem výslovně zakázáno, nejsou-li porušeny dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob včetně práva na ochranu osobnosti) je poměrně velkou novinkou. ObčZ byl dispozitivnosti nakloněn podstatně méně, když umožňoval odchýlit se od těch zákonných ustanovení, jestliže z jejich povahy nevyplývalo, že se nelze odchýlit a nebylo-li to zákonem výslovně zakázáno.

Dosavadní úprava dispozitivnosti v ObčZ v praxi vedla k upřednostňování kogentního pohledu na jednotlivá ustanovení - to znamená, že nebylo možné se dohodou smluvních stran odchýlit od úpravy obsažené v zákoně. Např. úprava nájemní smlouvy dávala povinnost pronajímateli udržovat pronajímanou věc na své náklady ve stavu způsobilém smluvenému užívání (§ 664 ObčZ, § 2205 a 2207 NOZ) a byla dosud chápána jako úprava .

Stejně tak otázka finanční za zhodnocení pronajaté věci na náklady nájemce (§ 667 ObčZ) byla chápána jako - práva na finanční vypořádání za zhodnocení věci při ukončení pronájmu dokonce nebylo možné se dopředu ani platně vzdát.

Problémy s dispozitivností smluvní úpravy práv a povinností sjednané odchylně od zákona do značné míry NOZ odstraňuje. Praxe si však na dispozitivnost bude muset vznikat, zejména když NOZ upravuje některé záležitosti zdánlivě obdobně jako ObčZ. Např. pro smlouvu o nájmu podle NOZ obdobně jako pro nájemní smlouvu podle ObčZ platí, že:

Zásadním rozdílem však proti úpravě ObčZ je, že výše uvedené příklady ze zákonné úpravy smlouvy o nájmu jsou s jednou jedinou výjimkou , tzn., že:

Jediným kogentním ustanovením zvýše uvedených příkladů zákonné úpravy smlouvy o nájmu je forma souhlasu pronajímatele - ten musí být v písemné formě, pokud je smlouva uzavřena písemně. O ustanovení se jedná z toho důvod, že ustanovení nezakládá žádné právo či povinnost. Podle obecných pravidel NOZ by však nedostatek formy souhlasu zakládal pouze relativní neplatnost tohoto souhlasu (to znamená, že by neplatnost z důvodu nedodržení formy souhlasu mohla uplatnit pouze některá ze smluvních stran a nikoli třetí osoba).

Dispozitivnost NOZ je sice silným nástrojem liberalizace soukromého práva, ale nelze ji chápat tak, že vše si mohou smluvní strany ujednat a NOZ použijí jen tehdy, pokud si některou záležitost smluvně neujednali. Dispozitivnost se vztahuje pouze na práva a povinnosti, nepřipadá tedy do úvahy, aby si smluvní strany ujednali jiný okamžik přechodu vlastnictví k nemovité věci a odchýlili se od zákonného řešení tohoto problému apod.

má důležité účetní a daňové souvislosti zejména u peněžních pohledávek (nutnost zrušení zákonných opravných položek apod.). To, že je tříletá promlčecí lhůta pojata jako subjektivní (zjednodušeně řečeno v případě peněžních pohledávek počíná běžet okamžikem, kdy se oprávněná osoba dozvěděla, resp. mohla dozvědět, že pohledávka nebyla ve lhůtě splatnosti uhrazena, a nikoli okamžikem splatnosti), nebude v běžné účetní a daňové praxi zásadním problémem, ale v dnešní době elektronického bankovnictví spíše jen drobností. Z praktického daňového a účetního hlediska je zásadní novinkou možnost sjednat si promlčecí lhůtu dohodou smluvních stran v rozsahu 1 rok až 15 let.

Poměrně dlouhou dobu se bude prolínat nová úprava NOZ s úpravou ObčZ, resp. ObchZ. Podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ Např. pro smlouvu uzavřenou do konce roku podle ObchZ zůstává obecná čtyřletá promlčecí lhůta podle současného ObchZ, a to i když by promlčecí lhůta započala běžet (např. by nastala splatnost) až po 1. 1. 2014 (potvrzuje § 3036 NOZ).

Smluvní strany se však mohou rozhodnout, že vztah existující k 31. 12. 2013 od 1. 1. 2014 podřídí nové úpravě. Mohou se tak na základě § 3028 odst. 3 NOZ dopředu dohodnout, anebo mohou závazkový vztah podřídit nové úpravě dodatkem ke smlouvě uzavřeným počínaje 1. 1. 2014. Potom by se mohla změnit promlčecí lhůta. Pokud by smluvní strany svůj závazkový vztah podřídili nové úpravě a promlčecí lhůta by započala běžet za účinnosti nové úpravy (např. by se jednalo o dluh splatný v roce 2014), uplatnila by se již promlčecí lhůta dle NOZ - tj. tříletá, pokud by smluvní strany uzavřenou smlouvu nerozšířily o dohodu o jiné promlčecí lhůtě v rozmezí umožněném zákonem, tj. 1 rok až 15 let. Pokud by však promlčecí lhůta započala běžet do 31. 12. 2013, podřízením smlouvy novému režimu by nedošlo ke změně její délky (§ 3036 NOZ) - u smlouvy uzavřené v režimu ObchZ by tedy stejně platila čtyřletá promlčecí lhůta.

Ze všeobecných ustanovení o závazcích v § 1721 až 2054 NOZ upozorňuji zejména na nový obsah, resp. na důsledné používání, pojmu což považuji za důležité zejména z hlediska účetní terminologie.

Podle § 1721 NOZ má věřitel ze závazku vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. je tedy právní pouto (vzniklé z právního důvodu, typicky ze smlouvy) zakládající vztah věřitele a dlužníka. Věřitelem je ten, který má právo na plnění (ten, který má pohledávku). Dlužníkem je ten, který je povinen něco dát, něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět (ten, který něco dluží). Dnešnímu účetnímu termínu závazek se tedy budeme muset od 1. 1. 2014 naučit říkat dluh. Navíc však musíme rozlišovat dluh v právním a účetním smyslu. V právním smyslu není dluhem pouze peněžitý dluh za poskytnuté plnění, ale dluhem je např. i povinnost dodat objednané zboží, poskytnout objednanou službu apod.

Z daňového a účetního hlediska považuji za důležitou např. úpravu (§ 1807 NOZ) a (§ 1808 a 1809 NOZ). Zatímco úprava zálohy byla převzata z ObčZ (má se za to, že co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je záloha), závdavek je staronovým institutem, ke kterému se NOZ vrací.

Úprava není dle mého názoru zcela jednoznačná. NOZ totiž pojem závdavek nedefinuje ani nijak nenaznačuje jeho obsah, a tak lze jen těžko usuzovat, zda zákonodárce považoval pojem závdavek za všeobecně známý pojem anebo zda má být závdavkem pouze to, o čem to bylo smluvními stranami dohodnuto. Občanský zákoník ABGB z roku 1811, ze kterého NOZ jinak úpravu závdavku přebírá, byl v § 908 podstatně srozumitelnější:

Pokud si tedy smluvní strany chtějí ujednat poskytnutí závdavku, doporučuji smluvně sjednat, že určité plnění bude považováno za závdavek. Úprava závdavku je jen vodítkem pro případ, že si smluvní strany neujednají jiná pravidla závdavku. Důležité je, že pokud smluvní strana poskytující závdavek odstoupí od smlouvy, může si druhá strana závdavek ponechat. Pokud od smlouvy odstoupí příjemce závdavku, vrací dvojnásobek jeho hodnoty. Uvedená úprava není nevyvážená, jak by se na prvý pohled mohlo zdát - sankce za odstoupení od smlouvy je totiž hodnotově pro obě strany stejná (poskytovatel závdavku přichází o hodnotu závdavku; příjemce závdavku závdavek vrací, čímž vlastně o nic nepřichází, protože za závdavek nic neposkytl a navíc poskytuje hodnotu závdavku). Z praktického hlediska závdavek nepochybně najde své praktické uplatnění namísto v praxi často nesprávně používaných "nevratných záloh" apod.

Je-li závdavek poskytnut ve formě budoucího dluhu (např. jej poskytne kupující v penězích), není důvod nepoužít ustanovení o záloze a započíst jej na tento budoucí dluh (započítat jej na úhradu kupní ceny). Z hlediska právní jistoty doporučuji však uvedený zápočet smluvně ujednat a předejít tak výkladovým problémům. Bude-li závdavek započten na úhradu kupní ceny, je třeba na jeho poskytnutí hledět z pohledu DPH jako na částečnou úhradu kupní ceny a z této úhrady přiznat DPH.

Důležitou praktickou záležitostí je úprava v § 1970 NOZ. Současná úprava úroků z prodlení je poněkud odlišná v ObčZ a v ObchZ:

NOZ se ubírá cestou ObchZ, to znamená, že upřednostňuje dohodu smluvních stran (nově i pro neobchodní vztahy), a pokud dohody není, uplatní se úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády.

NOZ, prakticky stejně jako od 1. 7. 2013 stanovuje ObchZ, omezuje (§ 1963 NOZ), tj. delší než 60 denní splatnost, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé, a v případě dodávky veřejnoprávní korporaci nesmí doba splatnosti nikdy přesáhnout dobu 60 dnů (dobu 30 dnů může překročit jen, je-li to odůvodněno povahou závazku).

Koupě je spolu s darováním a směnou základním smluvním typem upravujícím převedení do vlastnictví jiného. NOZ soustředí úpravu koupě a na jednom místě nalezneme:

I na kupní smlouvu se vztahují tedy i obecná úprava - např. neúměrné zkrácení podle § 1793 NOZ, lichva podle § 1796 NOZ, adhezní smlouva podle § 1798 NOZ (smlouva, jejíž obsah není výsledkem jednání, ale je připravena jednou stranou a druhá strana nemá možnost ovlivnit její obsah) apod.

Dalším příkladem použití obecných zásad závazkového práva na kupní smlouvu jsou podmínky pro podle - od kupní smlouvy je tak možno podle tohoto obecného ustanovení upravujícího jeden z (základním způsobem zániku závazku je splnění dluhu) odstoupit (stejně jako od jiné smlouvy) jen tehdy, byla-li možnost odstoupení smluvně dohodnuta, anebo pokud tak stanovuje zákon (pro případ kupní smlouvy NOZ obsahuje např. zvláštní úpravu pro odstoupení od smlouvy z důvodu dodání vadného zboží).

I na kupní smlouvu se však vztahuje také speciální úprava pro závazky ze (§ 1810 NOZ a násl.), tedy např. kterou spotřebitel uzavře na dálku (e-shop, teleshopping apod.) anebo mimo obchodní prostory (zájezdy spojené s propagací a prodejem výrobků) - v tomto případě může podle § 1829 NOZ spotřebitel odstoupit od kupní smlouvy ve 14denní lhůtě ode dne převzetí zboží.

Z účetního a daňového hlediska je nepochybně důležitou otázkou, kdy k movité věci přechází na základě kupní smlouvy (např. jako splnění podmínky pro uplatnění daňového odpisu). Důležitou změnou oproti dnešnímu stavu je okamžik přechodu vlastnictví - podle obecné úpravy převodu vlastnického práva v § 1099 NOZ se vlastnické právo k věci určené jednotlivě (nikoli tedy druhově) převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Výjimka stanovená zákonem pro jiný okamžik účinnosti se movitých věcí určených jednotlivě příliš netýká - jedná se o § 1102 NOZ, podle kterého se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném seznamu nabývá zápisem do takového seznamu (ledaže jiný právní předpis stanoví jinak). Veřejným seznamem je např. katastr nemovitostí, nikoli však např. registr vozidel. V případě hmotných movitých věcí se s jejich registrací ve veřejném seznamu setkáváme jen zřídka - např. u lodí registrovaných v námořním rejstříku. - toto datum se může např. někdy výrazně odlišovat od data uskutečnění zdanitelného plnění.

V rámci právní úpravy vedlejších ujednání koupě NOZ upravuje v § 2132 až 2134 např. - vyhradí-li si prodávající k věci vlastnické právo, má se za to, že se kupující stane vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny. Důležité je, že podle § 2134 NOZ výhrada vlastnického práva působí vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, bylo-li ujednání pořízeno ve formě veřejné listiny, popřípadě bylo-li pořízeno v písemné formě a podpisy stran úředně ověřeny.

Poměrně velkým výkladovým problémem praktické aplikace NOZ bude podle § 620 ObčZ (v rámci zvláštních ustanovení úpravy kupní a směnné smlouvy o prodeji zboží v ObčZ). NOZ v obecné úpravě koupě v § 2112 stanovuje, že kupující má právo z vadného plnění jen tehdy, pokud vadu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit. Tato úprava odpovídá dnešní odpovědnosti za vady prodávajícího u kupní smlouvy podle ObchZ a je prolomením obecné šestiměsíční lhůty na oznámení skryté vady plnění podle § 1921 NOZ.

Pro je obecná úprava smlouvy o koupi movité věci doplněna zvláštní úpravou v § 2158 a násl. NOZ. V § 2165 NOZ stanovuje, že kupující je oprávněn uplatnit práva z vady, která se vyskytne v době 24měsíců od převzetí. Nová úprava je někdy vykládána tak, že se jedná jen o jinou formulaci staré úpravy - např. tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti z 14. 5. 2013 uvádí:

Uvedený výklad je poněkud zavádějící, protože dnešní 24měsíční záruční doba je zárukou za jakost, což by ve smyslu úpravy za jakost u koupě podle NOZ (§ 2113) znamenalo, že věc bude po určitou dobu způsobilá k použití pro obvyklý účel nebo že si zachová obvyklé vlastnosti. Obvykle u spotřebního zboží asi platí, že pokud není po dobu 24 měsíců způsobilé pro použití k obvyklému účelu, anebo že si nezachová obvyklé jakosti, že bylo vadné již v okamžiku dodání. Absolutně však uvedený závěr platit nemůže, a proto NOZ v § 2161 stanovuje, že projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí. Rozdíl proti dnešní úpravě tedy existuje:

Je třeba připomenout, že rozmezí 6 až 24 měsíců od převzetí pro uplatnění reklamace podle § 2165 NOZ odpovídá dnešní 24měsíční lhůtě pro uplatnění skryté vady při koupi movité věci dle ObchZ a pokud se prodávající v tomto případě nezavázal k záruce za jakost, obvykle reklamace zejména na konci této lhůty jako reklamace skrytých vad odmítal.

Také stojí za připomenutí, že ObčZ obsahoval šestiměsíční lhůtu v souvislosti s úpravou vad prodávaného zboží - podle § 616 odst. 4 ObčZ platí, že rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během šesti měsíců ode dne převzetí věci, se považuje za rozpor existující již při jejím převzetí, pokud to neodporuje povaze věci nebo pokud se neprokáže opak. K této úpravě se váže např. Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2281/2008, ze dne 26. 10. 2010 - v daném případě byl koupen ojetý automobil, u kterého v okamžiku prodeje byly funkční světlomety a v době šesti měsíců od prodeje se světlomety porouchaly - Nejvyšší soud konstatoval, že v tomto případě bylo prokázáno, že v okamžiku prodeje byly světlomety funkční a následná porucha tedy nebyla projevem skryté vady, ale vadou, která se vyskytla až po prodeji. Uvedený je pochopitelně nutno vnímat v souvislosti prodeje použitého zboží a v této souvislosti dle mého názoru stále použitelný (zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě se vztahují i na použité zboží), u nového automobilu lze předpokládat, že pokud by se v době šesti měsíců objevila závažnější závada na světlometech, že automobil nebyl dodán ve standardní jakosti.