Cestovné

Podmínky pro poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců, a to tuzemských i zahraničních, upravuje od 1. 1. 2007 zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“). Podstata předloženého dotazu spočívá ve správném sjednání místa výkonu práce v pracovní smlouvě zaměstnance.

Povinnost pro zaměstnavatele sjednat do pracovní smlouvy každého zaměstnance přesně i místo jeho výkonu práce, vyplývá z § 34 odst. 1 shora citovaného ZP, kde jsou stanovené 3 podstatné náležitosti pracovní smlouvy, bez kterých je pracovní smlouva neplatná - mezi tyto podstatné náležitosti je zařazeno právě i „místo výkonu práce“. Místo výkonu práce může být formulováno v pracovní smlouvě neomezeně, avšak má-li být situace jednoznačná, je nezbytné místo výkonu práce formulovat buď jako jednu (celou) obec nebo přesnou adresou. Je-li totiž místo výkonu práce formulováno neomezeně (tedy jako území širší než jedna obec (a není sjednáno pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad), pak se uplatňuje, podle § 34 odst. 2 poslední věty téhož shora citovaného ZP , totiž že za pravidelné pracoviště se považuje obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance (toto řešení způsobuje v praxi často velké nejasnosti). Obecnou definici pracovní cesty stanoví § 42 odst. 1 věta první citovaného ZP a zde je stanoveno, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce.

Z uvedeného tedy vyplývá, že je-li místo výkonu práce sjednáváno jako jedna obec, pak je místo výkonu práce současně i pravidelným pracovištěm. Je-li však místo výkonu práce sjednáváno jako území širší než jedna obec (např. Středočeský kraj, celé území ČR, apod.), pak pro jednoznačnost je vhodné sjednat současně pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad, a to musí být formulováno maximálně jako území jedné obce nebo přesnou adresou (ve vztahu k § 159 odst. 2 ZP). Tento postup fakticky zahrnuje ustanovení § 34 odst. 2 ZP.

Ve zmíněném § 34 odst. 2 ZP je jasně stanoveno, že není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě s tím, že jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.

Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že v daném případě bude rozhodující, jak mají zaměstnanci sjednáno místo výkonu práce ve své pracovní smlouvě. Pokud budou tedy mít zaměstnanci v daném případě sjednáno v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce provozovnu č. 2, pak cesta z domova do provozovny č. 1 a cesta z provozovny č. 1 do provozovny č. 2 bude pro ně pracovní cestou, cestou do práce bude pouze cesta, když pojedou rovnou z domova do provozovny č. 2.