Cestovné
JUDr.
Marie
Salačová
Firma má 2 provozovny vzdálené od sebe 4 km, provozovna č. 1 je menší
dílna + sklad materiálu a zboží, provozovna č. 2 je pak hlavní výrobní provoz s kancelářemi.
Zaměstnavatel požaduje, aby někteří zaměstnanci cestou do práce = do provozovny č. 2 se stavovali na
provozovně č. 1 a vyzvedávali zde materiál pro převoz do provozovny č. 2 ( svým soukromým osobním
autem). Lze takovouto cestu z provozovny č. 1 do č. 2 považovat za pracovní cestu a má v tom případě
zaměstnanec právo na proplacení cestovného? Je pro tento účel podstatné, zda má zaměstnanec v
pracovní smlouvě určeno jako pracoviště pouze provozovnu č. 2?
odpověď:
Podmínky pro poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách
zaměstnanců, a to tuzemských i zahraničních, upravuje od 1. 1. 2007 zákon č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ZP“). Podstata předloženého dotazu spočívá ve správném sjednání místa výkonu
práce v pracovní smlouvě zaměstnance.
Povinnost pro zaměstnavatele
sjednat do pracovní smlouvy každého zaměstnance přesně i místo jeho výkonu práce, vyplývá z
§ 34 odst. 1 shora citovaného ZP, kde jsou
stanovené 3 podstatné náležitosti pracovní smlouvy, bez kterých je pracovní smlouva neplatná - mezi
tyto podstatné náležitosti je zařazeno právě i „místo výkonu práce“. Místo výkonu práce může být
formulováno v pracovní smlouvě neomezeně, avšak má-li být situace jednoznačná, je nezbytné místo
výkonu práce formulovat buď jako jednu (celou) obec nebo přesnou adresou. Je-li totiž místo výkonu
práce formulováno neomezeně (tedy jako území širší než jedna obec (a není sjednáno pravidelné
pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad), pak se uplatňuje, podle
§ 34 odst. 2 poslední věty téhož shora citovaného
ZP
fikce
, totiž že za pravidelné pracoviště se považuje obec, ve které nejčastěji začínají pracovní
cesty zaměstnance (toto řešení způsobuje v praxi často velké nejasnosti). Obecnou definici pracovní
cesty stanoví § 42 odst. 1 věta první citovaného
ZP a zde je stanoveno, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance
zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce.Z
uvedeného tedy vyplývá, že je-li místo výkonu práce sjednáváno jako jedna obec, pak je místo výkonu
práce současně i pravidelným pracovištěm. Je-li však místo výkonu práce sjednáváno jako území širší
než jedna obec (např. Středočeský kraj, celé území ČR, apod.), pak pro jednoznačnost je vhodné
sjednat současně pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad, a to musí být
formulováno maximálně jako území jedné obce nebo přesnou adresou (ve vztahu k
§ 159 odst. 2 ZP). Tento postup fakticky
zahrnuje ustanovení § 34 odst. 2 ZP.
Ve zmíněném § 34
odst. 2 ZP je jasně stanoveno, že není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště
pro účely cestovních náhrad, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní
smlouvě s tím, že jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za
pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že v daném případě bude
rozhodující, jak mají zaměstnanci sjednáno místo výkonu práce ve své pracovní smlouvě. Pokud budou
tedy mít zaměstnanci v daném případě sjednáno v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce provozovnu
č. 2, pak cesta z domova do provozovny č. 1 a cesta z provozovny č. 1 do provozovny č. 2 bude pro ně
pracovní cestou, cestou do práce bude pouze cesta, když pojedou rovnou z domova do provozovny č. 2.