Argumentace úmyslem zákonodárce

Nejvyšší správní soud připouští, že v kontextu citované části důvodové zprávy se může jeho výklad jevit jako nekonzistentní, když nejprve určí, že se v dané situaci použije § 5b odst. 2 ZDPH , a naopak je vyloučena aplikace § 5c odst. 3 ZDPH , a následně cituje autora zmíněné novely, který výslovně připustil, že je vztah mezi těmito ustanoveními nejasný. K tomu však je třeba uvést, že soudu nezbývá než vyložit právo účinné v rozhodné době způsobem, který nejlépe odpovídá vůli racionálního zákonodárce, přestože skutečný autor zákona takový výklad nemusel zamýšlet. Zde je vhodné připomenout tezi jednoho z nejvýznamnějších právníků 20. století Gustava Radbrucha (Dreier, S. Paulson, Heidelberg 1999, s. 107): „Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor.“