V uvedeném článku jeho autor vychází z toho, že správce daně při vracení odpočtu nemůže přiznat daňovému subjektu jiný úrok, než stanoví § 254a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“). Dle autora má sice správce daně povinnost ve své praxi zohlednit komunitární právo, ale pouze v případě, kdy je výslovně upraveno směrnicí či nařízením a tuzemská úprava je v rozporu s výslovným zněním směrnice či nařízení. Vychází z toho, že Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) neměl oprávnění vyjít z toho, že v daném případě se bude výše úroků řídit kauzou KORDÁRNA (14 % + repo) a že se tímto postupem dostal do pozice zákonodárce.
Úrok z odpočtu DPH – jak je to s komunitárním právem a jeho zohledňováním v daňovém řízení
Ing.
Tomáš
Hajdušek,
Ing.
Jiří
Nesrovnal
Jako správný postup pak dle autora je, aby plátce pro získání tržního úroku využil zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“). Konkrétně pak autor mimo jiné zejména uvádí, že:
–
první senát Nejvyššího správního soudu se pustil na tenký led, když se začal pohybovat na hraně mezi mocí soudní a zákonodárnou, neboť dotvořil zákon v situaci, kdy je zde platná a účinná pozitivní právní úprava, byť vadná,
–
ustanovení první věty čl. 183 směrnice Rady ze dne 28. listopadu 2006 č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice o DPH“), nenabývá (ani nemůže) kvalit přímého účinku,
–
úroku za zadržování nadměrného odpočtu, který český zákon přiznáv&aac