Exekuční příkaz k vymožení úroku z prodlení

V dané věci se Nejvyšší správní soud zabýval povahou úroku z prodlení ve vztahu k daňovému exekučnímu řízení. Výše označený rozsudek především předně připomíná, že úrok z prodlení je příslušenstvím daně a nabíhá ze zákona, jakmile jsou splněny zákonem stanovené předpoklady, přičemž k jeho výši dospívá správce daně matematickou operací, kterou daňovému subjektu sděluje formou platebního výměru, jenž je pouze deklaratorním právním aktem. Pro úrok z prodlení dle § 252 daňového řádu platí, že jej nelze předepsat, dokud dodatečný platební výměr o vyměření daně samotné nenabyl právní moci (§ 139 odst. 3 daňového řádu). Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti dovodil, že s ohledem specifika platebního výměru na úrok z prodlení je třeba i ve fázi jeho zohlednit, zda jsou úroky splatné a vymahatelné; splatnost úroků totiž nelze řešit v řízení o přezkumu vlastního platebního výměru. Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že úrok z prodlení se sice stává splatným přímo ze zákona (vzniká a je splatný bez ohledu na to, zda správce daně vydá platební výměr), správce daně však nemůže vydat platební výměr na úrok z prodlení, pokud není pravomocně rozhodnuto o tom, že daňový subjekt včas neodvedl daň. Nemůže-li správce daně bez existence pravomocného rozhodnutí o dani předepsat úrok z prodlení, resp. tvrdit, že vznikl, nemůže jej logicky ani vymáhat – otázku splatnosti úroku z prodlení má postavenou najisto (bez ohledu na to, zda byla úhrada daně předtím zajištěna či nikoliv) teprve tehdy, když je pravomocně rozhodnuto o nedoplatku na dani.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.