Vyloučení majetku z daňové exekuce

Ve vztahu k otázce vyloučení majetku z daňové Nejvyšší správní soud předně připomněl svoji dřívější judikaturu (rozsudek sp. zn. 1 Afs 394/2017-32), podle něhož osoba, která činí návrh dle § 179 daňového řádu, je povinna uvést tvrzení týkající se uplatňovaného práva k majetku, který je předmětem , a současně označit důkazy, které mají její tvrzení prokázat. Na správci daně pak je, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil, zda předložené důkazy jsou s to prokázat tvrzení obsažená v návrhu. Na to Nejvyšší správní soud navázal i v dalším rozsudku (sp. zn. 9 Afs 376/2017), z něhož především plyne, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese navrhovatel, jenž tvrdí, že mu svědčí vlastnické právo. V aktuálně popisovaném rozsudku pak Nejvyšší správní soud na tyto úvahy navázal tak, že v řízení dle § 179 daňového řádu je na navrhovateli, aby věrohodnými a vzájemně si neodporujícími důkazy prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k majetku, jehož vyloučení z daňové se domáhá. Hrozí-li, že navrhovatel neunese povinnost tvrzení a důkazní břemeno, má správce daně povinnost jej o této skutečnosti poučit a poskytnout mu příležitost svá tvrzení a důkazy doplnit ( § 118a a § 267 občanského soudního řádu ve spojení s § 177 odst. 1 daňového řádu). Pokud však správce daně na základě volného hodnocení důkazů dospěje k závěru, že si předložené důkazy odporují či jsou jinak nedůvěryhodné, je namístě, aby návrh zamítl, nikoli aby navrhovateli předestřel své pochybnosti a dal mu další příležitost, aby tyto pochybnosti vyvrátil.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.