Důkazní břemeno ve stavebnictví

Je pravda, že samotná evidence docházky či stavební deníky by samy o sobě neprokazovaly, že dělníci vykonávali práce právě jménem dodavatelů, kteří stěžovateli podle jeho tvrzení poskytli zdanitelná plnění. Pokud by však stěžovatel byl schopen předložit doklady tohoto typu, přesunulo by se důkazní břemeno opět na správce daně, který by musel tyto doklady zhodnotit v souvislosti s dalšími důkazními prostředky a případně vysvětlit, proč podle něj takové doklady nepostačují ani ve svém souhrnu. Soud nepopírá, že je běžnou praxí zajišťovat provádění jednoduchých stavebních prací pomocí ukrajinských dělníků. Tím se však ještě neříká, že o takových pracích nemají existovat žádné písemné doklady mezi odběratelem a dodavatelem (smlouvy, rozpisy, evidence – cokoli nad rámec formálních účetních dokladů, z nichž nelze vyčíst nic bližšího o skutkových okolnostech plnění). Je možné, že naprostá bezformálnost těchto smluvních vztahů ve stavebnictví je také běžnou praxí; rezignují-li ale smluvní strany (a především odběratel, který pak z tohoto titulu žádá nadměrný odpočet daně) na písemné zachycení vzájemných práv a povinností, přináší to pro ně riziko nejen ve vztahu ke smluvnímu partnerovi (při potížích s platbami či kvalitou plnění), ale také ve vztahu ke správci daně. To, že daňový subjekt postupuje při podnikání neformálně až lehkovážně, z něj nesnímá jeho důkazní břemeno.