Zajištění vybraných výrobků podléhajících spotřební dani

Význam tohoto rozhodnutí spočívá především v tom, že se zde Nejvyšší správní soud blíže zabýval nutnými podmínkami pro rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků z důvodu, že jejich vlastník nebyl znám. Nejvyšší správní soud zde mimo jiné zdůraznil, že správce daně nemůže libovolně „volit“ mezi jednotlivými způsoby ukončení řízení o zajištěných vybraných výrobků. Musí rozhodnout způsobem, který zákon pro danou situaci předvídá. Jak vyplývá ze zákona o spotřebních daních, nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků je neexistence předchozího rozhodnutí o jejich uvolnění a okolnost, že je znám jejich vlastník. Tímto způsobem lze ukončit řízení o zajištěných vybraných výrobcích pouze tehdy, pokud o vlastníkovi zajištěných vybraných výrobků nepanují žádné pochybnosti. Není-li splněn tento předpoklad, nemůže správce daně rozhodnout o propadnutí zajištěných vybraných výrobků a nezbývá mu než rozhodnout o jejich zabrání. To znamená, že o zabrání zajištěných vybraných výrobků rozhodne správce daně tehdy, neuplatňuje-li vlastnické právo žádná osoba, a dále ve všech případech, kdy panují důvodné pochybnosti o konkrétním vlastníkovi nebo o tom, které konkrétní osobě vlastnické právo svědčí (např. z důvodu plurality osob, které k věci vlastnické právo uplatňují). Nejvyšší správní soud uzavřel, že cílem řízení o zajištěných vybraných výrobcích není zjišťování a určení jejich skutečného vlastníka, nýbrž prokázání, zda s nimi bylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2 zákona o spotřebních daních. Potvrdí-li se tato skutečnost, dojde k zabavení vybraných výrobků a jejich převedení do vlastnictví státu. Jestliže po provedeném daňovém řízení nemohl být vlastník jednoznačně identifikován, postupoval správce daně v souladu se zákonem, pokud řízení ukončil vydáním rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků dle § 42d odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.