Daňová exekuce prodejem movitých věcí (věci, které se rychle kazí)

Dané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zasluhuje pozornost především z hlediska jeho významu pro daňovou praxi v oblasti exekucí. Spornou otázkou zde mimo jiné bylo, zda se z motorové nafty může stát rychle se kazící věc ve smyslu § 206 a § 214 daňového řádu teprve s postupem času. Podle Nejvyššího správního soudu se tak stát může. Ustanovení § 214 daňového řádu totiž pouze obecně hovoří o věcech, které se rychle kazí, a nijak dále nespecifikuje, o jaké věci jde. Citované ustanovení je nutné vykládat tak, že se jedná o jakékoliv věci, které se rychle kazí. Spojením „rychle se kazí“ je přitom nutné rozumět zhoršení kvality věci v krátkém časovém horizontu, v důsledku čehož se věc stane nepoužitelnou pro svůj původní účel a ztratí tak na hodnotě. Typickou věcí, která se rychle kazí, jsou netrvanlivé potraviny. Zároveň však ne všechny potraviny budou věcí, která se rychle kazí, neboť například právě u trvanlivých potravin může ke ztrátě použitelnosti docházet velice pomalu. K rychlé zkáze ve smyslu ztráty použitelnosti pak může docházet i u jiných věcí, než jsou potraviny. Rozhodujícím kritériem pro posouzení věci jakožto věci, která se rychle kazí, je podle Nejvyššího správního soudu tedy toliko hrozba, že kvalita věci se ve velmi krátkém časovém horizontu zhorší natolik, že již nebude použitelná. V tomto smyslu se pak věcí, která se rychle kazí, mohou stát také ty věci, které původně rychle se kazícími nebyly. Nejvyšší správní soud v daném rozhodnutí dále dovodil, že tzv. prodej z volné ruky u věcí, které se rychle kazí, je umožněn proto, že prodej v dražbě by mohl trvat příliš dlouho, a tyto věci by tak mohly být znehodnoceny, v důsledku čehož by byl také zmařen smysl daňové . Daňový řád tudíž odlišný režim pro sepsané věci (tj. zpeněžení v dražbě nebo prodejem z volné ruky), stanoví pouze na základě toho, jestli se jedná o věci, které se rychle kazí. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, u některých věcí je možné, že se rychle se kazícími stanou teprve s odstupem času. U takových věcí přitom daňový řád nevylučuje nejdříve pokus o zpeněžení prodejem v dražbě, a teprve poté prodejem z volné ruky. Není proto vyloučeno, aby se správce daně s ohledem na účel daňové nejdříve pokusil o zpeněžení věci v dražbě, a teprve v případě hrozícího znehodnocení věci přistoupil k prodeji z volné ruky, u něhož však zároveň hrozí menší výnos. K výše uvedenému lze ještě dodat, že Nejvyšší správní soud se v popisovaném rozhodnutí zabýval mimo jiné i otázkou, zda vydražitel, který neuhradil nejvyšší dražební podání včas, je ve smyslu § 227 daňového řádu také povinen nahradit náklady zmařené dražby a škodu, která neuhrazením vznikla. Podle závěrů Nejvyššího správního soudu se následky zmařené dražby projeví také v případě, kdy správce daně prodá věc z volné ruky místo v opakované dražbě.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.