Stanovení daně podle pomůcek (výhody pro daňový subjekt)

Popisované rozhodnutí představuje zajímavý příspěvek k existující judikatuře správních soudů jak v otázkách využití institutu stanovení daně podle pomůcek, tak i pokud jde o vztah prvostupňového a odvolacího daňového řízení. Podstatné závěry Nejvyššího správního soudu plynoucí z tohoto rozhodnutí lze shrnout tak, že jestliže byla daň stanovena podle pomůcek z důvodu nepodání daňového přiznání, lze ve smyslu § 98 odst. 2 daňového řádu zohlednit jen takové výhody pro daňový subjekt, které byly známy již správci daně I. stupně, resp. plynou z dostupných informací využitelných ke kvalifikovanému odhadu správce daně I. stupně. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále uzavřel, že zkoumá-li odvolací orgán, zda se v případě stanovení daně podle pomůcek kvalifikovaný odhad správce daně I. stupně co možná nejvíce blíží realitě (čili zda byly použité pomůcky přiměřené), nemůže zohlednit doklady o výhodách svědčících daňovému subjektu předložené až v odvolacím řízení. Nepřiměřenost použitých pomůcek nelze odůvodňovat tím, že daňový subjekt následně přesně vyčíslí daňovou povinnost tak, jak to měl učinit již na výzvu správce daně, a poukazuje na rozdíly mezi takto určenou daňovou povinností a výší daně stanovenou správcem daně za použití pomůcek. Konečně pak Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal též na to, že § 116 odst. 3 daňového řádu nezakládá povinnost odvolacího orgánu vrátit věc správci daně I. stupně k postupu podle § 113 odst. 1 téhož zákona, byť by byly splněny podmínky pro autoremeduru. Odvolací orgán je oprávněn využít této zákonné možnosti, a pokud tak neučiní, nelze mu vytýkat, že o podaném odvolání rozhodl sám.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.