Finanční analýza jako exaktní podpora pro správce daně při vydávání zajišťovacích příkazů z pohledu jejich tvůrců

Tuto úvahu upravuje § 167 daňového řádu hned v prvním odstavci¹⁾. Zajišťovací příkaz lze zjednodušeně vydat, je-li pravděpodobné, že v budoucnu stanovená a splatná daňová povinnost bude buď zcela nedobytná, nebo dobytná jen se značnými obtížemi. Jedná se tedy o tzv. budoucí daň.

Především je nutné konstatovat, že predikovat ekonomickou budoucnost neumí nikdo, byť se o to analytici mohou na základě sofistikovaných modelů, osobní zkušenosti či kombinace obojího pokoušet. Jakýkoliv model projekce budoucího ekonomického vývoje, je-li míněn vážně, je průběžně korigován, jen výjimečně se stane, že střednědobá ekonomická predikce v dnešní turbulentní a diskontinuální době zcela vyjde.

Správce daně se tedy logicky při úvaze o budoucí dobytnosti daně může obracet k uchopitelné a ukotvené finanční analýze.

Nejdříve je třeba upozornit na skutečnost, že finanční analýza nesmí být pojímána dogmaticky. Finanční analýza je bohatá a kreativní disciplína, přitom však maximálně , odborně ustálená, a tím tedy nesporná. Aby však její výstupy byly přehledné, musí z mnoha jejích ukazatelů být vybrány takové, které logicky odpovídají ve své interpretaci účelu prováděné analýzy²⁾.

Podnikový management se bude zajímat o speciální ukazatele finanční analýzy (např. zásobovači o rychlost obratu zásob či dobu obratu zásob, risk management například o zadluženost, vrcholový management o rentabilitu či tržní podíl), zatímco vlastníci (akcionáři) či investoři sledují hodnotu svých stávajících či budoucích investic (např. jako ). Banky zase pro účely poskytnutí úvěru budou provádět svou speciální finanční analýzu právě za účelem zjištění schopnosti klienta úvěr splácet – například analyzují ukazatele zadluženosti, likvidity, cash-flow, rentability apod. Své speciální ukazatele budou bezesporu užívat také například instituce poskytující a kontrolující . Vždy bude tedy finanční analýza aplikována v závislosti na účelu zkoumání.

Správce daně je jedním z nejtypičtějších externích uživatelů účetnictví a výkaznictví podniků, a logicky tedy bude využívat i vhodných ukazatelů finanční analýzy. Výlučným účelem finanční analýzy konkrétně v případě rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu, jak je shora již uvedeno, je zkoumání dobytnosti budoucí daně. S vědomím tohoto cíle lze tedy zvolit takové ukazatele, které mohou napomoci tuto schopnost podniku – daňového subjektu s maximální exaktností uchopit. Cílem článku je předvést a k diskuzi předložit, které ze standardních a ustálených ukazatelů finanční analýzy využít.

Správce daně zpravidla hodnotu budoucí daně porovnává se dvěma základními hodnotami – s majetkem daňového subjektu a s jeho ekonomickou výkonností. Na jedné straně se tedy snaží zjistit, zda má daňový subjekt dostatek majetku, jehož zpeněžením³⁾ by bylo možné uhradit budoucí daň (dále též majetková dostatečnost), a zda daňový subjekt dosahuje takové úrovně relativního zisku, aby mu umožnila budoucí daň uhradit (dále též ekonomická výkonnost). Při těchto úvahách lze použít jak absolutních hodnot relevantních veličin, tak i relativních v podobě tzv. poměrových ukazatelů finanční analýzy.

V případě ekonomické výkonnosti jde o zjištění, zda daňový subjekt bude v době budoucí splatnosti daně schopen dosáhnout takových výkonů a z nich takový zisk (rozdíl mezi výkony a spotřebou), aby v reálném čase dostál této své budoucí daňové povinnosti. Poměrovým ukazatelem, který hned každého analytika napadne, je rentabilita, tedy schopnost podniku zisk. Nejčastěji užívaným ukazatelem rentability a také nejpřímějším je rentabilita tržeb

Tento ukazatel zjednodušeně uvádí schopnost podniku (vytvářet) ze svých tržeb zisk.

V daném kontextu lze jako zisk za dané účetní období považovat nejvhodněji Výsledek hospodaření za účetní období (řádek *** přílohy k přiznání k dani z příjmů právnických osob nazvané Vybrané údaje z Výkazu zisku a ztráty pro podnikatele – druhové členění, v plném rozsahu ve znění planém pro rok 2016 – dále též Výsledovka), když i případná ztráta, a tedy záporná hodnota ukazatele ROS má pro shora uvedený účel svou vypovídací schopnost (jakkoliv se v podnikové praxi ztráta tímto způsobem nehodnotí).

Při obecných výpočtech ROS se zpravidla využívá EBIT ( tedy zisk před úroky a zdaněním), v českém prostředí tedy nejblíže výsledek hospodaření před zdaněním (řádek ** Výsledovky). Pro účely hodnocení dobytnosti budoucího daňového nedoplatku je však mnohem vhodnější shora uváděný výsledek hospodaření za účetní období (tzn. hospodářský výsledek po zdanění a podílech společníkům).

V případě tržeb za dané účetní období lze doporučit součet tržeb za prodej zboží a tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb. Tyto tržby jsou uvedeny v oddílech I. a II. Výsledovky. Jiné tržby přichází v úvahu spíše výjimečně, a to zejména kvůli své nahodilosti. Obsah tržeb ve jmenovateli ukazatele ROS je však třeba řešit vždy individuálně.

Silnou stránkou ukazatele ROS je jeho ustálenost, jedná se o jeden ze základních poměrových ukazatelů finanční analýzy a tím tedy sotva sporný. Naopak slabinou může být neaktuálnost porovnávaných údajů. Řešením je bezesporu aplikace ukazatele ROS v delších časových řadách (nejlépe 3 kalendářní roky po sobě jdoucí tak, aby údaje byly ještě relativně aktuální a tedy nesly určitou vypovídací schopnost vzhledem k současnosti či krátké budoucnosti) nebo doplňkově použít údaje z přiznání k DPH.

Přiznání k DPH lze totiž obecně chápat jako „výsledovku svého druhu“. Je nepochybné, že výstupy v podobě základů daně na řádcích 1 a 2 a hodnot na řádcích 20 až 26 lze komparovat s výnosy z účetnictví daňového subjektu a stejně tak lze srovnat i vstupy na řádcích 40 až 46 přiznání k DPH s náklady z účetnictví daňového subjektu. Jakkoliv je tedy význam a účel daňového přiznání k DPH zcela jiný než význam a účel Výsledovky, údaje uvedené v obou výkazech významně korelují, pouze vyžadují správnou a pravdivou interpretaci (zejména v případě zřejmých systémových rozdílů – např. odpisy vs. okamžité uplatnění nároku na odpočet po pořízení dlouhodobého majetku či osobní náklady zatěžující pouze stranu spotřeby ve Výsledovce nikoliv však přiznání k DPH).

Správce daně potom může použít prostý poměr přijatých a uskutečněných plnění, ze kterého vyplývá relativní převis uskutečněných plnění nad přijatými. Velmi specificky lze také stanovit „rentabilitu DPH“ jako rozdíl mezi uskutečněnými plněními (UP) a přijatými plněními (PP) vztaženou k uskutečněným plněním, tedy jako (UP – PP) / UP.

I když samozřejmě výpočty stanovené na základě údajů z přiznání k DPH mají ve vztahu k ROS doplňkový charakter, jejich nespornou výhodou je jejich aktuálnost, zvláště v případě, má-li daňový subjekt měsíční zdaňovací období.

Obecně lze část tohoto příspěvku věnovanou ekonomické výkonnosti uzavřít tak, že hodnota rentability ROS či jiného obdobného výpočtu by měla být co nejvyšší tak, aby správce daně nenutila vydávat zajišťovací příkaz.

V odvoláních proti zajišťovacím příkazům, ve kterých správce daně využil ukazatele ROS, se často objevuje námitka, že správce daně neprovedl srovnání výsledků tohoto ukazatele u dotčeného daňového subjektu s údaji obdobných subjektů. Není však patrné, jakou vypovídací schopnost by taková oborová analýza ve vztahu k zajišťovacímu příkazu měla mít. Podstatou správní úvahy o vydání zajišťovacího příkazu je srovnání hodnoty budoucí daně se schopností daňového subjektu tuto daň uhradit. Zjistí-li správce daně, že rentabilita dotčeného daňového subjektu je kupříkladu dvojnásobná ve srovnání s jinými subjekty na konkurenčním trhu, znamená to, že daňový subjekt své budoucí daňové povinnosti dostojí? Zcela evidentně takový výsledek tímto způsobem interpretovat nelze. I kdyby dotčený daňový subjekt byl z pohledu ziskovosti lídrem v daném segmentu, je tato informace z pohledu vydání zajišťovacího příkazu bezcenná, nejsou-li výsledky daňového subjektu komparovány s výší budoucí daně. Tržní podíl a umístění daňového subjektu na trhu je tedy esenciální pro podnikový management zabývající se marketingem, správce daně v případě vydání zajišťovacího příkazu z této informace v podstatě nijak nebenefituje.

V rámci své činnosti se správce daně setkává v případě vydávání zajišťovacích příkazů s mnohými mýty. Tyto mýty jsou nejen nepravdivé (ačkoliv mohou mít reálný a pravdivý původ), ale také nebezpečné. Zde je několik z nich.

Častou argumentací daňových subjektů je, že dlouhodobý majetek ke své ekonomické činnosti nepotřebují, naopak jeho neexistence může být jedním ze zdrojů jejich ekonomické efektivity. Správce daně však v odůvodnění zajišťovacích příkazů má daňovému subjektu právě neexistenci či nedostatek na straně majetku, zejména dlouhodobého majetku, vytýkat.

Tento omyl pramení z nepochopení podstaty institutu zajišťovacího příkazu, kterou je výhradně správní úvaha, zda daňový subjekt bude schopen dostát své budoucí daňové povinnosti (viz § 167 odst. 1 daňového řádu), nikoliv však, zda a v jakém objemu potřebuje k výkonu své ekonomické činnosti (dlouhodobý) majetek, když to by bylo předmětem finanční analýzy určené zejména pro management konkrétního podniku. Je zcela nepochybné, že výrobní podniky budou obecně mít v oblasti dlouhodobých aktiv jiné potřeby, než podniky poskytující kadeřnické služby či služby vedení účetnictví. Podniky, které se zabývají výstavbou administrativních budov za účelem jejich následného pronájmu, budou mít jinou potřebu dlouhodobého majetku, než například podnik provozující kamenolom. Správce daně se proto zaměřuje v každém potenciálním případě vydaného zajišťovacího příkazu zcela individuálně na majetek a výkonnost konkrétního daňového subjektu, přičemž neprovádí analýzu účelnosti objemu a struktury dlouhodobého majetku, protože taková analýza by byla zcela mimo zákonné mantinely. Znovu tedy, správce daně hodnotí, zda (dlouhodobý) majetek daňového subjektu může být dostatečným k úhradě budoucího daňového nedoplatku, zkoumá tedy dobytnost budoucí daně. Shora popsaný omyl tak lze pochopit spíše jako láteření na osud, když konkrétní daňový subjekt eviduje nedostatek dlouhodobého majetku, protože jej k výkonu své ekonomické činnosti nepotřebuje, správce daně to však v zajišťovacím příkazu zcela logicky a případně zmiňuje a hodnotí, avšak nevytýká.

Ostatně, z praxe je známo, že daňové subjekty bez dlouhodobého majetku či s malým objemem dlouhodobého majetku zpravidla vlastní majetek v podobě majetku oběžného, ať již zásob, pohledávek či finančního majetku. Zjistí-li však finanční správa zapojení do řetězcových podvodů u daňového subjektu, který nemá dlouhodobý majetek a zcela zanedbatelný majetek oběžný v porovnání s budoucím daňovým nedoplatkem, je bezesporu dobytnost této budoucí daně vážným způsobem ohrožena.

Ke shora uvedenému ještě jeden poznatek z praxe. Často se stává, že nemovitosti, ve kterých daňový subjekt uskutečňuje ekonomickou činnost, nejsou v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví jeho statutárních zástupců či vlastníků. Je tedy nepochybné, že v takových případech daňový subjekt dlouhodobý majetek potřebuje, z těch nebo oněch příčin (a zde není nutné apriorně podsouvat negativní úmysl odklonu majetku od , která se pustila do řetězcových podvodů) však není v jeho vlastnictví, a tato skutečnost tedy znemožňuje přímou postižitelnost předmětného majetku. Je opět na správci daně, aby tuto skutečnost stran schopnosti daňového subjektu dostát budoucí daňové povinnosti vyhodnotil.

Obdobně jako v předchozím případě směřuje tato argumentace mimo smysl a účel správní úvahy o vydání zajišťovacího příkazu. Opět je zde správcům daně vytýkáno, že porovnávají hodnotu likvidních finančních prostředků s hodnotou v budoucnu stanovené či splatné daně a znovu je odkazováno na skutečnost, že udržovat nepřiměřeně vysoký objem likvidního majetku je neekonomické a neefektivní. S tím je třeba souhlasit. Daňový subjekt bezesporu bude schopen na základě výsledků finančního plánování a následných rozhodnutí podnikového managementu udržovat strukturu aktiv ve vhodných vzájemných proporcích, a to včetně aktiv vysoce likvidních, za účelem hladkého průběhu ekonomické činnosti daňového subjektu a zajištění maximálně dosažitelného zisku. Finanční správa však neanalyzuje v zajišťovacích příkazech nejvhodnější cesty k dosažení maximálního zisku, to je exkluzivně ve sféře podnikového managementu, ale hodnotí dobytnost v budoucnu stanovené daně. Zde se lze opět odkázat na skutečnost, že finanční analýza v nejširším pojetí závisí na vytyčeném cíli (účelu provádění finanční analýzy – zde maximalizace zisku vs. analýza dobytnosti budoucí daně). Správce daně proto nutně hodnotí schopnost monetarizace oběžného majetku za účelem úhrady budoucí daně, je mu však vytýkán jakýsi požadavek na kumulaci oběžného majetku pouze v nejlikvidnější podobě. Znovu tedy, správce daně takový požadavek nemůže vznést, a ani nevznáší, neukládá daňovým subjektům žádnou povinnost stran konkrétního objemu vysoce likvidního oběžného majetku, hodnotí však ve specifické situaci úvahy o vydání zajišťovacího příkazu, schopnost daňového subjektu dostát svým budoucím daňovým povinnostem formou zpeněžení stávajícího majetku.

Jakkoliv je postavení banky, která dočasně poskytuje finanční prostředky svému klientu s vidinou úroku, jiné než postavení finanční správy, která vybírá finanční prostředky náležející podle zákona státu nebo v případě řetězcových podvodů navrací prostředky, které byly ze státního rozpočtu podvodně vylákány, zpět do státního rozpočtu, analogii použít lze. Podnik by obdobným způsobem mohl namítat, že mu bylo bankou odmítnuto poskytnutí úvěru proto, že nemá žádný dlouhodobý majetek pro případnou zástavu, když on ke své ekonomické činnosti žádný nepotřebuje. Úvahu managementu o ekonomické činnosti podniku nelze směšovat s úvahou o dobytnosti poskytnutého úvěru nebo o dobytnosti v budoucnu stanovené daně, a to i přesto, že cílem banky i správce daně je zdravý vývoj ekonomické činnosti zkoumaného podniku. Cíle finanční analýzy se tedy budou lišit mezi jejími jednotlivými uživateli a objektivní výsledek finanční analýzy budou různí uživatelé hodnotit jako různě úspěšný.

Správci daně zpravidla tedy zkoumají v případě úvahy o majetkové dostatečnosti tyto okruhy aktiv a pasiv:

Základním zdrojem, který má správce daně k dispozici, je bezesporu katastr nemovitostí. Poznatky o dlouhodobém nemovitém majetku (resp. o jeho aktuálním stavu) jsou z pohledu dobytnosti budoucího daňového nedoplatku esenciální. Je zcela nepochybné, že nemovitý majetek lze v porovnání s ostatními aktivy obtížněji zcizit. Navíc, lze-li v budoucnu stanovenou či splatnou daň dostatečně zajistit zástavním právem k nemovitosti, může být tato forma nejméně intrusivní a může vyhovovat všem, správci daně i daňovému subjektu, když jeho ekonomickou činnost ve většině případů nebude nijak narušovat.

V případě výrobních podniků lze očekávat nemovitý majetek ve vyšším objemu, zatímco podniky poskytující služby se bez vlastních nemovitostí snáze obecně obejdou. Z pohledu účelu provádění analýzy je podstatná pouze ta informace, zda daňový subjekt disponuje dostatečným (nemovitým) majetkem či nikoliv. Dalším častým aktivem jsou dopravní prostředky, když však tyto rychle ztrácí na hodnotě a lze je před správcem daně ukrývat.

Správce daně často při hodnocení majetkové dostatečnosti vychází opět z přiznání k DPH, konkrétně z řádku 47 tohoto přiznání. Lze otevřeně uvést, že plátci tomuto řádku nevěnují dostatečnou pozornost, neboť sám o sobě je daňově indiferentní. Není-li tento řádek vyplněn, ačkoliv při pořízení dlouhodobého majetku vyplněn být má, nedisponuje správce daně informací o dlouhodobém majetku a tato nedokonalost přiznání k DPH může za určitých okolností vyústit i ve vydání zajišťovacího příkazu z důvodu nedostatečnosti na straně majetku.

Samotná existence dlouhodobého majetku však nemusí automaticky znamenat dostatečnou jistotu. Správci daně zpravidla srovnávají také brutto a netto stav tak, aby určili extrémní hodnoty (zcela nový či zcela odepsaný dlouhodobý majetek).

Zde logicky správce daně zkoumá hlavně pohyby na bankovních účtech, zejména těch zveřejněných. Svou roli bezesporu hraje skutečnost, zda stav na bankovním účtu je stabilní nebo, a to je v případě detekovaných řetězcových podvodů častý jev, finanční prostředky bankovním účtem pouze „protékají“, tedy jsou pár minut po jejich připsání opět odesílány na další bankovní účty subjektů účastnících se podvodného obchodního modelu. Takové aktivum je pro správce daně nejisté, a to i přes značné obraty na účtech.

Správce daně dále obecně porovnává stav pokladny a bankovních účtů k danému okamžiku s ostatními složkami majetku (aktiv).

Stejně jako v případě jiného majetku daňového subjektu, i v případě analýzy pohledávek je cílem správce daně zkoumání možnosti zpeněžení pohledávek, tedy jinak řečeno jejich kvalita. Je-li tato informace správci daně k dispozici, lze doporučit analýzu pohledávek po lhůtě splatnosti – zde ovšem musí správce daně zohlednit skutečnost, zda pohledávky z obchodního styku nevyplývají z účasti daňového subjektu na podvodném obchodním modelu. Zohledňování těchto „špinavých“ pohledávek je velmi sporné a v konečném důsledku v podstatě neefektivní.

Má-li správce daně dostatek validních informací, lze opět použít některé poměrové ukazatele finanční analýzy, konkrétně se nabízí běžná . Izolovaný stav pohledávek nemusí sám o sobě stran schopnosti dostát budoucí daňové povinnosti znamenat nic, není-li porovnán s obdobnými závazky. Zjednodušeně tedy lze běžnou likviditu stanovit jako poměr krátkodobých aktiv a krátkodobých závazků (dluhů). Opět i v případě pohledávek se projevuje zjevná dvojakost výsledků úvahy o běžné likviditě. Z hlediska bezproblémového ekonomického fungování daňového subjektu (z pohledu podnikového managementu) má být hodnota běžné likvidity „akorát“, nelze tedy stanovit správnou univerzální hodnotu tohoto ukazatele. Z pohledu úvahy o vydání zajišťovacího příkazu je však zřejmé, že běžná (a také další poměrové ukazatele likvidity) by měla být co nejvyšší (co nejvyšší převis likvidních aktiv nad pasivy) tak, aby správce daně mohl od vydání zajišťovacího příkazu ustoupit. V případě běžné likvidity se rozdílnost účelu provádění finanční analýzy (pro účely hladkého chodu ekonomické činnosti vs. pro účely rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu v případě účasti na řetězcových podvodech) projevuje snad nejmarkantněji.

Z pohledu daňové jsou zásoby, je-li účtování o nich reálné a pravdivé, jedním z aktiv, jehož zpeněžením může být budoucí daňová povinnost uhrazena. Správce daně zpravidla k zásobám přistupuje s opatrností, neboť se jedná o stavovou veličinu. Stav zásob se zpravidla během krátké doby může významně měnit v závislosti na hospodářském cyklu (jedná se tedy často o nestabilní a pohyblivou veličinu), ale také v závislosti na cyklu daňového podvodu. Nesmíme totiž zapomínat, že právě zásoby zboží (tj. zboží v účetním smyslu slova) jsou v drtivé většině předmětem řetězcového daňového podvodu. Významná zásoba zboží tedy nemusí být v očích správce daně zdrojem síly, ale naopak slabosti daňového subjektu.

Na první pohled by se mohlo jevit, že správce daně v případě rozhodování o majetkové dostatečnosti ve vztahu k výši budoucí daňové povinnosti bude posuzovat výhradně aktiva podniku, tedy jeho majetek. Ve skutečnosti i struktura pasiv může o schopnosti daňového subjektu dostát svým budoucím daňovým závazkům vypovědět mnohé.

Je-li podnik financován většinově cizím kapitálem, je zcela zřejmé, že z pohledu nákladů na se může jednat o nejvýhodnější, a tedy preferovanou variantu (cena cizího kapitálu v podobě úroku může být nižší než cena kapitálu vlastního ve formě dividendy). Z pohledu rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu však dominantní financování ekonomické činnosti cizím kapitálem (nejen bankovními úvěry a půjčkami, ale také, a možná zejména, krátkodobými závazky z obchodního styku) může znamenat vážné ohrožení schopnosti daňového subjektu dostát svým budoucím daňovým závazkům. Zjednodušeně by se správce daně postavil do řady k dalším věřitelům. Pro posouzení tohoto rizika lze užít:

Nepřekvapuje, že z pohledu nastavení hladkého a bezproblémového financování ekonomické činnosti (tedy z pohledu managementu) neexistuje „správný“ poměr těchto ukazatelů, resp. u různých podniků z různých tržních segmentů mohou existovat různé úrovně vhodného poměru vlastního a cizího kapitálu (např. u míry zadluženosti se obecně doporučuje maximální hodnota 1,5).

Pro účely hodnocení dobytnosti v budoucnu stanovené daně by ale měl být ukazatel vlastního kapitálu a celkových aktiv co nejvyšší (tzn. vlastní je silně zastoupen), ukazatel věřitelského rizika co nejnižší (tzn. cizí je slabě zastoupen) a míra zadluženosti co nejnižší (cizí je v porovnání s vlastními zdroji co nejnižší).

Vhodné je i komparační hodnocení na základě absolutních hodnot vlastního a cizího kapitálu.

Prvkem společným všem shora uvedeným úvahám je různost pohledu jednotlivých uživatelů finanční analýzy, a tedy také různý účel jejího provádění. Jakkoliv jsou poměrové ukazatele finanční analýzy teoreticky i prakticky ujednoceny a všeobecně akceptovány, zjištěných výsledků je vždy odvislá od účelu provádění finanční analýzy, když pojem účel je nutné odlišit od pojmu účelovost. Ještě jednou tedy, účelem finanční analýzy v případě rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu je zjištění, zda daňový subjekt bude schopen dostát svým budoucím daňovým závazkům, nikoliv však, zda vykonává svou ekonomickou činnost s maximální efektivností, nebo jakou pozici na trhu či jaký tržní podíl zaujímá.

Je zcela zřejmé, že analýza majetkové dostatečnosti je zaměřena na současnost a její využití pro účely zajišťovacích příkazů vychází z premisy, že jsou-li aktiva daňového subjektu již v aktuálním období nedostatečná k úhradě budoucího daňového závazku a nelze-li zároveň racionálně objevit ve výkazech daňového subjektu (či z jiného zdroje, například zápis do katastru nemovitostí po rozvahovém dni) pozitivní trend, nelze považovat v budoucnu stanovenou či splatnou daň za bez obtíží dobytnou.

Naproti tomu analýza ekonomické výkonnosti může být přímo vztažena i do budoucna, nevykazuje-li daňový subjekt ve střednědobém horizontu výkyvy. Stabilní ekonomickou výkonnost měřenou například ukazatelem rentability tržeb lze proto projektovat do budoucna, nedošlo-li od okamžiku, ke kterému byly výkazy vypracovány, k zásadní změně. Zde je však opět nutno upozornit na skutečnost, že strana výnosů (tržeb) i strana nákladů mohou být zatíženy vlivem zjištěného daňového podvodu. Tuto skutečnost by správce daně měl při své úvaze také zohlednit.

Je třeba uvést, že shora uvedené metody jsou do značné míry technokratické a nikoliv absolutní. Záleží tedy na správné a pravdivé interpretaci a správce daně nemusí svou úvahu podložit finanční analýzou vůbec, a to například v situaci zjištěného odklánění majetku od daňového subjektu, hrozící insolvence nebo v případě, kdy u správce daně může dominovat obava týkající se masivní účasti daňového subjektu v podvodném obchodním schématu. Finanční analýza tak může pouze napomoci k rozhodnutí a podpořit jej exaktními výpočty. Navíc, v případě tzv. je shora uvedená analýza zjevně nadbytečná.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.