Prominutí daně

V tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval povahou institutu prominutí daně. Především je možno upozornit na to, že citovaný rozsudek zdůraznil, že prominutí daně není dalším opravným prostředkem, což vyplývá i z jeho systematického zařazení mimo část věnovanou opravným a dozorčím prostředkům, jakož i z důvodů, pro které je tento institut uplatňován. Na prominutí daně přitom není právní nárok. Přestože se dané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkalo právní úpravy dle zákona o správě daní a poplatků, zabývá se jeho odůvodnění i úpravou nyní účinnou. Poukazuje mimo jiné na to, že podle nyní účinné úpravy lze daň zcela nebo částečně prominout z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů s tím, že dle důvodové zprávy o nesrovnalost půjde v případě, kdy nastane při aplikaci dvou právních norem. Jinými slovy, v případě, že postup nařízený normou prvou by ve svých důsledcích znamenal porušení normy druhé, výklad by tedy vedl k nemožným nebo nesmyslným požadavkům na chování daňových subjektů. Nejvyšší správní soud pak především zdůraznil, že smyslem a účelem zavedení institutu prominutí daně není náprava nezákonného rozhodnutí správce daně o stanovení daňové povinnosti, nýbrž snaha pružně reagovat na nesoulad v daňových zákonech, tedy nedopustit, aby byl v důsledku aplikace protichůdných daňových norem daňový subjekt nepřiměřeně zatížen povinnostmi.