Pracovní cesty zaměstnanců byly a jsou stále aktuální problematikou v ekonomické oblasti. V souvislosti s jejich vyúčtováním však přetrvává poměrně velký počet chyb a nejasností, takže je určitě vhodné něco z těchto otázek vysvětlit.
Vyúčtování pracovních cest
JUDr.
Marie
Salačová
Základní platná právní úprava poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách (a to tuzemských i zahraničních) zaměstnanců je v podstatě obsažena v sedmé části zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). V úvodu nepochybně musíme připomenout přísné ustanovení § 346c zmíněného zákoníku práce. V tomto ustanovení je totiž přesně a důrazně stanoveno, že zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce. Toto řešení přinesla novela zákoníku práce s účinností od 1. 1. 2012 a zejména zaměstnavatelům tím zkomplikovala poskytování cestovních náhrad.
Vzdání se práva – neplatný právní úkon
Konkrétně se jedná o to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí k uvedenému datu vypustilo z platného zákonného textu do konce roku 2011 z § 27 definici neplatného právního úkonu, která zněla tak, že neplatným právním úkonem se rozumí úkon, kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv. Slovo „předem“ bylo přitom velmi důležité, protože když byla tato definice aplikována na poskytování náhrad cestovních výdajů, prakticky to znamenalo, že zaměstnanci se nemohli vzdávat cestovních náhrad z pracovních cest předem, tj. před pracovní cestou, ale nic nebránilo tomu, aby se jich vzdávali potom, tj. po návratu z pracovní cesty. V praxi často zaměstnanci vůbec cestovní náhrady ze svých pracovních cest nevyúčtovávali (nevyplňovali cestovní příkazy) a zaměstnavatelé je nevypláceli (neposkytovali). Do konce roku 2011 se v takové situaci nic nestalo. Dříve i nyní je v této záležitosti situace stejná, zaměstnanci by raději cht