Pravidelné pracoviště z hlediska cestovních náhrad

Cestovní náhrady zaměstnanci přísluší při pracovní cestě, což je podle § 42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“ nebo „zákoník práce“) cesta za účelem výkonu práce mimo místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Podle § 156 odst. 2 zákoníku práce se ale za pracovní cestu považují také cesty mimo pravidelné pracoviště a v některých případech i cesty na pravidelné pracoviště. Pravidelné pracoviště je místo, které se nachází uvnitř místa výkonu práce, nikoliv vně místa výkonu práce, maximálně je s místem výkonu práce totožné. Z toho vyplývá, že velmi často zaměstnancům přísluší cestovní náhrady i při cestách uvnitř místa výkonu práce (není-li místo výkonu práce současně pravidelným pracovištěm). Z hlediska cestovních náhrad je tedy rozhodující, které místo je pravidelným pracovištěm zaměstnance. Přestože má pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad mimořádný význam, nemusí být, na rozdíl od místa výkonu práce, sjednáno v pracovní smlouvě. Pravidelné pracoviště nelze stanovit ve vnitřním předpisu zaměstnavatele ani jeho jiným opatřením, lze ho pouze sjednat se zaměstnancem v pracovní smlouvě. Není-li tam sjednáno, je nutno je zjistit postupem uvedeným v