Pohyb osob v rámci Evropské unie upravují dva základní právní předpisy: - nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a - nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Tato nařízení se vztahují na občany a instituce ze států Evropské unie včetně Norska, Islandu, Lichtenštejnska, Švýcarska a také Velké Británie a Severního Irska. Pro všechny tyto státy, na které se režim uvedených koordinačních pravidel (dále jen „Nařízení“) vztahuje, budeme v dalším textu používat pojem „členský stát“.
Zdravotní pojištění a výjimky z principu pojištění ve státě, kde probíhá výkon výdělečné činnosti
Ing.
Antonín
Daněk
Pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti
Základním pravidlem v situaci, ve které existuje mezinárodní prvek, je aplikace právních předpisů jednoho státu. To znamená, že osoba nemůže podléhat právním předpisům více států, přičemž současně platí, že nemůže být nepojištěna. Pojištěná osoba je účastna všech systémů sociálního zabezpečení daného státu a nemůže si vybrat, že třeba zdravotně a nemocensky chce být pojištěna v jednom státě a důchodově v jiném státě.
Prostřednictvím principu pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti je určována příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení. Osoba zaměstnaná (nebo samostatně výdělečně činná) podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (pravidlo
lex loci laboris
).Základním kritériem pro určení příslušnosti je tedy výkon výdělečné činnosti. V této souvislosti pak návazně platí, že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou se ve smyslu Nařízení vztahují právní předpisy státu, na jehož území je vykonávána výdělečná činnost. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani ne