V jednom ze svých minulých článku1) jsem se věnovala problematice řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce a důkaznímu břemeni navrhovatele, a to s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 348/2018-32 ze dne 13. 12. 2018. Tento článek se věnuje problematice vyloučení majetku z daňové exekuce, resp. tomuto řízení, komplexněji, a to zejména s ohledem na další judikaturu soudů a praktické poznatky o tomto řízení.
Vyloučení majetku z daňové exekuce dle daňového řádu a jeho specifika
Mgr.
Klára
Koukalová,
Odvolací finanční ředitelství
| Poznámka redakce: Článek vyjadřuje názor autorky, nikoliv instituce, ve které působí. |
Právní úprava vyloučení majetku z daňové
exekuce
je obsažena v § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Tato úprava je obdobou excindační
žaloby dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „občanský soudní řád“).2) V důsledku této obdoby je možno, resp. někdy i nutno, aplikovat na vyloučení majetku z daňové exekuce
judikaturu civilních soudů, a to s ohledem na jednotnost a vnitřní bezrozpornost právního řádu. Primárním účelem tohoto institutu je zabránit tomu, aby byla správcem daně exekvována věc, k níž má třetí osoba právo, jež neumožňuje provedení
exekuce
. O vyloučení majetku z daňové exekuce
může správce daně rozhodovat v řízení, jež je zahájeno návrhem třetí osoby na vyloučení majetku z daňové exekuce
. Případně může správce rozhodnout o vyloučení majetku z moci úřední, pokud v rámci své činnosti zjistí takové skutečnosti, které brání tomu, aby byl tento majetek exekvován (o rozhodování z moci úřední bude pojednáno samostatně více níže). Z právní úpravy lze vyvodit předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na vyloučení majetku z daňové
exekuce
, resp. které by měl správce daně posuzovat. Jedná se o: