Nad judikaturou týkající se omezení plateb v hotovosti

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 91/2010-45 ze dne 23. 2. 2011, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2011 pod č. 2292/2011, jsme se mohli dozvědět, že pod zákon o omezení plateb v hotovosti nespadají Soud došel k názoru, že tento případ limitu nepodléhá, protože věřitel poskytnutím půjčky závazek nehradí. Státní správa totiž v reakci na něj prosadila změnu zákona č. 261/2014 Sb. a s účinností od 1. 12. 2014 nutnost hrazení závazku ze znění předpisu vypustila. Pro úplnost lze dodat, že pro opačnou variantu, kdy dlužník vracel půjčku věřiteli, tedy hradil svůj závazek, bylo nutno respektovat zákonný limit i před uvedenou novelou.

Další rozsudky vysvětlovaly rozdíl (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 45/2012-38 ze dne 18. 7. 2012, zveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 1/2013 pod č. 2727/2013) (usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1417/10 ze dne 23. 10. 2012).

Zatímco v případě úhrady vydražené ceny nebylo překročení limitu pro platby v hotovosti závadné, v případě složení dražební jistoty bylo v pořádku, když dražebník s poukazem na možné překročení limitu odmítl složení dražební jistoty v hotovosti převzít.

Spor vznikl i v případě a dostali v hotovosti od kupujícího částku 660 000 Kč. Pokud by se zmíněná částka rozdělila mezi manžele napůl, k překročení limitu by nedošlo. Pokud však má být úhrada posuzována jako celek (jak učinil finanční úřad a udělil pokutu 10 000 Kč), pak je „nadlimitní“. Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 7 Afs 27/2008-46 ze dne 31. 10. 2008 konstatoval, že platbu nebylo možno rozdělit. Přesto však zmínil možnost, že k udělení pokuty nebyl v daném případě důvod. Tento názor byl velmi podstatný i proto, že v tehdejším znění zákona existovala minimální hranice pokuty 10 000 Kč (v současné době již spodní limit pokuty stanoven není). Nejvyšší správní soud ale uložil krajskému soudu, aby zkoumal i společenskou nebezpečnost dané platby, u které se jevilo, že zřejmě nebude žádná. V takovém případě pak není vhodné pokutu ukládat, přestože formální dikce zákona porušena byla.

V otázce se můžeme setkat ale i s názorem opačným. Nejvyšší správní soud pod čj. 8 Afs 70/2010-57 ze dne 28. 2. 2011 konstatoval, že udělení pokuty nebylo nedůvodné, neboť pro její oprávněnost není nutné, aby k daňovému úniku skutečně došlo.

Další rozsudek nespadal do působnosti správního soudnictví, ale v tomto případě rozhodoval Nejvyšší soud. protože dlužná částka přesahovala zákonný limit. Nejvyšší soud konstatoval, že dlužník postupoval správně, když svůj závazek neuhradil, a tudíž nebyl v prodlení.

V dřívějších dobách nebyl limit plateb v hotovosti v zákoně uveden v českých korunách, ale nejprve v eurech (15 000 – do 26. 5. 2011), později v Kč (350 000 – do 30. 11. 2014), až posléze dospěl k dnešnímu limitu 270 000 Kč (od 1. 12. 2014). Z kauzy řešené Krajským soudem v Hradci Králové dne 29. 2. 2008, čj. 31 Ca 51/2007-15, zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NSS 8/2008 pod č. 1635/2008, jsme se dozvěděli, že nemůžeme spoléhat na média, ale je nutno studovat přímo zákon. Žalobkyně se totiž a přestože o existenci zákona věděla, nepovažovala hotovostní platbu ve výši Kč 487 900 za závadnou. Přepočet „limitních“ 15 000 euro ke dni platby činil jen 441 150 Kč, k porušení zákona tedy došlo a žalobkyni nepomohlo, že spoléhala na půlmiliónovou hranici, kterou čerpala z médií. I když v současné době je v zákoně již uveden limit v korunách, na správnost a aktuálnost kurzů je třeba myslet i nadále. Limitům pro platby v hotovosti podléhají pochopitelně i platby v cizí měně a je nutno počítat vždy s aktuálním kurzem, protože zákon nepočítá s přepočtem nějakým „konstantním kurzem“.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 94/2010-69 ze dne 19. 1. 2011 je uvedeno, že za jaký skutek je stíhána, případně jaký trest jí hrozí. To „pouhé“ předvolání neobsahovalo, řízení bylo tudíž zahájeno až po prekluzi.

I v dalším judikátu NSS čj. 9 Afs 23/2011-121 ze dne 26. 10. 2011 soudu postačilo, že v oznámení o zahájení řízení bylo uvedeno označení správního orgánu, předmět řízení a identifikace oprávněné úřední osoby. To se v daném případě stalo, jako

Průkaznost dokladů a výslechy svědků jsou obsahem rozsudku NSS čj. 2 Afs 47/2009-43 ze dne 4. 12. 2009 (obdobně 2 Afs 44-46/2009, 1 Afs 37 a 39/2009 ze dne 11. 6. 2009). Jádrem sporu byl výdajový pokladní doklad na „nadlimitní“ částku, který finančním orgánům postačil jako důkaz porušení zákona. Dotčený subjekt navrhl výslech svědka, jenž by objasnil, že ve skutečnosti byla rozporovaná částka hrazena v postupných splátkách, které by zákon neporušily, a navrhl též jako důkaz účetnictví. Finanční orgány nevyhověly, Nejvyšší správní soud naopak označil

Další rozsudek je pro změnu z občanskoprávní problematiky a tedy z dílny Nejvyššího soudu. Žalobce se pokusil namítat Nejvyšší soud však dovolání odmítnul a důvod k neplatnosti kupní smlouvy v důsledku případného porušení zmíněného zákona neshledal.

I v další kauze se poučíme od Nejvyššího soudu. Podstatou soudního řízení byla zpronevěra finančních prostředků obviněným. Při obraně proti náhradě škody pak tento argumentoval, že poškozeným by neměla náležet právní ochrana, protože předáním peněz obviněnému v hotovosti byl porušen zákon o omezení plateb v hotovosti. Soud však tuto argumentaci odmítl a došel k závěru, že případné porušení hotovostního limitu může přinést sankci podle zmíněného zákona, nemůže ale mít dopad na trestní odpovědnost obviněného či na náhradu škody poškozeným.

Konečně v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 29/2009-60 ze dne 15. 7. 2009 byly řešeny dvě stěžejní otázky. První, z hlediska dnešní dikce zákona je již zastaralá (zákon do srpna 2008 pro sankcionovatelnost deliktu požadoval, aby příjemce platby musel vědět, že porušuje zákon, v dnešním znění předpisu již tento požadavek obsažen není). Druhou otázkou pak bylo tedy zda se pro překročení limitu vychází z částky včetně DPH či bez DPH. Soud došel k názoru, že je nutno vycházet z celkové částky, tedy

(podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4188/2014)

V prvním rozsudku se dostáváme opět na půdu Nejvyššího soudu. Porušení zákona o omezení plateb v hotovosti nebylo hlavním bodem daného případu. Prioritně byla řešena otázka vykonatelnosti notářského zápisu jako exekučního titulu, neboť dle názoru žalobce smlouva o půjčce, která je jeho součástí, byla realizována jinak, než v něm bylo popsáno. (Uvedeny byly časově specifikované splátky, jež měly být poskytnuty před jeho sepisem, ve skutečnosti ale byla realizována jednorázovou platbou ve výši několika mil. Kč.) Žalobce požadoval konstatování neplatnosti smlouvy o půjčce jako simulovaného úkonu (a to i pro obcházení zákona o omezení plateb v hotovosti). Nejvyšší soud však neplatnost smlouvy neodsouhlasil.

Odvolacímu soudu bylo v dovolání vytýkáno, že nesprávně posoudil otázku materiální vykonatelnosti notářského zápisu jako exekučního titulu, neboť smlouva o půjčce, která je jeho součástí, nebyla realizována způsobem v něm uvedeným (časově specifikovanými splátkami, jež měly být poskytnuty před jeho sepisem), ale byla realizována jednorázovou platbou dne 17. 1. 2008. Podle jejich názoru byla smlouva o půjčce jako simulovaný úkon neplatná (a to i pro obcházení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů), v důsledku čehož je neplatné i ujednání o přímé vykonatelnosti.

Oprávněný ve vyjádřeních k dovoláním uvedl, že smlouvu o půjčce považuje za platnou, neboť povinní svorně potvrdili, že finanční částku převzali, sporná byla pouze její výše (zda šlo o 4 200 000 Kč nebo o 4 500 000 Kč). Skutečnost, jakým způsobem byla částka předána (najednou či ve splátkách), není ve věci . Popíral, že by závazek ze směnky byl závazkem zajišťovací povahy ke smlouvě o půjčce. Navrhl, aby dovolací soud podaná dovolání odmítl.

Exekučním titulem je v dané věci notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný dne 17. 1. 2008, jehož účastníky byli oprávněný jako věřitel a povinní jako solidární dlužníci a jehož obsahem je dohoda o půjčce a dohoda, ve které se povinní zavázali splnit pohledávku oprávněného vyplývající ze závazkového vztahu a svolili k vykonatelnosti, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. V dohodě o půjčce v ustanovení:

V dohodě o splnění pohledávky a svolení k vykonatelnosti v ustanovení:

Z hlediska skutkové bylo v projednávané věci zjištěno, že částka 4 500 000 Kč nebyla povinným předána způsobem uvedeným v notářském zápise před jeho sepsáním, ale najednou v hotovosti dne 17. 1. 2008 při jeho sepisu, že dne 17. 1. 2008 zároveň povinný 1 vystavil směnku vlastní bez protestu na řad oprávněného na částku 4 450 000 Kč, splatnou dne 15. 4. 2008, která byla avalována povinným 2 a 3 a společností Festa servis spol. s r. o., jejímž jednatelem je povinný 1, a že z účtu povinného 2 bylo na účet oprávněného uhrazeno 3 200 000 Kč dne 11. 12. 2008, 700 000 Kč dne 6. 2. 2009 a 300 000 Kč dne 6. 3. 2009.

Dovolatelé zpochybňují vykonatelnost notářského zápisu s odůvodněním, že půjčená částka jim nebyla oprávněným předána způsobem uvedeným v notářském zápise (před jeho sepisem v jednotlivých splátkách) a že uzavřená smlouva o půjčce je v důsledku toho neplatná.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1089/2018)

I u dalšího rozsudku rozhodoval Nejvyšší soud. Limit plateb v hotovosti zde byl v kauze týkající se padělání dokumentů okrajovou záležitostí, důležitý je však názor soudu hovořící v tom smyslu, že překročení limitu pro platby v hotovosti ještě nedělá z vyslýchaného subjektu nedůvěryhodnou osobu.

Nejvyššího soudu (včetně výše uvedeného judikátu č. 1) je zajímavá i z obecnějšího hlediska, neboť z ní plyne, že tento soud nespatřuje v případném porušení zákona o omezení plateb v hotovosti neplatnost právního úkonu, zpochybnění prokazatelnosti transakce jako takové či nedůvěryhodnost svědka. Tato skutečnost je zajímavá právě v kontrastu s postupy některých finančních úřadů, které z plateb v hotovosti často odvozují velkou podezřelost transakce a snaží se její prokazatelnost z tohoto důvodu zpochybňovat, a to i v případech, kdy transakce proběhne přesně tak, jak je v dokladech uvedeno, a její účastníci předání částek potvrdí. V judikátu č. 1 soudu nevadilo dokonce ani to, že se v dokumentech hovořilo o postupném předání částek a ve skutečnosti byla předána jedna, vysoce „nadlimitní“.

Primárně z pohledu konkrétně zvolených námitek je třeba konstatovat, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, když namítá, že nebylo prokázáno, že by předmětnou finanční částku ve výši 600 000 Kč převzal, takže nenaplnil zvolený dovolací důvod. Obecně je třeba uvést, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu neviny. V dané věci se z hlediska důkazní situace nejedná „o tvrzení poškozeného proti tvrzení obviněného“. Výpověď poškozeného J. K. nestojí osamoceně a je podporována dalšími provedenými důkazy. č. 254/2004 Sb., Tuto námitku nelze ani podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), když takové jednání poškozené osoby zakládá pouze důvody k vyvození její odpovědnosti za správní delikt ve smyslu ustanovení § 5 citovaného zákona.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 8 Afs 42/2013-94, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 1/2016 pod č. 3318/2016)

První část rozsudku řeší otázku možného zániku odpovědnosti za porušení zákona, které by nastalo v případě, že by žalobkyně prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. (Poznámka: V době spáchání deliktu tuto možnost zákon neobsahoval, byla do něj včleněna až od 19. 8. 2008 a zůstala v něm až do 30. 6. 2017, poté byla přesunuta do zákona o přestupcích, kde je doposud.) Přestože v době spáchání deliktu v zákoně nebyla, bylo by ji možno využít, nicméně se žalobkyni nepodařilo dostatečné úsilí prokázat. Druhá část rozsudku hovoří o tom, že i když byly státem obstaveny účty žalobce, a ten proto přebíral platby v hotovosti, pokutě neunikne ani v případě, že se následně na jeho majetek ukážou být nezákonné. V době překročení limitu hotovostních plateb totiž platila správnosti exekučních aktů. Skutečnost, že později byly pro nezákonnost zrušeny, nemá na otázku pokuty za překročení limitu hotovostních plateb vliv. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu byla podána ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem dne 24. 2. 2016 pod sp. zn. II. ÚS 300/15 odmítnuta.

Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem shledal, že stěžovatelka nenaplnila podmínky liberace podle zákona o omezení plateb. Podle § 6a odst. 1 tohoto zákona platí, že . V průběhu správního ani soudního řízení nevyplynulo, že by stěžovatelka vyvinula jakoukoliv snahu, aby nemusela přijmout nadlimitní platbu, tj. aby zabránila porušení povinnosti takové platby nepřijímat. Stěžovatelka ostatně vynaložení takové snahy netvrdila. Tvrdila pouze (a rovněž prokázala), že prozatím úspěšně vedla soudní spory ohledně platebních výměrů na doměření spotřební daně, zajišťovacího příkazu a zajišťovacích exekučních příkazů. Stěžovatelka tedy nepochybně vyvinula úsilí ke zpochybnění zákonnosti těchto rozhodnutí, ve vztahu k porušení zákona o omezení plateb se však tato snaha nijak neprojevila a na porušení povinnosti podle tohoto zákona nemohla mít žádný vliv.

S ohledem na zamýšlené doměření spotřební daně z tabákových výrobků daňové orgány vydaly zajišťovací příkaz a následně zajišťovací exekuční příkazy, které nařídily provedení přikázáním pohledávky na peněžní prostředky vedené na účtech stěžovatelky. Tyto příkazy byly následně zrušeny.

Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatelky nesouhlasil. Nejprve je třeba přisvědčit žalovanému, že (žalovaný rozhodl o odvoláních proti exekučním příkazům dne 24. 11. 2006, stěžovatelka přijala sedm nadlimitních plateb v červenci, srpnu a listopadu 2006). Oba účastníci řízení rovněž shodně tvrdili, že K těmto nadlimitním platbám však neposkytla žádné přesvědčivé vysvětlení, které by zdůvodnilo, proč i v této době porušovala zákon o omezení plateb.

Dále je třeba zdůraznit, že Po celou dobu své existence až do svého případného zrušení správní akt vyvolává právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení nezákonného správního aktu může mít účinky pouze , nikoliv zpětně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008-128, č. 1815/2009 Sb. NSS). Lze přisvědčit krajskému soudu, že dokud exekuční příkazy nebyly zrušeny k tomu příslušným orgánem, exekuční řízení bylo zákonné a legitimní, opíralo se o pravomocná a zákonná rozhodnutí.

Tento zákon stanoví jednoznačný zákaz provádění a přijímání nadlimitních plateb bez ohledu na ekonomickou situaci adresáta dané normy.

(podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, čj. 5 A 63/2015-42, kasační stížnost nebyla podána)

Další rozsudek je sice z dílny „pouze“ Městského soudu v Praze, obsahuje však celou řadu zajímavých myšlenek včetně řady odkazů na další rozsudky týkající se odpovědnosti právnické osoby za chování svých zaměstnanců. Z prostorových důvodů se však budeme věnovat pouze otázkám limitu plateb v hotovosti. Žalobce se ocitnul v kuriózní situaci, kdy jeho zaměstnanec jeho jménem vystavil doklady na přijaté „nadlimitní“ peníze, které si ponechal pro svou potřebu. Když se to zaměstnavatel dozvěděl, oznámil to jak orgánům činným v trestním řízení, tak finančním orgánům. Ty zahájily řízení jak se žalobcem, tak s firmou, která peníze předala. Žalobce obdržel pokutu za nadlimitní platbu, protože je odpovědný za své zaměstnance a ještě mu bylo znemožněno se seznámit s obsahem spisu z řízení u firmy, která platbu poskytla. Z poškozeného se tak stal viník. Žaloba však byla úspěšná, finanční orgán chybně vůbec neposuzoval excesivnost pachatele, který si finanční prostředky přivlastnil. Stejně tak mělo být umožněno nahlédnutí do spisu poskytovatele platby. Naopak jako zákonné bylo shledáno správní řízení u obou firem, tedy poskytovatele i příjemce platby, obecně obě tedy mohou porušit zákon i dostat pokutu.

Jádro sporu mezi účastníky spočívá v otázce, zda za platbu, která byla uskutečněna v hotovosti dne 14. 6. 2013 mezi panem V. V. K., zaměstnancem žalobkyně, a společností Travel, s. r. o., nese odpovědnost žalobkyně či nikoliv. Žalovaný vyšel ze skutečnosti, že platbu přijal jménem žalobkyně její zaměstnanec pan V. V. K., který byl z titulu své pracovní pozice oprávněn přijímat od hostů a cestovních kanceláří hotovostní platby za ubytování v hotelu. Z toho důvodu žalovaný dospěl k závěru o odpovědnosti žalobkyně za spáchání daného správního deliktu. Žalobkyně naopak výpovědí svého statutárního orgánu a materiály z trestního spisu sp. zn. 1 T 138/2014 dokazovala, že platbu přijal pan V. V. K. pro vlastní potřeby, nikoliv v rámci plnění svých pracovních povinností a daná částka se nedostala do dispozice žalobkyně. Dle žalobkyně proto odpovědnost za správní delikt nese výhradně pan V. K.

V daném případě je tedy klíčové posoudit, zda jednání pana V. K. bylo přičitatelné žalobkyni jakožto právnické osobě a zaměstnavatelce jmenovaného. Otázkou přičitatelnosti se přitom vyčerpávajícím způsobem zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 As 213/2016-60, a to v souvislosti s případem, který se v zásadních rysech shodoval s nyní řešenou věcí. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a dříve i Vrchního soudu totiž vyplývá, že při posuzování odpovědnosti za správní delikt je třeba primárně vyjít právě z odpovědnosti právnických osob za škodu podle práva soukromého.

Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku čj. 9 As 213/2016-60 rovněž podrobně shrnul závěry Nejvyššího soudu týkající se odpovědnosti právnické osoby za jednání osob za ni jednajících, nebo v obdobném postavení, v souvislosti s jejich excesivním jednáním.

(usnesení ze dne 28. 8. 2014, 6 Tdo 499/2014-48)

(rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012)

(rozsudek ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014)

Na tomto místě lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které na svou obhajobu uvedla žalobkyně v odvolání proti rozhodnutí prvního stupně i v žalobě. Jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, dle něhož Ve stejném smyslu pak Nejvyšší soud judikoval i v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010.

Teprve až po tomto posouzení, že právnická osoba je odpovědná za jednání zaměstnance, přichází na řadu posouzení možných liberačních důvodů.

Nikterak se nevypořádal s výpovědí žalobkyně podanou během ústního jednání dne 18. 12. 2014, během níž osvětlila okolnosti přijetí dané platby, ani přiloženou kopií obžaloby podanou v rámci trestního řízení sp. zn. 1 T 138/2014, dle níž se obviněný V. V. K. doznal, že na platbu poskytnutou společností Travel, s. r. o., ve výši 16 268 EUR vystavil příjmový podkladní doklad č. 0664533 a peněžní prostředky si ponechal pro vlastní potřebu. Konečně pak nepřihlédl ani k vyjádření zástupce žalobkyně učiněnému dne 16. 1. 2015 do protokolu, dle něhož Obvodní soud pro Prahu 1 dne 14. 1. 2015 vyhlásil v rámci trestního řízení sp. zn. 1 T 138/2014 rozsudek, jímž byl V. V. K. odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), za to, že dne 14. 6. 2013 přijal od společnosti Travel, s. r. o. v hotovosti částku ve výši 16 268 EUR, kterou žalobkyni zatajil a neodevzdal.

v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), V dalším řízení se tak bude muset touto otázkou zabývat znovu, zejména s přihlédnutím k výše citovaným podkladům, případně si pro dostatečné posouzení věci opatřit podklady další (trestní spis sp. zn. 1 T 138/2014, výpověď pana V. K. apod.). S ohledem na právě řečené proto soudu nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit.

Dále se soud zabýval tvrzeným porušením procesních práv žalobkyně. Soud k této otázce nejprve uvádí, že (společností Travel, s. r. o.). Uvedený postup totiž koresponduje se zněním skutkových podstat dle § 6 odst. 1 a 2 zákona o omezení plateb v hotovosti.

Žalobkyně v žalobě namítá, že žalovaný jí zahájením dvou samostatných řízení zamezil seznámit se s podklady a důkazy založenými ve správním spise vedeném se společností Travel, s. r. o., a to navzdory její žádosti ze dne 23. 12. 2014 a 16. 1. 2015. Správní orgán I. stupně tento krok odůvodnil v usnesení ze dne 2. 2. 2015 tak, že žalobkyně nebyla účastníkem daného správního řízení, ani neprokázala naléhavý právní zájem ve smyslu § 38 odst. 2 správního řádu, podle něhož .

Z právě uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že žalobkyně považovala za klíčové pro posouzení její odpovědnosti za správní delikt vyslechnout pana V. V. K. a společnost Travel, s. r. o., tedy subjekty, mezi nimiž dle jejího názoru nadlimitní platba skutečně proběhla. Svůj právní názor přitom dokazovala jak účastnickým výslechem svého statutárního orgánu, tak podklady z trestního řízení. S ohledem na právě řečené lze tedy uzavřít, že žalobkyně přednesla jasné důvody, pro které má právní zájem na nahlédnutí do spisu vedeného se společností Travel, s. r. o., který z podstaty věci obsahoval výpověď této společnosti a jiné podklady vztahující se k příslušné transakci. Soud doplňuje, že postup žalovaného mohl být do určité míry ovlivněn jeho chybným úsudkem stran odpovědnosti žalobkyně za jednání jejího zaměstnance (viz výše), to však nic nemění na skutečnosti, že tímto způsobem byla žalobkyně zkrácena na svých procesních právech.

Vzhledem k účelu zákona o omezení plateb v hotovosti tedy bylo třeba pečlivě posoudit, který subjekt byl skutečným pachatelem daného správního deliktu a který naopak poškozeným. Dle materiálů z trestního řízení založených ve správním spise se podává, že pan V. V. K. byl obžalován ze zločinu zpronevěry dle kvalifikované skutkové podstaty § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit přijetím nadlimitní hotovostní částky, čímž žalobkyni jakožto jeho zaměstnavatelce vznikla majetková škoda. Pokud by tyto skutečnosti byly potvrzeny pravomocným rozsudkem v trestní věci sp. zn. 1 T 138/2014, pak smysl příslušných ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti by bylo nutno vykládat tak, že jejich účel spočíval v zamezení vzniku hospodářské trestné činnosti spáchané V. V. K. a dosažení zvýšení bezpečnosti zúčastněných subjektů, tzn. žalobkyně.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, čj. 5 As 146/2014-40)

Základní chybou žalobce bylo použití pevného kurzu, kterým účtoval v účetnictví, a nikoli aktuálního kurzu ČNB platného v den provedení platby, jak to požaduje zákon. Tím překročil limity zákona a u soudů mu nepomohlo jeho tvrzení, že šlo o omyl, a tím nenaplnil materiální požadavky zákona pro sankci. Dále mu přitížila skutečnost, že šlo o částky v řádů mnoha desítek miliónů, které byly bez bližšího důvodu rozepsány na řadu jednotlivých plateb po mnoho dnů, které však i tak v některých případech v důsledku popsaného chybného kurzu překročily zákonný limit. To bylo posouzeno jako obcházení zákona a obstála i poměrně vysoká pokuta ve výši 964 000 Kč.

Mezi stranami není sporné, že stěžovatel v průběhu roku 2010 vyplácel a v jednom případě přijal platby v hotovosti převyšující tento limit. Sporné je, zda se stěžovatel tímto jednáním dopustil dvou správních deliktů podle § 6 zákona o omezení plateb v hotovosti a zda byla pokuta ve výši 964 000 Kč přiměřená.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se správními orgány i krajským soudem, že ke spáchání správních deliktů podle citovaných ustanovení došlo. Je evidentní, že stěžovatel, jakožto právnická osoba, porušil povinnost provést platbu bezhotovostně ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti a že přijal ve smyslu § 6 odst. 2 zákona hotovostní platbu, která byla provedena v rozporu s tímto zákonem. Další podmínky pro spáchání těchto správních deliktů právní předpis nestanoví.

Stěžovateli lze přisvědčit, že správní orgány musejí při správním trestání posuzovat vedle formálních znaků správních deliktů též materiální znak, tj. zda jednání vykazuje určitý stupeň společenské škodlivosti. O naplnění tohoto znaku nemá ale Nejvyšší správní soud pochyby. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona je účelem zákona přispět „ke zvýšení podílu bezhotovostních plateb a omezení možnosti tzv. praní špinavých peněz, daňových úniků, zvýšení bezpečnosti zúčastněných subjektů, racionalizaci a optimalizaci peněžního hotovostního oběhu“. Také nutno podotknout, že podle § 6 zákona o omezení plateb v hotovosti Takové jednání by už – za splnění všech znaků skutkové podstaty – představovalo trestný čin, pro který právní řád stanoví přísnější sankce. Pro naplnění materiální stránky uvedených deliktů postačí již samotné ohrožení zájmů chráněných zákonem, přímý škodlivý účinek (např. vznik majetkové újmy) není vyžadován. Jak již konstatoval krajský soud, stěžovatel převáděl na společníka Makler Service Slovensko s.r.o. Za těchto okolností lze krajskému soudu stěží vyčítat jeho vyhodnocení transakce jako podezřelé. Rozdělením uvedené částky do mnoha menších plateb se stěžovatel sice zřejmě pokusil dodržet literu zákona, ale zároveň tím popřel jeho smysl, neboť bezhotovostní transakce by byla podstatně lépe dohledatelná a její okolnosti (zda a kdy k platbě takto vysoké částky došlo) tím pádem ověřitelné. Také nutno podotknout, že stěžovatel výše popsaným nepovoleným způsobem převáděl finanční prostředky na svého společníka nikoliv náhodně a ojediněle, ale soustavně a dlouhodobě. Limit v § 4 odst. 1 zákona přitom v jednotlivých případech nepřekročil pouze o několik desítek či stovek korun, ale o tisíce či desetitisíce korun. Ve vztahu k dalším subjektům (M. B., Makler Service Reality s.r.o.) překročil povolený limit dokonce o více než sto tisíc korun, v případě přijetí platby, tedy správního deliktu podle § 6 odst. 2 zákona, dokonce o 286 025 Kč; v těchto případech se stěží může dovolávat omylu při stanovení směnného kurzu. Materiální stránka deliktů byla z výše uvedených důvodů nepochybně naplněna.

Je jistě pravdou, že kdyby stěžovatel zvolil správný směnný kurz, denní zákonný limit by byl ve většině případů dodržen. Stejně tak je pravdou, že kdyby došlo k oslabení koruny vůči euru, mohl být zákonný limit alespoň v případě některých transakcí dodržen, přestože by byl celkový objem převáděných peněz stejný. To ale platí i opačně, neboť pokud by došlo k posílení koruny, bylo by překročení zákonného limitu ještě výraznější. Každopádně tato „kdyby“ na uvedených závěrech nic nemění.

Jak již stěžovateli vysvětlil krajský soud, odpovědnost za spáchání těchto deliktů je objektivní. Zavinění stěžovatele se tedy nezkoumá. Ustanovení § 6a odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti právnickou osobu liberuje z její deliktní odpovědnosti, pokud „prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila“. Tvrzení, že k překročení zákonného limitu došlo toliko v důsledku omylu stěžovatele ohledně směnného kurzu, však nelze podle Nejvyššího správního soudu považovat za vynaložení veškerého úsilí k zabránění porušení právní povinnosti; tím spíše, že § 4 odst. 2 zákona jasně stanoví způsob, jakým se směnný kurz počítá. Opačný výklad by fakticky znamenal zproštění stěžovatele odpovědnosti pro jeho neznalost práva.

K námitce nepřiměřenosti pokuty je třeba připomenout, že „stanovení výše pokuty je předmětem volného správního uvážení správního orgánu, které podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (srov. např. čj. 8 Afs 42/2013-94, bod 112). Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě tyto nedostatky v úvahách správních orgánů neshledal. Výše pokuty byla stanovena zákonným a logickým způsobem. Svůj závěr o přiměřenosti pokuty opřel krajský soud ve shodě se správními orgány o závažnost spáchaných správních deliktů, kterou spatřoval zejména v dlouhodobosti jednání stěžovatele, počtu nadlimitních převodů a celkové výši částky převedených peněz. Jeho jednání krajský soud hodnotil jako obcházení účelu zákona, s čímž se Nejvyšší správní soud z již výše uvedených důvodů ztotožňuje. ustanovení § 6 odst. 3 zákona přitom počítá se sankcí až ve výši 5 000 000 Kč. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že výše pokuty byla řádně odůvodněna a není s ohledem na její zákonné rozpětí a okolnosti případu nepřiměřená.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, čj. 1 Afs 53/2016-55)

Následující je jedním z dalších příspěvků na téma, zda kupující mohl či měl vědět o možnosti své účasti na daňovém podvodu. Právě hotovostní platby, včetně opakujících se plateb, které se v daném dni vždy vejdou „do limitu“, dráždí jak finanční, tak někdy i soudní orgány. V případě, že dodavatel svou daňovou povinnost nesplní, ale průkaznost uskutečnění dodávky není zpochybněna, bývají právě odlišné názory na „standardní či obvyklý podnikatelský přístup“ jedním z nejčastějších zdrojů sporů. Hlavním zdrojem nedorozumění totiž často bývá zcela odlišná běžná provozní praxe ve státních organizacích či velkých firmách, kde jsou obvyklá výběrová řízení, často mnohastupňová praxe ve schvalování obchodních transakcí apod., a firmách malých či středních. V těch naopak bývá zvykem podstatně pružnější přístup s menšími formalitami, založený obvykle na principu „z ruky do ruky“, tedy předání zboží oproti hotovosti, které se často jeví efektivnější, praktičtější i obezřetnější než kontrolní mechanismy, které jsou doporučovány často od úředního stolu a vydávány za „běžné či standardní“. Pokud prodávající nesplní svou daňovou povinnost, k problémům je pak velmi blízko. Postup kupujícího, který byl ze svého pohledu dostatečně obezřetný, protože zaplatil v hotovosti proti převzetí zboží, bývá označen za podezřelý, protože dotyčný nepátral v obchodním rejstříku po účetních závěrkách či podpisových vzorech prodávajícího, neuzavřel písemnou smlouvu, platil v hotovosti, když dostal zboží v pořádku, nelegitimoval pracovníka dodavatele apod. Tyto postupy jsou opravdu v praxi zcela běžné, přestože je příslušné orgány, včetně některých soudních nazývají někdy „bezhlavými“. Situace v této oblasti je velmi vážná i proto, že nikdo ze zúčastněných nechce nazvat věci pravým jménem či je dokonce uzákonit. Pokud chtějí státní orgány trvat na přísnějším přístupu, zřejmě by měly svůj názor formulovat i legislativně, tedy např. zakázat platby v hotovosti či ústní smlouvy apod. Běžný podnikatel, neznalý zákoutí úředních či soudních postupů chce především vědět, jaký předpis porušil, když postupoval výše uvedeným způsobem. Současná praxe finančních orgánů však mnohdy zavání snahou vybrat daň kdekoli, když ten, kdo ji má platit, je nekontaktní. Postupy, které jsou v podnikatelské praxi zcela běžné, jsou pak označeny za naplnění testu „věděl či vědět mohl“. Pokud se zamyslíme nad důvody uvedenými níže jako důkaz neobezřetnosti daňového subjektu, nabízí se otázka, jak by žalobce v případě, že by uzavřel písemnou smlouvu, zaplatil zboží na bankovní účet, porovnal podpisové vzory či legitimoval pracovníka dodavatele, zabránil daňovému podvodu? Pokud by totiž dodavatel hned druhý den vybral peníze z účtu a zmizel tak, jak tomu v „podvodných případech“ často bývá, nepomohla by požadovaná „obezřetná“ opatření vůbec k ničemu! Přesto jsou na daňových subjektech v podstatě požadována, aniž jim někdo je schopen vysvětlit, jak by měla daňovým únikům zabránit.

Žalobkyni nebyl uznán uplatněný nárok na odpočet DPH ve výši 293 066 Kč za nákup zlatých šperků 750/1000 s diamanty a drahými barevnými kameny a zlatých šperků 585/1000 s diamanty a drahými barevnými kameny. Důvodem byly následující skutečnosti:

Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli (Odvolacímu finančnímu ředitelství), že v posuzované věci byly zjištěny objektivní okolnosti svědčící pro závěr, že žalobkyně měla vědět, že se nákupem zlatých šperků od společnosti J-TRANS účastní podvodu. Za takové okolnosti soud považuje zejména: (1) uzavření pouze ústní dohody, přestože se jednalo o obchod v hodnotě 1 758 394 Kč, a zároveň (2)

Pochybnosti o standardním průběhu transakce posiluje také způsob předávání uvedených splátek. Ve sdělení ze dne 21. 3. 2012 žalobkyně popsala průběh hotovostních plateb tak, že její zplnomocněný zástupce MUDr. A. A. T. nechal hotovost s výdejními pokladními doklady na prodejně. Když přišel Y. P. (jednatel společnosti J-TRANS), hotovost mu vydala v případě nepřítomnosti MUDr. A. A. T. prodavačka oproti podpisu výdejového pokladního dokladu. Člověk, který přebíral hotovost, byl totožný s člověkem, který zboží přivezl, proto žalobkyně nepovažovala za nutné, aby jej legitimovala.

Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že popsané okolnosti měly u žalobkyně vyvolat přinejmenším podezření, zda se přijetím dotčeného plnění nebude podílet na daňovém podvodu. S ohledem na popsané okolnosti nyní posuzované věci bylo možné po žalobkyni rozumně požadovat, aby přijala opatření, která by zajistila, že se přijetím dotčeného plnění nebude podílet na daňovém podvodu. Žalobkyně přijetí takových opatření netvrdila, a tím méně prokázala. Ze zjištění učiněných v daňovém řízení naopak vyplývá, že i za takto podezřelých okolností jednala neobezřetně. Neověřila totožnost osoby, která přinesla zlaté šperky do její provozovny a následně si přicházela vyzvednout hotovost. Neověřila v obchodním rejstříku podpisový vzor ve Sbírce listin a neporovnala jej s podpisem na faktuře. Jakkoliv bez znaleckého posudku nelze jednoznačně posoudit pravost podpisu na faktuře, nelze přijmout ani prosté tvrzení krajského soudu, že mu podpisy na faktuře a ve Sbírce listin připadají podobné. Určité odlišnosti podpisů jsou zřejmé na první pohled, proto aniž by bylo třeba učinit jednoznačný závěr o pravosti podpisu na faktuře, lze se důvodně domnívat, že pokud by si žalobkyně podpis ve Sbírce listin ověřila, odlišnosti podpisů by byly dalším upozorněním, že žalobkyně má předmětné transakci věnovat větší pozornost, aby se nezapojila do podvodu.

Krajský soud nesprávně dovodil standardní průběh transakce na základě svědecké výpovědi MUDr. A. A. T., podle kterého je pro něj popsaný způsob obchodování (uzavření pouze ústní smlouvy, platby v hotovosti) běžný a obvyklý.

(podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2018, čj. 3 Af 32/2016-27, kasační stížnost nebyla podána)

V posledním rozsudku dnešního výběru zřejmě žalobce doplatil na svoji neinformovanost o vývoji limitu hotovostních plateb. Z řízení vyplynulo, že platby byly činěny s ohledem na předpokládaný limit 400 000 Kč, přičemž v době jejich uskutečňování platil limit pouze 350 000 Kč (dnes již jen 270 000 Kč). V tomto duchu byly předloženy i příslušné pokladní doklady. Později však byly předloženy doklady další (na úhradu stejných faktur), které však již nižší limit zohleďnovaly. Finanční orgány ani soudy však těmto novým dokladům neuvěřily a platnost pokuty byla potvrzena.

Žalobce tvrdí, že jím uvedené příjmové pokladní doklady by měly dokazovat, že ani v jednom z uvedených případů přijatá platba v hotovosti nepřevyšovala limitní částku 350 000 Kč, neboť platby na konkrétní faktury byly rozděleny na částky nižší, než je zákonem stanovený limit. Žalobkyně uvádí, že předmětné doklady byly a jsou součástí správního spisu, když je předložila při jednání dne 22. 1. 2015, o čemž byl sepsán protokol. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a k meritu věci uvedl, že neprovedení důkazu předmětnými doklady neovlivnilo výsledek správního řízení, neboť tyto doklady nebyly předloženy při zjištění protiprávního stavu u žalobkyně, jak vyplývá z protokolu ze dne 21. 1. 2015, ale až poté v jiném, souvisejícím řízení. Vyvstává zde tak podezření, že tyto doklady byly vystaveny až následně, za účelem zabránit potrestání odpovědné osoby. Tvrzení žalobkyně, že tyto doklady byly již tehdy předloženy správnímu orgánu, nemá oporu ve spisovém materiálu. Obsahem protokolu, na který žalovaný i žalobkyně poukazují, jsou pouze doklady typu A a B, nikoliv C, a tyto dokazují porušení právní povinnosti žalobkyně.

Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že před vydáním prvostupňového rozhodnutí zástupkyně žalobkyně předložila pokladní doklady k předmětným fakturám, které byly rozděleny na doklady A a B, v případě faktury č. 20140081 se jednalo pouze o jeden doklad. Správní orgán v rámci své rozhodovací činnosti zohlednil obsah těchto dokladů a dospěl k závěru, že došlo k porušení § 6 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti, a proto uložil žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč.

Žalobkyně poté v odvolání namítala, že ve spisu byly založeny doklady A, B a C, které prokazují, že žalobkyně přijala platby v maximální výši 200 000 Kč za jeden kalendářní den, které žalovaný neprovedl. Soud konstatuje, že toto tvrzení nemá oporu ve spisovém materiálu. Jak vyplývá z vyjádření žalovaného, tyto doklady byly založeny v jiném, byť souvisejícím spisu. Dle soudu změna v tvrzení žalobkyně vyvolává pochybnosti o věrohodnosti nových tvrzení, a to z více důvodů. kdy závěrem jednání byla seznámena s textem protokolu, že: „Z těchto dokladů vyplývá, že platby za zboží se uskutečnily v hotovosti. Na základě toho vzniklo důvodné podezření, že výše uvedeným jednáním došlo k porušení právní povinnosti stanovené v § 3 a 4 zákona o omezení plateb v hotovosti a naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 6 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti“, přičemž se zněním protokolu, dle nějž byly do spisu založeny pouze pokladní doklady A a B, souhlasila a další doplnění nežádala, důkazy nenavrhovala. Pokud by v té době existovaly doklady navrhované nově v odvolání, musela by jimi žalobkyně již v době tohoto ústního jednání disponovat. Práva předložit tyto důkazní prostředky v rámci prvostupňového řízení žalobkyně nevyužila. Nelze ani opomenout vyjádření účastníka řízení ze dne 16. 7. 2015, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalobkyně o novele zákona o omezení plateb v hotovosti nevěděla a při přijímání hotovosti vycházela z předcházející, starší úpravy, kde byl limit stanoven ve výši 400 000 Kč. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z předložených pokladních dokladů, u nichž je nejvyšší částkou právě 400 000 Kč, což zjevně není náhodné. Žalobce ani žádnou logickou, vysvětlující verzi soudu nepodává. To vše svědčí o nevěrohodnosti později předložených dokladů a účelu jejich předložení, tedy snaze žalobkyně vyhnout se postihu za protiprávní jednání. Soud tak činí závěr, že předložení pokladních dokladů k odvolání bylo účelovým krokem (z důvodů výše uvedených) a provádění důkazů těmito důkazními prostředky s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav by bylo za této situace zcela nadbytečné, naopak by vedlo toliko k neadekvátnímu prodlužování správního řízení.

Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně je vázána základní zásadou , dle níž se nelze vyvinit z odpovědnosti za správní delikt s odkazem na neznalost platné právní úpravy.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.