Náhrada jízdného za městskou hromadnou dopravu v souvislosti s § 159 odst. 2 zákoníku práce

Toto ustanovení přesně stanoví, že při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat. Současně je stanoveno, že náhrada jízdních výdajů zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá.

Toto ustanovení poprvé v historii prolamuje zásadu prokazatelnosti vůči náhradě jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce. Jedná se o to, že zaměstnavatel v tomto případě poskytne tuto náhradu nikoliv v prokázané výši, nýbrž pouze ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.

Pozor na to, že toto ustanovení platí skutečně pouze a výhradně při zmíněných pracovních cestách. Předmětnou náhradu poskytuje zaměstnavatel pak na základě seznamu zaměstnanců, který zaměstnanci sepíší na konci kalendářního měsíce, kde uvedou přesné datum, kdy byli vysláni na pracovní cestu, kam byli vysláni a proč a hlavně kolik požadují proplatit. Zaměstnanci totiž podle předmětného ustanovení mohou používat od 1. 1. 2007 (tj. ode dne nabytí účinnosti zákoníku práce) svoje síťové jízdenky na městskou hromadnou dopravu a nemusí si kupovat jednotlivé jízdenky, ale jejich hodnotu zaměstnavateli vyúčtovávají. Samozřejmě, že zmíněný seznam musí být nějakým způsobem kontrolovatelný, to znamená určitým konkrétním způsobem, který je u zaměstnavatele zavedený pro kontrolu pohybu zaměstnanců během stanovené pracovní doby, tj. např. knihou odchodů a příchodů nebo propustkami, píchačkami nebo elektronickou docházkou apod. Pochopitelně, že v těchto případech zaměstnanci jízdní výdaje neprokazují. S touto skutečností tedy žádné problémy a nejasnosti nejsou.

Pochybnosti a komplikace se však často objevují při tom, jak správně rozhodovat, kdy se o takovou zmíněnou pracovní cestu u zaměstnance jedná. A řešení je v těchto případech vcelku velmi jednoduché – o předmětnou pracovní cestu se jedná pouze u takového zaměstnance, který má ve své pracovní smlouvě sjednané jako místo výkonu práce přesnou adresu (což pak znamená, že místem výkonu práce je pouze kancelář nebo provozovna, či dílna atd. na této adrese). Pokud je zaměstnanec vyslán k plnění pracovních úkolů někam jinam – mimo předmětnou adresu, avšak v katastrálním území obce, ve které bylo sjednáno místo výkonu práce přesnou adresou, jedná se o pracovní cestu v obci sjednaného místa výkonu práce.

Pozor však už na to, že když zaměstnanec bude vyslán na pracovní cestu mimo obec, ve které má sjednáno místo výkonu práce, musí náhradu jízdních výdajů za městskou hromadnou dopravu prokazovat příslušnou jízdenkou (musí si kupovat jednotlivé jízdenky).

Ustanovení § 159 odst. 2 zákoníku práce je specifické ustanovení platné právní úpravy.

Pochopitelně, že náhrada jízdních výdajů zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá – např. pokud zaměstnavatel dává zaměstnancům přímo jízdenky na městskou hromadnou dopravu.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.