Počítání stravného při dvoudenní tuzemské pracovní cestě

Těžiště problému spočívá v aplikaci § 163 odst. 4 zákoníku práce. V tomto ustanovení je stanoveno, že při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, se upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro zaměstnance výhodnější.

Aplikace zmíněného § 163 odst. 4 zákoníku práce se stále ukazuje jako dosti problematická, ale snad lze již konstatovat, že určitého ustálení a správného postupu v praxi se konečně pomalu přibližujeme po novele účinné od 1. 1. 2012.

Na úplném začátku je třeba zdůraznit, že právě podle uvedené novely zákoníku práce, účinné od 1. 1. 2012, platí, že toto ustanovení je možné uplatňovat již pouze a výhradně při dvoudenních tuzemských pracovních cestách. Tedy nesmí být u zaměstnance při předmětných dvoudenních pracovních cestách pobyt v zahraničí po žádnou dobu. Nelze již tedy sčítat dvoudenní pracovní cesty podle § 163 odst. 4 zákoníku práce v případě, že zaměstnanec bude během předmětné dvoudenní pracovní cesty určitou dobu setrvávat v zahraničí.

Tato skutečnost vyplývá z novely § 166 odst. 1 téhož zákoníku práce (toto ustanovení upravuje zahraniční pracovní cesty) – do tohoto ustanovení byla totiž vsunuta změna „s výjimkou odstavce 4“ (tj. mimo počítání podle odst. 4) – a tato změna tedy prakticky znamená, že zmíněný § 163 odst. 4 zákoníku práce lze použít od 1. 1. 2012 pouze u dvoudenních tuzemských pracovních cest. V uvedeném § 166 odst. 1 zákoníku práce, který řeší druhy cestovních náhrad při zahraniční pracovní cestě, je totiž přesně stanoveno, že zaměstnavatel je povinen za podmínek dále stanovených poskytnout zaměstnanci stravné ve výši a za podmínek stanovených v § 163 zákoníku práce (tj. tuzemské stravné za dobu pracovní cesty po území České republiky), s výjimkou § 163 odst. 4 zákoníku práce (tj. mimo aplikaci odst. 4 a mimo zahraniční stravné za dobu pobytu v zahraničí), a náhradu jednotlivých druhů náhrad za pobyt v zahraničí (tj. dalších jmenovaných náhrad, tedy těch, co jsou dále jmenovány za dobu trvání zahraniční pracovní cesty neboli pobytu v zahraničí).

Důležitou poznámku je vhodné v této souvislosti bezpochyby věnovat ještě samotné formulaci předmětného § 163 odst. 4 zákoníku práce. Zde je přesná formulace Tuto formulaci je nutno chápat podle autorky tak, že to pokrývá skutečně pouze pracovní cesty v trvání od 0.00 hodin jednoho kalendářního dne do 24.00 hodin druhého kalendářního dne. Autorka nesouhlasí v žádném případě s výkladem, že lze podle zmíněného ustanovení sčítat první a poslední den při vícedenních pracovních cestách. Autorka je přesvědčená, že při sčítání prvního a posledního dne při vícedenní pracovní cestě, například pětidenní, desetidenní atd., se nejedná o dvoudenní pracovní cestu, nýbrž vícedenní – v daném příkladu pětidenní nebo desetidenní atd.

Další důležitou změnou v souvislosti s aplikací předmětného § 163 odst. 4 citovaného zákoníku práce podle stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí je stanovený limit 24 hodin pro určení stravného při součtu hodin za oba kalendářní dny pracovní cesty. Jedná se konkrétně o to, že pokud by součet hodin trvání pracovní cesty za dva kalendářní dny činil více než 24 hodin, například 33 hodin – první den 21 hodin a druhý den 12 hodin – zaměstnavatel musí počítat pouze s 24 hodinami a přiznávat stravné maximálně ve výši horního limitu platného pro rozpočtovou sféru, tj. v kalendářním roce 2017 ve výši 86 Kč, 132 Kč a 205 Kč, pokud nechce, aby docházelo ke zdanění navýšení tohoto stravného. Tato skutečnost se opírá o princip snižování (krácení) tohoto stravného v důsledku poskytnutí bezplatného stravování [bezplatného (ných) jídla (jídel) během pracovní cesty].

Pro jasnější pochopení výkladu uvádíme následující příklady.