Aktuální judikatura - Informační povinnost bank v daňovém řízení
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn.
4
Afs 177/2016, www.nssoud.cz
K předpisům:
Nejvyšší správní soud v první řadě konstatuje, že výčet informací poskytovaných na vyžádání
správce daně v § 57 odst. 3 daňového řádu
je třeba považovat za
taxativní
, neboť neobsahuje žádnou klauzuli, z níž by bylo možno dovodit, že
výčet je demonstrativní (chybí pro demonstrativní výčet typická slova jako „například“, „zejména“,
„především“ apod.). S ohledem na to je nutné dovozovat, že správce daně má právo na poskytnutí pouze
informací výslovně uvedených v § 57 odst. 3
daňového řádu.Správce daně požadoval po bance sdělení údajů o tom, kdo měl dispoziční práva k veškerým
bankovním účtům konkrétní společnosti, k jakým dalším účtům mají tyto osoby dispoziční práva a kdo
je majitelem těchto účtů, a zda je k těmto účtům zřízena služba internetového, telefonního a/nebo
mobilního bankovnictví, s uvedením telefonního čísla, k němuž je tato služba vázána, a IP adres, z
nichž byly transakce provedeny. Tuto výzvu označil Městský soud v Praze, a posléze také Nejvyšší
správní soud, za nezákonnou. Pro získání takovýchto informací správci daně nesvědčí výslovné zákonné
oprávnění, tudíž takovýto požadavek je mimo rámec
čl. 2 odst. 3 Ústavy. Na celé věci pak
lze ocenit zejména odvahu banky (Citibank Europe plc) chránit bankovní tajemství svých klientů, to i
za cenu citelné sankce ze strany správce daně.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.