Změna závazků

Změny závazků jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), v § 1879–1907. První část je věnována problematice změny v osobě věřitele a dlužníka, druhá část dopadá právě na modifikaci obsahu smlouvy.

Co je v OZ upravena:

Zákon pamatuje na následující

V případě první skupiny, tedy změny v osobách, jde o situace, kdy se obecně práva a povinnosti ze smlouvy (tedy její obsah) nemění, mění se ovšem povinné či oprávněné subjekty. zná OZ jako (tzv. cesi) Ten, kdo pohledávku postupuje, se nazývá naopak nový věřitel je zákonem definován jako Významné je pravidlo, které stanovuje, že s tím, že je pohledávka postupována (je dokonce možné, aby došlo k postoupení i přes výslovný nesouhlas dlužníka). Je ovšem možné, aby si předem věřitel s dlužníkem ve smlouvě dohodli, že postoupení pohledávky možné nebude, pak by takové jednání nebylo platné. Postoupením pohledávky dojde k tomu, že ten, kdo měl z nějaké smlouvy obdržet plnění (platbu za služby, úroky apod.), toto právo dobrovolně ztrácí a převádí jej na někoho jiného.

Pohledávka může být postoupena úplatně, nicméně nic nebrání stranám, aby byla převedena „zdarma“ či za symbolické plnění. Naopak je možné postoupit pouze takovou pohledávku, která je toho schopna. Zákon hovoří o pohledávce, jinými slovy půjde především o to, aby nebyla vázaná na osobu konkrétního věřitele – například u smlouvy o dílo, dámských plesových šatů na míru věřitele, kterým je štíhlá žena, by patrně nebylo možné bez dalšího změnit věřitele tak, že nově bude oprávněn k tomuto dílu korpulentní muž (a to nikoliv z genderových důvodů, nýbrž proto, že by se na takové plnění spotřebovalo více látky, tudíž by byl dlužník poškozen). Na to konec konců míří i § 1881 odst. 2 OZ, který brání postoupení pohledávky, která zaniká smrtí věřitele nebo při které by se změnil i obsah závazku samotného (např. množství spotřebované látky v uvedeném příkladu).

je naopak zákon o ní hovoří jako o (§ 1888 a násl. OZ). Jedná se o situaci, kdy nějaká osoba nastupuje namísto dlužníka a plní za něj. Aby mohlo dojít k platnému a účinnému převzetí dluhu, je nutná také explicitní dohoda mezi původním a novým dlužníkem. Jinými slovy nestačí, pokud by osoba A prohlásila, že bude platit za osobu B dluh, který má tato u osoby C – daný případ by měl jiné právní následky (trvání původní smlouvy mezi A a C a nový závazek mezi A a B s podobným obsahem; případně, pokud zde bude souhlas C, půjde o přistoupení k dluhu – viz níže). Zákon nestanovuje pro souhlas věřitele či dlužníka žádnou speciální formu (např. písemnou podobu). Převzít lze také téměř jakýkoliv dluh, omezení, která byla výše popsána u postoupení pohledávky, zde neplatí, a to právě z důvodu, že je to věřitel, který může převzetí odmítnout. Zejména nebude možné bez dalšího převzetí provést tehdy, kdy dluh tkví v práci, kterou může provést pouze určitá osoba (umělec, stavebník, konzultant…), logicky není možné nahradit ji prací osoby jiné (pokud se na tom ovšem dlužník s věřitelem nedomluví).

Odlišným institutem je tzv. (§ 1892 OZ). To nastane, pokud původní Pokud někdo i přes tento nesouhlas trvá na tom, že bude plnit za někoho jiného, nepřebírá dluh (dle výše uvedeného § 1888 OZ), nýbrž k dluhu toliko přistupuje. Rozdíl je v tom, že původní dlužník a ten, kdo k němu přistoupil, jsou povinni plnit společně a nerozdílně (tedy věřitel se může domáhat splnění po kterémkoliv z nich, slovy zákona plní „“, splněním jednoho z dlužníků dluh zaniká).

Posledním případem změny smlouvy co do osoby dlužníka je tzv. (§ 1893 OZ). Majetkem se dle § 495 OZ rozumí souhrn všeho, co určité osobě patří. Může jít o případ koupě velkého souboru věcí, z nich na některých mohou váznout dluhy. Zákon říká, že převzetím majetku se dotyčný stává odpovědným za dluhy, které jsou s ním spojeny, ovšem pouze za ty, o kterých nabyvatel při uzavření smlouvy věděl, nebo musel vědět (§ 1893 OZ). Výše odpovědnosti za dluhy je však limitována hodnotou nabytého majetku (toto pravidlo má výjimku v případě nabytí majetku od osob blízkých, pokud tyto neprokáží, že o dluhu nemohly vědět).

Posledním způsobem co do změny smluvních stran je jako celku (§ 1895 a násl. OZ). Na první pohled se může zdát, že jde o duplicitu k postoupení pohledávky. Není tomu tak. Při cesi je totiž dle teorie a praxe možné převést na nového věřitele pouze oprávnění (vlastnické právo, právo na cenu díla apod.). Nastanou ale i situace, kdy je potřeba Prostým postoupením pohledávky toho docílit nelze, a právě zde je místo pro postoupení smlouvy jako komplexního závazku v právním slova smyslu, tedy práv na plnění z ní, ale také povinností, které jsou s ní spojené (něco vykonat, vytvořit atp.). Podmínkou postoupení smlouvy je (tedy té „nové“ ve smluvním vztahu). Další omezení budou obdobná jako v případě postoupení pohledávky (zejména vázanost na konkrétní osobu věřitele). V praxi pak bude většinou uzavřena smlouva o postoupení smlouvy, ve které již bude zakomponován i souhlas postoupené strany. Jako příklad uveďme situaci, kdy je uzavřena smlouva o dílo se stavební firmou X a společností Z, dojde však k převedení práv a povinností X na novou firmu Y (ta bude mít tedy nejen právo inkasovat cenu díla – to by bylo v případě postoupení pohledávky, ale i povinnost předmět díla vytvořit).

se rozumí práva a povinnosti – slovy zákona jde o to, co má (§ 1789 OZ). Úprava změny obsahu je poměrně krátká, občanský zákoník upravuje na prvním místě a to pouze v jednom ustanovení § 1902, konkrétně takto: Novací tedy zjednodušeně řečeno není nic jiného než dohoda stran, že původní smlouva mezi nimi neplatí a že si naopak dohodly něco jiného. Z druhé věty citovaného ustanovení čteme to, že je nutné rozlišovat mezi (jazykem právní teorie) novací privativní a tzv. kumulativní. Podstatným rozdílem je, že v prvním případě se původní závazek opravdu ruší a na jeho místo vstupuje nová dohoda. V druhé situaci jde o možnost, kdy vedle sebe může obstát to, co již domluveno bylo (původní dohoda) a nová práva a povinnosti (nová smlouva). Rozlišení v praxi bude často zjevné – strany mezi sebou mají kupní smlouvu na počítače, provedou ale novaci tak, že se nebudou kupovat počítače, nýbrž tablety. Původní smlouva (počítače) bude zrušena, nastupuje místo ní smlouva nová (tablety) – půjde o privativní novaci. U bychom měli smlouvu na 5 počítačů a strany by se dohodly na další smlouvě na koupi ještě dalších 2 počítačů – obě smlouvy vedle sebe obstojí, platné a účinné budou obě dvě. Při uzavírání smluv je ale vhodné v případech, kde by nemuselo být zjevné na první pohled, zda se jedná o novaci privativní nebo kumulativní, do textu popsat, jak to podle stran má být, aby se předešlo případným pozdějším nesrovnalostem.

nastává v případě, kdy se původní smlouva neruší, jen dochází k úpravě otázek, které jsou slovy zákona dosud mezi stranami sporné nebo pochybné (§ 1903 odst. 1 OZ). Jedná se tedy o dohodu, která upravuje některá dosud nejasná místa ve smluvním vztahu, která mohla nastat až během „života“ smlouvy (ujasnění doby plnění, data, přesného místa apod.).

Pro novaci i narovnání platí ještě další důležité pravidlo – musejí mít vždy písemnou formu, pokud primární smlouva byla také písemná, v opačném případě je forma ponechána na vůli stran. Připomeňme, že písemná forma je zachována i při elektronické komunikaci.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.