Nad judikaturou ohledně pokut za kontrolní hlášení DPH

(podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2021 čj. 43 Af 20/2019, kasační stížnost nebyla podána)

První dnešního výběru je sice jen rozsudkem krajského soudu a nikoli Nejvyššího správního soudu, za pozornost však stojí, že proti němu nepodaly finanční orgány kasační stížnost, a obdobný osud měl i další rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2020 čj. 29 Af 154/2018. Věcně se jedná o skutečnost, že finanční orgány se při výkladu zákona řídí pokyny Generálního finančního ředitelství či Ministerstva financí, které však nejsou součástí našeho právního řádu. Soudy však tento postup často akceptují s odkazem, že metodické pokyny tvoří zavedenou správní praxi a dávají daňovým subjektům jistotu, že s nimi bude jednat stejně kterýkoli finanční úřad a odstraní se tím možné různé přístupy jednotlivých úřadů v typově stejných případech. Tento rozsudek však zpochybnil mechanickou aplikaci pokynu Generálního finančního ředitelství GFŘ-D-29 k prominutí pokut za nepodání kontrolního hlášení. Správce daně totiž pokutu odmítnul prominout s odkazem na znění pokynu, dle kterého ji není možno odpustit v případě, že daňový subjekt opakovaně včas nepodá daňové přiznání nebo vyúčtování a ke splnění této povinnost byl správcem daně vyzván, a to alespoň dvakrát v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců před podáním žádosti o prominutí. Soud nesouhlasil s mechanickým využitím zmíněného pokynu, chybělo mu zejména vysvětlení, proč jednání žalobkyně představovalo závažné porušení daňových předpisů ve smyslu § 259c odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů; jinými slovy, proč v daném případě porušení práva ze strany žalobkyně (nepodání dvou daňových přiznání v zákonné lhůtě) spadá s ohledem na skutkové okolnosti věci pod neurčitý právní pojem „závažné porušení“. Výzvou ze dne 7. 1. 2019 žalovaný vyzval žalobkyni k podání kontrolního hlášení DPH za listopad 2018 v náhradní lhůtě pěti dní od doručení této výzvy. Výzva byla dodána do datové schránky žalobkyně dne 7. 1. 2019 a dne 17. 1. 2019 došlo k doručení výzvy fikcí, a to poté, co se žalobkyně deset dní nepřihlásila do datové schránky. Dne 28. 1. 2019 žalovaný vydal platební výměr, kterým žalobkyni uložil pokutu za nepodání kontrolního hlášení ani v náhradní lhůtě ve výši 50 000 Kč. V odůvodnění konstatoval, že lhůta pro podání kontrolního hlášení za listopad 2018 uplynula 27. 12. 2018. Kontrolní hlášení nebylo podáno v této řádné lhůtě ani v náhradní lhůtě, která uplynula dne 22. 1. 2019. Rozhodnutí bylo opět doručeno žalobkyni fikcí, a to dne 7. 2. 2019. Dne 19. 2. 2019 žalobkyně podala kontrolní hlášení za listopad 2018. Podáním ze dne 26. 2. 2019 žalobkyně požádala o prominutí uložené pokuty ve výši 50 000 Kč s odkazem na pokyn Generálního finančního ředitelství GFŘ-D-29 k prominutí pokut za nepodání kontrolního hlášení. Žádost zdůvodnila tím, že činnost společnosti je vázána na osobu jednatele, Lubomíra Večeřu. V době termínu podání se pan Večeřa zdržoval v zahraničí, nebylo tak možné odevzdat v pořádku kontrolní hlášení. Po jeho návratu byla situace ihned napravena. Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 9. 4. 2019 žádost žalobkyně o prominutí pokuty zamítl. V odůvodnění uvedl, že žádost posoudil podle § 101k zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a pokynu GFŘ-D-29 a shledal, že existuje důvod, který vylučuje možnost prominutí pokuty. Ten spočívá v tom, že žalobkyně opakovaně včas nepodala daňové přiznání nebo vyúčtování a ke splnění této povinnost byla žalovaným vyzvána, a to alespoň dvakrát v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců před podáním žádosti o prominutí. Jednalo se o výzvu ze dne 4. 2. 2019 k podání daňového přiznání za prosinec 2018 a výzvu ze dne 7. 1. 2019 k podání daňového přiznání za listopad 2018.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že žalovaný posuzoval žádost dle interního pokynu GFŘ-D-29, přičemž dospěl k závěru, že situace žalobkyně odpovídá bodu 5. v čl. II. 2. A. pokynu, což vylučuje prominutí pokuty. To plyne z textu napadeného rozhodnutí, kde žalovaný konstatuje, že „“, což odpovídá zmíněnému bodu 5 dle pokynu. Žalovaný pak uzavřel, že žádost zamítl v souladu s pokynem GFŘ-D-29.

Je však třeba zdůraznit, že v rámci finanční správy (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2006, č j. 8 Afs 3/2005-59). Byť interní pokyny umožňují finanční správě postupovat jednotněji při výkladu neurčitých právních pojmů, . V tomto případě správce daně znění § 259c odst. 2 daňového řádu fakticky ignoroval a žádost posuzoval výlučně dle znění interního pokynu. Povinností žalovaného však bylo v prvé řadě posoudit, zda žalobkyně v posledních třech letech závažným způsobem porušila daňové nebo účetní právní předpisy, neboť toto posouzení vyžaduje zákon (§ 259c odst. 2 daňového řádu). Byť v řadě a možná velké většině případů bude výsledek stejný, ať už bude určitý skutkový stav posuzován prizmatem § 259c odst. 2 daňového řádu či čl. II. 2. pokynu GFŘ-D-29, vždy je nutno věc nakonec zhodnotit z hlediska naplnění kritérií, která stanovil zákonodárce (a nikoliv správní orgán v interním pokynu). Jinými slovy, finanční správě není v