Úrok z neoprávněného vymáhání dle daňového řádu

Daňový řád ve znění do 31. 12. 2020 upravoval ve svém ust. § 254 jako jeden z institutů, jenž byl systematicky zařazen mezi následky porušení povinností při správě daní, úrok z neoprávněného jednání správce daně. Smyslem tohoto úroku bylo sanovat daňovému subjektu nezákonné jednání na straně správce daně. Samotná výše úroku pak byla odlišena dle míry zásahu správce daně do práv daňového subjektu. Zjednodušeně lze konstatovat, že v případě, že daňový subjekt hradil určitou peněžní částku na základě nezákonného rozhodnutí, náležel mu úrok dle ust. § 254 odst. 1 DŘ.¹⁾ V případě, kdy došlo k neoprávněnému vymáhání, tzn. k většímu zásahu do práv daňového subjektu, náležel mu úrok ve vyšší výši dle ust. § 254 odst. 2 DŘ. Konkrétně pak zákon stanovil, že v případě, že na daňovém subjektu bylo neoprávněně vymáháno, náleží mu za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení úrok dle ust. § 254 odst. 1 ve dvojnásobné výši. Právě onase stala předmětem výkladu ze strany NSS na sklonku roku 2020 (k tomu dále níže). Pro úplnost lze pak dodat, že novelou DŘ, která vyšla pod číslem č. 283/2020 Sb., byl k 1. 1. 2021 úrok z neoprávněného jednání správce daně nahrazen úrokem z nesprávně stanovené daně. Zde se v odstavci 5 nyní stanoví, že úrok z nesprávně stanovené daně se zvyšuje na dvojnásobek po dobu, kdy je vedeno exekuční řízení. S ohledem na to, že NSS řešil ve svém rozsudku ust. § 254 DŘ v jeho znění do 31. 12. 2020, bude i další text vázán k tomuto znění zákona, a nikoli ke znění po 1. 1. 2021. Použitelnost závěrů rozsudku NSS na právní úpravu po 1. 1. 2021 bude muset být předmětem dalšího posouzení. Právní úprava do 31. 12. 2020 má nicméně i nadále svůj význam, a to s ohledem na vedené soudní spory či následně otevřená odvolací řízení.

Orgány finanční správy byl dlouhodobě v rámci správní praxe vykládán odst. 2 § 254 DŘ