Smyslem článku je poukázat na některé komplexnější právní problémy související s uplatňováním práva Evropské unie při aplikaci zákona o DPH . Aplikace směrnice se totiž nevyčerpává prostým nahrazením vnitrostátní normy, která není slučitelná s právem EU, normou práva EU jasně vyplývající ze směrnice. Takovýto přímý střet je jevem spíše ojedinělým. Problémy, jimž čelí praxe, bývají nepoměrně složitější. Tyto složitější situace aplikace unijního práva článek demonstruje na příkladech zadržování nesporné části nadměrného odpočtu a úroku z neoprávněně zadržovaného nadměrného odpočtu. V závěru článku poukazuji na důsledky uplatňování Listiny základních práv Evropské unie, které složitost vztahu vnitrostátního a unijního práva ještě umocní.
Použití unijního práva při aplikaci zákona o DPH. Malá, nebo už velká násobilka?
JUDr.
Ondřej
Moravec,
Ph.D.
Pojmy malá a velká násobilka zmíněné v názvu článku jsou inspirovány konferenčním vystoupením soudce Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) JUDr. Karla Šimky, který hovořil o limitech vlastního výkladu daňových zákonů správcem daně.1) V tomto kontextu použil pojem malá násobilka k vyjádření myšlenky, že při uplatňování zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), automaticky dochází k aplikaci práva Evropské unie (dále také „EU“), které se pro všechny
relevantní
aktéry stalo rutinní záležitostí. Tedy malou násobilkou. Malou násobilkou, kterou musí mít v malíku každý, kdo chce v oboru seriózně působit, jsou základní poučky a doktríny, na nichž je založeno uplatňování práva EU. Můžeme o nich uvažovat jako o axiomech, nalezneme je v každé učebnici práva Evropské unie a opírají se zpravidla o letité a konstantní praxí ověřené judikáty Soudního dvora Evropské unie (dále také „Soudní dvůr EU“ nebo „SDEU“).Podtitulem článku chci říci, že vnitrostátní a unijní právo je protkáno mnoha vazbami, jejichž složitost elementární poučky, tedy onu malou násobilku, přesahuje. V tomto kontextu tedy za velkou násobilku považujme ty otázky aplikace unijního práva ve vnitrostátních vztazích, na které zejména pro jejich novost či složitost neexistují definitivní odpovědi axiomatické povahy. To, že se nejedná o planou teorii, se pokusím doložit na dvou konkrétních případech, které se staly předmětem řady diskusí nikoli snad proto, že by ilustrovaly zajímavý teoretický problém, nýbrž pro své praktické důsledky.
1. Malá násobilka
Za součást oné malé násobilky lze považovat zejména pojmové znaky práva Evropské unie, kterými jsou jeho samostatnost, přímá použitelnost a nadřazenost.2) Co si lze pod těmito znaky představit?
a)
Samostatností lze rozumět to, že právo Evropské unie je svébytným právním řádem, který není odvozen od vnitrostátních právních řádů členských zemí, ani jim není podřízen.3)
b)
Přímou použitelností se rozumí to, že právo Evropské unie může být aplikováno samo o sobě, aniž by bylo zapotřebí jeho transformace do vnitrostátních právních řádů.4)
c)
Nadřazenost spočívá v tom, že v případě rozporu normy vnitrostátního práva s přímo použitelnou normou práva unijního je orgán aplikace práva povinen aplikovat normu unijního práva; v kolizi stojící norma vnitrostátního práva se stává v takovém případě neaplikovatelnou, a to bez ohledu na její právní sílu.5)
Konkrétní způsob uplatnění un